Rád bych se zastavil u některých starších zpráv, které stojí za přemýšlení. Mnozí se pozastavili nad otrockou prací padesátky severokorejských žen, které šijí v naší pohostinné zemi pro jednu italskou firmu. Pobouření sahá až do nebes. Neměly mlátit televizního kameramana, neměly mu zabavit materiál, neměly nechat za sebe mluvit politruky, kteří je hlídají… Zkrátka neměly dělat nic, jen tiše pracovat a tiše odjet domů. A to opravdu chtěly. Teď mají strach, oprávněný. Tak dobře placenou práci doma neseženou, všechny vydělané peníze jim může režim obratem ruky zabavit a nadto se mohou dostat do vězení a jejich děti budou doma umírat hlady. Za takových okolností bych měl strach i já, když se před hlídanou ubytovnou objeví s kamerami neohrožení bijci za demokracii. Myslím si, že do celé záležitosti měl zasáhnout ombudsman a měl se za novodobé otrokyně v Česku postavit. Kdo jiný by měl hájit jejich práva? Jde o složitou situaci, kde neplatí černobílá schémata. Nelidské režimy na prosté lidi nehledí a zapálení čeští demokraté a mediální supi také ne. Ale někdo by přemýšlet přece jenom měl.

"Dnes se to nežení, ani nevdává", míní staří pamětníci. A mají pravdu, neb jejich dohad potvrdil statistický úřad. Na vesnici před sto lety se patnáctiletý oráč postavil k pluhu a byl hotovým mužem na svém místě požehnaném Bohem, státem a rodovým majetkem. Nyní v tomto věku vyjde ze základní školy. Život se změnil a normální rodina dnes na vysokoškolských studiích neuživí tolik dětí jako domkáři při podzimním sběru klásků. Navíc je živí málem do 25 let, což by u chalupníků vzbudilo nelíčený údiv. Je to dostatečný argument? Američany stojí studium mnohem více a přesto mají hodně dětí, abychom uvedli opačný příklad ze západní civilizace. Vysoká rozvodovost v naší zemi představuje další moment ohrožující manželství. Nemyslím si, že je na vině pouze státní politika vůči mladým rodinám, která je tak jako tak katastrofální. Na Klausovu perestrojku doplatily především normální rodiny, které se za komunismu měly relativně slušně. Ejhle, další paradox vytunelované demokracie, které nebyla dělána pro pana Nováka. Výzkumy ukazují, že stálost a věrnost ve vztazích oceňují mladí lidé velmi vysoko, přesto vypadá praxe úplně jinak. Slova a skutky se rozcházejí, manželství také. Snad přijdou alespoň přistěhovalci ze vzdálených zemí, aby vzniklou demografickou díru zaplnili. Zbožně doufejme, že přišlí Češi a Moravané prodchnutí islámem přivedou na svět více potomků a budou žít ve stabilním manželství. Jinak vymřeme po přeslici.

Pilný podnikatel Zdeněk Hoffmann se ani neobtěžoval přijít na soud, kde byl pravomocně potrestán za nenahraditelné zničení přírodního bohatství, které patří nám všem. Obecné vlastnictví se stalo v této zemi více či méně teoretickou záležitostí. Obecní statky nepatří de facto nikomu a pilní jedinci s nimi nakládají, jak se jim zlíbí. Někdy jsou chyceni a potrestáni, většinou nikoliv. Zvláště, pokud se jim podaří uplatit a politicky či jinak zmanipulovat přípravná řízení, kde vyšetřovatelé zjišťují rozsah trestné činnosti a tím určují, zda vůbec byl trestný čin spáchán. Například po zatopení pražského metra s miliardovými škodami není koho trestat. Přitom lidé seděli ve vlacích a nad nimi se už valila voda vzdmuté Vltavy. Laik neznalý českých právních kliček by řekl, že šlo o jasný čin obecného ohrožení. Podle havarijních směrnic měl někdo jednat. Ten někdo nejednal a málem nechal lidi utopit v tunelu jako krtky. Protože šlo o pana jménem "Někdo", jsou policajti úplně klidní. Podle mezinárodní organizace Transparency International se Česká republika umístila na 54. místě na světovém indexu korupce, který zachycuje stav ve 133 státech. Tolik na vysvětlenou celého případu a zpět k ekologii. Obecný majetek se loupí na všech stranách: korupcí, záměrnou nečinností státních úředníků, nedostatečnou právní ochranou, letitým zvykem, že z cizího krev neteče. Anonymní krádeže a zanedbání jsou mnohem horší než drzé kradení dřeva na obecním, zde dokonce na státem chráněném území. Alespoň tento případ potrestám byl. Sice mírně, ale přece. Třeba se po trpělivém přemlouvání pan Hoffmann dostaví k eventuálnímu dalšímu soudu. Je to pilný podnikatel nové generace nezatížené etickými předsudky. A soudy jsou zatížené nevyřízenou agendou, kterou si přehazují z jedné instance do druhé jak horký brambor.

A jsme znovu v Iráku, kde zuří další kolo boje za demokracii a za lidská práva. Vše bylo skoro bezchybně dobudováno, když prasknul další skandál. Na trhu okupační zábavy kolují stovky snímků a video nahrávek pořízených při mučení vězňů. Každý chce odjet domů s nějakým zajímavým suvenýrem. Všichni snímky viděli, jen nadřízení velitelé o ničem neví. Nábožensky založený prezident, který vede křížovou výpravu za ropou, se nestačí divit. Já také. Ve vězení jsem seděl, i na samotce v korekci. A každý z nás se obával, když přišla hlídat korekci pověstná směna "bouchačů", které už nebavilo sedět za stolem a potřebovali si v noci trochu zacvičit a protáhnout svaly. Ve vězení nikdy netýrají jednotlivci. Jistě, procento sadistů je zde nutně větší než zdravý průměr. Zvěrstva se však dějí jen tehdy, když dotyční vědí, že jejich jednání někdo tiše schvaluje a kryje. A tomu se říká systém, který je podle pana presidenta v Iráku stejně zdravý a křepký jako celá americká demokracie. Okupační moc jedná v Iráku jako typický bolševik: nepodepíší mezinárodní úmluvy a pak vybudují systém získávání informací", kde je vše dovoleno. Když vše praskne, pak se prohlásí, že šlo o výstřelky jednotlivců. Těším se na další kolo vysvětlování. Podle totalitní logiky by měli být tito jednotlivci exemplárně potrestáni a za celým případem by se měla zavřít voda. Uvidíme zda je Amerika opravdu tak demokratická, jak to s oblibou tvrdí. Pak ale ministr obrany musí podat demisi. Železný "Rummy" se k tomu zatím nemá a ohání se zásluhami o demokracii. Jedno plus skandál opravdu přinesl. Letošní zpráva amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve zbytku světa se prý musí o pár týdnů či měsíců odložit. Její publikace by za daných okolností nebyla ideálním řešením. Tolik příslušný mluvčí.

Karikatura demokracie má i typicky český rozměr. Válku vést nemůžeme, protože by ji někdo vytuneloval a pak bychom ještě prohráli mezinárodní arbitráž. Proto jsme národ mírumilovný, který po sametové revoluci myslí spíše na prasečinky. Když už není třeba stát ve frontě na banány, vznikly fronty u peep-show. Ale pozor, jsme současně národem Havlíčka a Masaryka a jde nám o demokracii. První bod nevylučuje druhý. Proto za nás kandiduje do Evropského parlamentu i pornohvězda Dolly Buster, která v prozatímních průzkumech získala více hlasů, než celá Unie svobody. Občanka Dolly využívá svého nezadatelného práva nechat se vidět a volit. Svou přítomností na české politické scéně dokresluje její smutný charakter, který do jisté míry koresponduje s povoláním dotyčné dámy. Jinak by tam tato sošná politička neměla co pohledávat. Nějak mi vadí, že už deset let po revoluci došlo k takovému úpadku veřejného života. Jistě, Unii svobody lze leccos vytknout. Ale jde o normální pidistranu s ministry, kteří pracují celkem pilně a dobře (Mareš, Mlynář). Bojovnice za Evropu jménem Dolly pracuje také, ale jinak. I ona nás chce proslavit od Atlantiku až po Ural. Doufejme, že se přitom nezapomene obléci.