O reformních hnutích církve vstřícně a otevřeně

V Rožmitále pod Třemšínem uspořádali katoličtí laici, členové České křesťanské akademie, kolokvium na téma „Úloha církví dnes a nové horizonty v katolické církvi“. Setkání se konalo v pracovní den (26.1.2012). S jedním z hostů, s Jiřím G. Kohlem, Čechem žijícím převážně v Německu, jsem vyměnila několik mailů. Dalším hostem večera byl Peter Žaloudek z Rakouska. Jeho článek pro Getsemany výborně osvětlil okolnosti, pozadí, minulost, vývoj a průběh reformního hnutí v rakouské katolické církvi. S panem Jiřím G. Kohlem vznikl tento dálkový rozhovor.

Jak vznikla myšlenka kolokvia?

Na podzim roku 2011 mi poslal můj přítel Jan Konzal z Prahy mailem dotaz. Psal, že v Rožmitále se chtějí dozvědět něco víc o Memorandu a rovněž o rakouské Farářské iniciativě a že se ho dotazují, zda-li by jim mohl o tom referovat. Přál si ale, abych se s rožmitálskými setkal já, protože s manželkou žijeme v Německu, kde jsme přímo v centru dění a jsme – hlavně s Memorandem – více a hlouběji seznámeni. Někteří členové pobočky České křesťanské akademie v Rožmitále a Hvožďanech slyšeli jak o Memorandu německých katolických teoložek a teologů a tak i o Farářské iniciativě v Rakousku, ale neměli možnost se seznámit ani s jejich zněním, ani s okolnostmi jejich vzniku. Česká katolická média nabídla dosud jen posudky a recenze toho, co bylo publikováno v Německu a Rakousku. Splnil jsem přání Jana Konzala a referování v Rožmitále přislíbil. Tak jsem se seznámil se členy rožmitálské ČKA. Ozřejmili mi svoje úmysly. "Vždycky se dozvíme, že v Německu nebo Rakousku bylo něco zveřejněno a naše katolické vedení to odsoudí, aniž by nás o zveřejněných textech informovalo. Musíme se informovat sami. Ale jak?", říkali. Lidé by měli dostat informace z první ruky. Tak vznikla myšlenka uspořádat kolokvium s původními texty a diskuzí.

Původně zamýšlený Modrý salonek prý nestačil pro ohlášený počet návštěvníků?

Je to tak. Organizátoři tedy zajistili největší sál ve městě. Sešlo se na 100 lidí. Více mužů než žen, více nad 45 let než pod 45 let. Podle mého odhadu byli přítomní lidé středních vrstev. Podle pořadatelů byli účastníci převážně z okolí, ne přímo z Rožmitálu.

Jenom laici?

Rožmitálský katolický farář seděl v publiku, na mé osobní pozvání přišel i dávný kolega z teologických studií, nyní děkan z Blatné. Ani jeden se do diskuze nezapojil.

Kolokvium otevíraly referáty, potom se diskutovalo v blocích. Na co se lidé ptali nejvíce?

Referáty s informacemi o německých katolických laicích, o Memorandu a jeho zázemí v Německu, o katolickém reformním hnutí My jsme církev (Wir sind Kirche), o situaci v Rakousku a Farářské iniciativě (Pfarrer-Initiative) vyslechli návštěvníci velmi pozorně až napjatě. Přesto se ale nemohu ubránit dojmu, že přes soustředěnou pozornost publika byly referáty vnímány jako něco, co se nachází mimo zorné pole účastníků a mimo svět v jejich bezprostřední blízkosti. Jednalo se o dění v Německu a Rakousku, geograficky i národnostně vzdálené jejich horizontu. Lokální otázky a problémy vidí čeští lidé velmi intenzivně, což způsobuje, že jim nezbývá dost ochoty vidět věci v širších souvislostech. To je moje zkušenost, tak to mohu pozorovat ve společnosti, v politice i v církvi. Ale – a to chci zdůraznit – jedná se o moji osobní, empirickou zkušenost, zatím jsem se nedostal k tomu tento poznatek cílevědomým výzkumem prohloubit a objektivizovat.
Po referátech nepadl jediný dotaz, (což může znamenat jak pozitivní posouzení, tak i že třeba referenti byli nesrozumitelní), proto jsme přešli k diskuzním blokům:
1. Je církev v krizi?
2. Jaká je úloha laiků v církvi?
3. Dobrovolný nebo povinný celibát?
4. Co mohou ženy v církvi?
5. Lze svědomí kultivovat poslušností nebo odpovědností?
Diskuze byla zdrženlivá, ale velmi kultivovaná a disciplinovaná. Nejvíce příspěvků bylo k otázce po úloze laiků v církvi, k celibátu a k ženám v církvi. Hmatatelný byl zážitek, jak publikum reagovalo na přechod od informací o Německu a Rakousku k praktickým otázkám místní církve: laici v církvi, celibát a kněží, ženy v církvi, poslušnost a svědomí. Místní vnitrocírkevní témata umožnila účastníkům zůstat v katolickém církevním ghettu a nemuset se zabývat jak širšími souvislostmi mezi církví a společností, tak také rozdíly mezi českou církví a německou nebo rakouskou. I po více než dvaceti letech „svobody“ se čeští katolíci stále ještě jaksi izolují od ostatních, od většinové, nevěřící, „ateistické“ společnosti i od ostatního světa.

Proč? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Pokusím se o vysvětlení, ač nejsem v sociologii příliš silný. Jmenuji tři důvody. První dva důvody jsou pro mne celospolečenské: silná rozdrobenost a individualizace české společnosti manifestující se ve velmi malé schopnosti se spolčovat a téměř bezmezná důvěra k autoritám, poslušnost autoritám a víra, že „správné“ autority všechno dobře zařídí. Další důvod je specificky katolický: nevědomost, nedostatečný přehled, neznalost Bible, neznalost historie a z toho plynoucí neschopnost o víře a církvi hovořit. Tyto vzdělávací deficity v záležitostech víry, církve, teologie a náboženství ale příkře kontrastují s mnohdy hlubokým a obsáhlým odborným vzděláním v tom oboru, ve kterém jsou ti lidé činní. Také klérus není příliš vzdělaný, nemá žádný koncept pro náboženské vzdělávání dospělých a tyto deficity si neuvědomuje, takže z něho nevychází žádné impulzy, jak uvedené deficity kompenzovat.

Měl jste možnost navrhnout jiný pohled na některá v Česku tabuizovaná témata?

Z mých osobních poznámek vyplývá, že jsem se snažil otevřít možnost alternativního přístupu k následujícím bodům.

• Křesťanský kněz není žádný zprostředkovatel mezi Bohem a lidmi, nýbrž služebník naší víry, jeho úloha je služba Božímu lidu. Jediný zprostředkovatel mezi Bohem a lidmi je Ježíš Kristus, jak to můžeme číst v dopise k Židům.
• Hierarchie není Bohem daná – „Ty jsi Petr, to je skála a na té skále...“, laici nejsou žádní podřízení církevní vrchnosti, nýbrž zůstávají Boží dcery a synové, v novozákonní formulaci Ježíšovy ovce a berani: „Pas mé ovce, ... pas mé beránky“.
• Demokracie neznamená že to, co se současně ve státě na úrovni vlády a parlamentu v Česku děje, by se mělo přenést do církve, ale znamená to být informován, spolupůsobit a spolurozhodovat. Znamená to pospolitost, solidaritu a vzájemnou podporu (nejenom „budeme si pomáhat“) ve smyslu lásky k Bohu a k bližnímu.

Ještě se vracím k uplatnění žen v církvi. Uplatnily se na rožmitálském kolokviu?

O hnutí Wir sind Kirche a o požadavku stejných práv žen v církvi referovala moje manželka Natalie. V souvislosti s tím jsme upozornili na skutečnost, že i ženy – stejně jako muži – se cítí povolány k církevní službě jako diakonky a kněží, ale předpisy kanonického práva jim to nedovolují. V diskuzních blocích odpovídaly na dotazy dvě panelistky z Příbrami.

V Rožmitále jste se setkal s aktivními křesťany, kteří se chtějí dozvědět více, než jim nabízí oficiální média. Co dalo setkání Vám osobně?

Lidé, kteří na rožmitálskou akci přišli, touží po informaci, chtějí se něco dozvědět, protože jim málokdo něco vysvětlí. Pro mě nejdůležitějším poznáním z tohoto setkání je nutnost poskytovat lidem fórum, příležitost vyjít z izolace katolictví a z němoty, která zná jen přitakání. Všichni se musíme stále znovu učit spolu hovořit a vyměňovat si názory. Důležitost dialogu uvnitř církve i dialogu s okolím mi jasně vyvstala před očima. Nevím, zda-li je Česká křesťanská akademie k tomu nejvhodnější místo, ale nic jiného není. Název „akademie“ vyvolává u mne dojem, že se jedná o cosi akademického. Křesťanství je naproti tomu něco základně člověčího, lidského.

Nejspíš jste nestačili všechna témata otevřít...

Rožmitálský večer byl příliš krátký. Myslím, že jsme udělali dobrý kus práce, ale nesmí se zůstat jen u toho. Po vydařeném začátku nutně budou následovat další večery. S iniciátory a našimi skvělými hostiteli budeme dále spolupracovat.V současnosti pracuji na zprávě pro náš Bundesteam (představenstvo) hnutí Wir sind Kirche Deutschland, které je zvědavo. Jeden kritický český člověk říká, že je dobré, když se také v Česku něco hýbe, ale čeští katolíci jsou dvě generace pozadu. To není možné dohonit za jeden večer. Chce to velkou trpělivost a výdrž.

PS
Pro informaci jsem přidala základní texty:
1. Základní prohlášení "Jsme církví" (Wir sind Kirche) v češtině (překlad: Natalie Kohl & J. Georg Kohl).
2.  Memorandum profesorů a profesorek teologie ke krizi v katolické církvi, taktéž česky (viz horní odkaz na umlaufoviny nebo tento překlad).

---

Autor: Jitka Hrušková	Diskuze:  31 příspěvků
Publikováno: 08.02.2012	V rubrice: Cí­rkev, Bůh a tak