Typologicky vychází z tzv. Toruňské Madony, která se bohužel nedochovala. Představuje typ tzv. "krásné madony", kterou jsme měli možnost obdivovat u Mistra Třeboňského oltáře. Spojení "temný středověk" je přinejmenším pro umění totálně zavádějící. Období 14. století nese označení "l'art international", česky přeloženo "krásný sloh". Předcházejí Madony byly serióznost a posvátnost sama: sedí na trůně, vznášejí se na nebi, meditují v zahradě či v ráji. Zkrátka provozují činnost, k níž nepotřebují žádný pohyb. S krásným slohem začalo nové dobrodružství těla i ducha - i ten Ježíšek z toho byl vykulený.
| |||||||
Po dlouhé době hledání se konečně našel princip zpodobnění krásy. Mohl se sdělovat, ukazovat, šlo na něj navazovat. Šířil se podivuhodně rychle celou Evropou. V této době si sochaři hráli s takzvaným "esovitým prohnutím" Madony. Všimli si jedné banální věci: když stojící člověk drží závaží v jedné ruce, tělo vyrovná váhu tím, že se prohne do podoby tvaru písmene S, nebo obráceného S. Záleží na tom, na které straně těla se zatížení nachází. Ze staticky stojících Madon se staly Madony tančící, pohybem těla vyvažující váhu dítěte. Najednou bylo vidět, že Žena své Dítě opravdu drží a že Ježíšek také nějaké to kilo váží.
Někdy se Marie dívá na Ježíška a ten se dívá někam na pozorovatele o matku se lehce opírá, druhou ruku natahuje směrem pohledu někdy v ní něco drží, v tomto případě opět jablko. Krásná realistická plastika vyniká idealizovanými tvary. Madona s dítětem, jejich pohyb i řasení oblečení je podřízeno celkové kompozici. Hra s hmotou je nadřazena tématu. Šaty, plášť, všechno se hýbe, točí. Celá socha je jakoby vytažená na hrnčířském kruhu, jako kdyby hrnčíř při vytáčení vázy stisknul ruce přespříliš, hlína mu přetekla a zůstal na ní pohyb točícího se kruhu. I oblečení se pohybuje samo od sebe neviditelnou silou. Každý záhyb a lemování šatu ja lahodně zkomponováno a situováno tak, aby směrovalo pohled pozorovatele na ústřední místo kompozice - na Spasitele.
Zpět na téma Madony.