Je pornografie kýčem?

Práce pro sborník Ergo vydávaný na UJEP v Ústí nad Labem. Konference z roku 2005 byla věnována problému pornografie.

Filosof přemýšlející o pornografii se může snadno stát směšným a to ze dvou důvodů. Může pojednat porno natolik nezaujatým způsobem, že lidem připadá jako svatoušek. Podoben neoplatónskému filosofu Plotinovi předstírá, že obětoval tělo pro ducha. Ale co když jej někdo přistihne, jak se dívá na hanbaté obrázky na internetu? Druhý důvod směšnosti spočívá v povaze pornografie. Je komická sama o sobě, protože nás strhává na animální úroveň, kterou jsme podle Darwina neodvolatelně opustili. Na polidštěné opici je něco velkolepého; na sexem zotročenému člověku je něco smutného. Pornografie je ztělesněný rozpor: není uměním, ale snaží se to předstírat; není reprodukcí lidského rodu, ale hraje si na to; není erotikou, ale pokouší se éros simulovat; není ani vztahem dvou jedinečných osob, protože porno ukazuje pouze interakci dvou nositelů pohlaví. Tyto a další rozpory ukazují na zvláštní svět, který simulovaná láska a animálně provozovaná i zakoušená sexualita představují.

1. Umění rekonfiguruje svět

Povaha pornografie vynikne srovnáním s uměním a s kýčem. Hledejme proto takovou definici umění, která oddělí artistickou produkci od kýče. Za základ lze vzít řeckou zkušenost, která nijak oddělovala uměleckou činnost od řemeslné. Obojí, umění i řemeslná dovednost byla téchné, tedy činnost zaměřená ke zhotovování určitých věcí. Umělec neměl v antice žádný významný statut. Umělci a řemeslníci (bánausoi) byli pouhými zhotovovateli krásných věcí díky své píli, talentu a jiným příhodným okolnostem. Na rozdíl od renesančního uctívání umělcova génia si antika dobře všimla faktu, že mnozí umělci byli přízemní lidé občas i problematického charakteru a dokonce i špatného vkusu. Banalita tvorby a vulgarita umělce se odlišovala od schopnosti znalce, který krásné dílo ocenil. Krása nebyla dána primárně ve tvorbě, ale v díle a především v jeho hodnocení (UMLAUF,2002:72-78). Estét byl svobodný a vzdělaný Řek nebo Říman, který díky svému vzdělání, životní úrovni a osobním schopnostem žil ve světě, kde měla krása význačné místo a smysl. Zakoušená a reflektovaná krása přetvářela svět svobodných a vzdělaných lidí tím, že je činila ještě svobodnějšími a ještě vzdělanějšími. Tento smysl si uchovalo dílo i dnes. Umění přináší novou, nečekanou konfiguraci světa, která je přijímána skrze aisthésis, skrze smyslovou zkušenost. Prožitek mobilizuje lidskou představivost, emoce a symbolické chápání reality. Tyto základní vlastnosti definují umělecké dílo vzhledem ke schopnosti produkovat nové vidění světa. Existence uměleckého artefaktu znamená podle Hanse-Georga Gadamera "přírůstek bytí" (Zuwachs an Sein), tedy obohacení světa o novou hloubku, která zde předtím nebyla (GW 1,145). Také současný francouzský filosof Paul Ricoeur nesmírně vyzdvihuje novátorský aspekt umění. Umění vytváří imaginární produkci "světa, v němž je možno žít" (monde habitable), čímž indikuje vynoření originálního smyslu života, který zde předtím nebyl (RICOEUR,1986:24). Tím dostáváme hermeneutickou definici umění přijatelnou pro naše účely. Vynoření krásy v materiálním artefaktu atakuje naše smysly novým, nečekaným způsobem, který vede ke vzniku zcela originální konfigurace smyslu života.

2. Domáckost kýče

Z výše uvedené definice vyplývá, že kýč není podobného výkonu schopen. Nemůže vytvořit novou konfiguraci světa, protože na kráse pouze parazituje. Představuje určitou věc jako krásnou. Ono slůvko "jako" znamená, že kýč nechce provokovat k tomu, aby smyslovým nárazem na představivost vznikla nová podoba světa. Této námahy nás chce umělecký škvár ušetřit. Vychází z jiné antropologické danosti než umělecký artefakt. Částí své bytosti jsme i líní tvorové zabydlení ve světě každodenního shonu. Během stálého obstarávání "něčeho" potřebujeme naplnit i potřebu po něčem krásném. O saturaci této potřeby hnané nutností konzumovat, a nikoliv svobodou nově žít, se stará kýč. Zalíbením v cetce vzniká neautentická estetická zkušenost odpovídající neautentickému světu, v němž producent a uživatel kýče žijí. Výrobce vyrábí imitaci umění, aby vydělal; zájemce jej kupuje, aby se potvrdil ve své zbabělosti neopustit zajetý svět. Ontologicky patří kýč do světa Heideggerova Man, tedy existenciální zaměřenosti dané pouhým obstaráváním a technickou manipulací jsoucna, jež máme při ruce. Kupujeme-li kýč, pak nikoliv jako svobodné osobnosti znalé světa a krásna, nýbrž jako konzumenti. Cetky chceme ze sociální potřeby, z nutkání zabydlet se v útulném světě, který známe a bezpečně obýváme. Toto neautentické Já definované Heideggerem jako "Každý osobně" (Man Selbst) jednak kýč produkuje a jednak potřebuje a shání (SZ, 267). Kýč nemá podíl na Kráse, protože neodhaluje nový pohled na svět. Patří k ozdobám soukromého světa naší ustaranosti (Umwelt), v němž se s jistotou pohybujeme a kde chceme mít i kus krásna podle našeho gusta. Teoretikové umění si všimli zcela specifického "anestetického" působení kýče (WAIBL,2004:45). Pseudoumělečtí trpaslíci nemají vzbuzovat šok, v němž pracně rodíme ve své fantazii nový svět, kde by se dalo pobývat jiným způsobem než dosud. Roztomilí jeleni, kteří jsou jako živí, vycházejí vstříc masové spotřebě vlastnit něco zajímavého a hezoučkého. Konzum pochopitelně zasahuje i kulturu, protože antropologicky danou potřebu symbolizace musíme nějak ukojit. Proto lze kýč zařadit do skupiny sociálně daných potřeb historicky vzniklých vynořením masové kultury v industriální společnosti od 19. století.

3. Čím je pornografie?

Poměřme produkci estetického požitku zmíněnými kritérii platnými jednak pro umění a jednak pro kýč.
Zaprvé. Výroba a konzumace pornografie je autentickým prožitkem ve smyslu jedinečného lidského jednání. Zvířata porno dělat neumí, protože se buď páří nebo ne. Jiné starosti se sexem nemají a ani mít nemohou. Protože pornografie atakuje naši smyslovost na velmi citlivém místě (sic!), pak je esteticky založenou zkušeností. Tím je korigováno počáteční tvrzení idealisticky smýšlejícího filosofa: pornografie není založena na animalitě.
Za druhé. Pornografie nemůže být uměním z toho jednoduchého důvodu, že neprodukuje žádnou variantu světa, v němž by se dalo lidsky žít. Atakuje naši smyslovost, to ano, ale nikoliv proto, aby naši představivost vyvedla do volného prostoru, kde se dává neotřelý smysl života. Porno ukazuje stále totéž a působí stále stejně. V tom spočívá jeho klamavá útěcha pro ty, kteří chtějí stále totéž. Smyslnost a erotika dělají něco jiného: hrají si a tím i zvou ke hře produkující nový svět pod taktovkou démonického bůžka Éróta.
Za třetí. Produkce sexu opravdu míří na naši animalitu, přesněji řečeno na naši ne lidskost. Pokud chápeme s Freudem vznik kultury jako transformaci sexuálního pudu pro vyšší účely, pak porno stojí mimo kulturu. Kultura vzniká tehdy, když se zřekneme okamžitého pudového ukojení a jsme schopni tuto energii transformovat k jiným, dlouhodobým cílům. Pohledem na imitaci sexuálního aktu se ukájí pouze bezprostředně vzniklá potřeba. Pornografie tedy stojí mimo kulturu z hlediska své podstaty: instrumentalizuje obraz nebo film k okamžitému ukojení, a nikoliv ke transformaci daného smyslového počitku do oblasti ducha.
Za čtvrté. Pornografie není ani kýčem, protože si neklade vůbec žádný "vyšší" cíl. Kýč chce krásno alespoň imitovat. Parazituje na pravém bytí Krásy tím, že svůj způsob existence opírá o realitu světa produkovaného uměním. Pokud existuje nová konfigurace světa vytvořená krásnou věcí, pak kýč nabídne příslušnou imitaci. Umělecké zrůdičce přinejmenším jde o nějaký kulturní cíl. Porno pouze imituje pohlavní akt. Nezná žádné "jakoby" vztažené k estetice, které kýč alespoň předstírá. Porno s uměleckými ambicemi by bylo dost hnusné, tedy "nevkusné" porno. Pornografie proto není ani kýčem, protože neaspiruje na imitaci krásy. Pokud to zkouší a dokonce úspěšně, pak se dostává do oblasti erotična, a tím i mimo pornografii. Pokud artefakt nabídne novou konfiguraci světa, v němž můžeme hledat smysl a hodnoty, pak představení sexu již neleží v oblasti pornografie, ale patří do umění.
Za páté. Čím je porno? A-kulturním estetickým zážitkem založeným na výkonu představivosti, při němž se stáváme na imaginární scéně přímými účastníky toho, co vidíme. Jinými slovy totéž: smyslová představivost nás činí současnými s provozovaným aktem, který pozorujeme v soukromí počítačové obrazovky nebo pornokina. Tato současnost fantazijně vybásněná vědomím a podvědomím ukájí nebo alespoň podráždí pudovou touhu. Tím se pornografické představení stává symbolickým aktem. Je znamením, protože symbolizuje nepřítomnost Sexu jako takového. Absolutno, které zde není (Sex), je pro nás symbolicky zastoupeno příslušným znamením (porno). Díky takto prováděné symbolizaci je pornografický prožitek typicky lidským výtvorem. Zvířata symbolický svět neznají a nemohou znát.

4. Závěrem

Lacanovo "schéma L" podává podle mého soudu základní model imaginární scény determinující pornografický prožitek (LACAN,1966:53). Principiálně jde o následující proces. Absolutno sexu znamená naši smrt, protože tak nelze žít. Toto absolutno je trvale zatlačeno do nevědomí tím, že jeho prázdné místo trvale zaujme řada signifikátorů ve formě pornografického materiálu (a'). Ten se staví na místo Sexu (A) a tak pro daný okamžik supluje jeho roli. Výkonem představivosti se spojujeme s tímto imaginárním objektem a tak uspokojujeme svou skrytou touhu po absolutnu smrti (S). Ta v psychoanalýze představuje Freudovo Es, tedy touhu po smrti jako zastavení všech energetických výdajů spojených s mechanikou pudového života (Thanatos). Čárkované šipky ukazují průběh z hlediska čistého nevědomí, v němž chceme vlastní zánik. Smrt vybavuje oba imaginární předměty smrtící, a tím i působivou dynamikou chtění, toužení, odporu atd. Tato rovina je zcela skrytá, protože nevědomí není možno evokovat přímo. Proto jsou šipky vyznačeny přerušovanou čárou. Ta se zastavuje u reálného průběhu imaginace. Pokud by plnou linii protnula, pak by nevědomá touha po smrti zaplavila naše podvědomí a tím by vyvolala nutkání k sebevraždě.

Pro psychoanalytický rozbor pornografie je důležitý trojúhelník imaginární scény. Po smrti toužíme na podvědomé rovině tím, že míříme k absolutnímu Sexu v podobě totálně Jiného (A) a to tím, že jej zástupně nahrazujeme imaginárními pornografickými vizemi (a'). Protože se jedná už o podvědomou dynamiku těsně pod prahem vědomí, jsou šipky vytaženy plnou čárou. I zde platí, že není možno dosáhnout absolutna Sexu jako takového. Představuje hranici, za níž vládne smrt, protože v jeho bezčasové plnosti bychom zemřeli. Proto je nepřítomnost absolutního Sexu vyplňována symbolicky, tedy výkonem imaginace produkující zástupné libidinální uspokojení. To je zařazeno do nutkavého opakování neurotické povahy, protože zástupný pornografický symbol získává svou momentální přitažlivost právě tím, že supluje černou díru vakantního Sexu - stále znovu a stále stejně. Skryté působení chybějícího pra-symbolu ukazuje šipka sahající až k imaginárnímu přenosu. Protnout jej nemůže, protože Sex "není", neexistuje. Právě jeho nepřítomnost (tzv. Lacanův objet A) spouští celý mechanismus pornografické záměny.
Lacanova analýza staví na primátu podvědomých struktur, které určují vědomé Já. Proto v jeho nákresu směřují šipky od instancí podvědomí k vědomému Já. Filosofický výklad postupuje opačně, protože se snaží najít modelovou dynamiku zakládající opakované ukájení subjektivní touhy pomocí pornografického materiálu. Celkové "schéma L" navržené Lacanem lze upravit tak, aby vysvětlilo produkci uspokojení prožívaného při prohlížení pornografie. Upravená struktura pornograficky motivovaného přenosu pak vypadá následovně.

Směr šipek zůstal stejný jako v originálním nákresu "schématu L". Pornografie představuje výkon imaginace založené na hlubinné struktuře sexuality jako takové. Ono slůvko "jako takové" odkazuje na psychoanalyticky založenou imaginaci spojující pomocí symbolické vazby moje Já (a) s alternativní scénou erotických obsahů (a'). Dynamika této zástupné symboliky je generována pomocí nevědomé vazby na Sex (A), který by znamenal jistou smrt (S) vstupem do thanatologicky utvářené dynamiky zániku (Freudovo Es). Pornografie z podvědomého hlediska představuje nevědomou hru se smrtí, kterou okamžitě zastavíme fixací na imaginární, tj. symbolicky utvářenou náhražku. Není ani kýčem, protože ten supluje vědomou potřebu masově-kulturního charakteru. Nutkání k prohlížení nahotinek je založeno na nevědomém pudovém chtění. Filosof by řekl, že jde o animální potřebu. Tím se přemýšlení o pornu dostalo opět na počátek.

Literatura

GADAMER, H-G., Wahrheit und Methode, in: Gesammelte Werke 1-10, Tübingen, Mohr Siebeck, 1985-1995 (zkratka GW 1).
HEIDEGGER, M., Sein und Zeit, Tübingen, Max Niemeyer Verlag, 171993 (zkratka SZ).
LACAN, J., Écrits, Éditions du Seuil, Paris, 1966.
RICOEUR, P., Du texte a l'action. Essais d'herméneutique II, Paris, Éditions du Seuil, 1986.
UMLAUF, V., Evropské cesty k vlastnímu Já, Brno, CDK, 2002.
WAIBL, E., Zwischen Ästhetik und Anästhesie, Neuer Zürcher Zeitung, 30/31 Oktober 2004 (No. 254), str. 45-46.

Ústí nad Labem, duben 2005
Václav Umlauf, Ph.D., MTh

Zpět na Publikace Zpět na Umlaufoviny