Soren Kierkegaard

"Podrobněji pokračovat v líčení mé existence nemá smysl. Jsem přesvědčen, že jen zřídka vynaložil nějaký spisovatel tolik lsti, intrik a šaleb kvůli získání uznání ve světě, jako jsem já vynaložil v opačném smyslu - abych svět klamal v zájmu pravdy."

Citát předvádí jeden z typických výroků Sorena Kierkeggarda, dánského spisovatele, evangelického křesťana a svérázného filosofa (1813-1855). Rodáci z Kodaně si z něj dělali legraci, jeho spisy nečetl prakticky nikdo ze současníků. Dnes patří Kierkegaard k nejdůležitějším filosofům 19. století. Vlastně by bylo lépe říci, že je čelným představitelem století dvacátého. Novodobé směry jako existencialismus nebo filosofická hermeneutika jsou bez tohoto Dána nemyslitelné. Kierkegaard patří k mým oblíbencům. Knihu vydanou v nakladatelství CDK Brno přibližuji ve formě fiktivního rozhovoru.

Čím tě zaujalo myšlení Sorena Kierkegaarda natolik, že ses rozhodl mu věnovat svou novou knihu?

Tento dánský filosof a "náboženský spisovatel" - jak sám sebe nazývá - byl ve své době skoro zapomenut. Byl příliš osobitý, příliš novátorský a příliš kritizoval tehdejší oficiální křesťanské církve. Jeho myšlení se však dnes hlavně v anglo-saských zemích stalo velice populárním. Je to trochu paradox. Analytická filosofie jazyka staví na objektivním výkladu a Kierkegaard objektivní myšlení vehementně kritizoval. Sám sebe považoval za obránce jedinečné existence a evropští existencialisté jako K. Jaspers a M. Heidegger jej pro filosofii 20. století znovu objevili. Analytická filosofie pracuje s jinými metodami než hermeneutika, ale přesto se o tohoto filosofa velmi zajímá. To znamená, že Kierkegaard má i dnes všem co říci.

Tvoje interpretace je "hermeneutická". Můžeš to stručně vysvětlit?

Prakticky to znamená, že se řadím do linie kontinentálního výkladu, který zdůrazňuje centrální význam tzv. "stadií existence". Kierkegaard popsal pomocí literárních postav a filosofických termínů převzatých z myšlení tehdy vládnoucího německého idealismu tři základní způsoby existence, jak je sám nazývá: estetické, etické a náboženské stádium. Hermeneutika navazuje na existencialistickou filosofii 20. století, která tato stádia poprvé prozkoumala nikoliv vzhledem k nějakým idejím (např. "jednotlivec" nebo třeba "existence"), ale vzhledem k fundamentálnímu způsobu života, který každý z nás vede, například vzhledem k budoucí smrti. Kierkegaardovy termíny jako "úzkost", "konečnost" či "absurdno" se pak staly základními stavebními kameny poválečné filosofie a literatury (Camus, Sartre).

Svoji metodu výkladu jsi nazval "sympatickou četbou" a opíráš se nejen o hermeneuticky orientovanou filozofii, ale také o literární vědu. Proč?

Centrální význam v mé interpretaci má patos, neboli naladění existence. To je jednak dáno na úrovni celého života: víme, že zemřeme a nikomu z nás není lhostejná vlastní smrt (Heidegger). Zvířata to neví, takže nemají existenciální problémy. Prostě vstoupí do biologického procesu umírání a hotovo. Další problém, který drtivá většina komentátorů Kierkegaarda opomíjí, je psychické a existenční naladění dané během aktu četby. Při čtení každého díla vzniká určitá naladěnost (nuda, zájem, znechucení, obdiv atd.). Tvrdím, že Kierkegaard psal tak, aby v každém čtenáři vyvolal určitý "pocit" neboli prožití vlastní existence v první osobě. Jeho dílo je vědomě a cíleně napsáno tak, aby vzbuzovalo patos u čtenáře. Pak je nutno hermeneuticky provést opačnou, tedy vstřícnou četbu tohoto patosu. To je princip oné sympatické četby, kterou navrhuji. Používá částečně metody převzaté z literární hermeneutiky (Jauss, Iser) a částečně vychází z hermeneutických analýz M. Heideggera a P. Ricoeura.

Z jakého důvodu si svoji interpretaci věnoval do tří oddílů podle kategorií existence, času a víry?

To už je technické hledisko, které sleduje určitou linii výkladu. Na rozboru filosofie Aristotela a Kanta ukazuji, jak vzniklo u Kierkegaarda specifické pojetí existence, které nikdo před ním neviděl. K existenci analyzované v prvním díle přidávám tzv. časovou konstituci subjektu, kterou najdeme v Husserlově fenomenologii (oddíl "Čas"). Tím analyzuji časovost existence, která je vlastní každému ze tří existenčních stádií. Nakonec provádím po vzoru Heideggerova díla Bytí a čas výslednou konstituci toho, co Kierkegaard nazývá "náboženský subjekt". Tato čistě hermeneutická analýza patří do závěrečného oddílu zvaného "Víra".

Jakému čtenáři je kniha věnována? Je jen pro odborníky nebo pro širší veřejnost?

Dnes žijeme ve věku, kdy nikdo nemá na pořádné čtení čas. Většina lidí si všechno přečte ve zkráceném vydání, například z tohoto článku. Je jasné, že knihu bude číst jen pár nadšenců, kteří se o problematiku Kierkegaarda zajímají. Pro širší zájemce hloubající o křesťanství ukazuji vznik existenciálního výkladu víry, který o sto let předběhl katolickou fundamentální teologii. Kierkegaard byl hluboce věřící člověk a jeho pojetí aktu víry je naprosto moderní. Jenže i svou vlastní luteránskou církev dobu předběhl asi o půl století, takže mu tehdy nikdo nerozuměl. Proto na závěr provádím srovnání Kierkegaardova náboženského porozumění s existenciální analýzou víry u novozákonního badatele Rudolfa Bultmanna (†1976). Na jeho termínech jako "existenciální naladěnost" nebo "demytologizace" je vidět zásadní vliv Kierkegaardova myšlení.

Zpět na Umlaufoviny