Svádění pravdy: Derrida čte Nietzscheho

Příspěvek pro konferenci UK FHS, 2005.

Anotace

Nietzscheho tažení proti platonismu a proti dogmatické filosofii ústí v pojetí pravdy, která se konečně stala bajkou a současně i ženou. Dekonstrukce v pojetí J. Derridy bere "ženskou pravdu" za výchozí bod kritické analýzy zaměřené především proti Heideggerově interpretaci Nietzscheho. Ontologická četba staví na primátu předem daného smyslu. Proto zůstává slepá ke specifickému stylu myslitele, jenž filosofuje kladivem a radikálně přehodnocuje všechny hodnoty. Derridova analýza Nietzscheova stylu psaní odhaluje specifické pojetí pravdy postavené mimo metafyziku a také mimo Heideggerovu teleologickou interpretaci Nietzscheho určenou dějinami zapomenutosti bytí (Seinsvergessenheit).



Číst Derridu představuje nesnadný úkol dokonce i pro jeho příznivce, kteří přijali dekonstrukci - tj. kritiku každého předem daného významu implicitně přítomného v metafyzicky či teleologicky podmíněné četbě. Hermeneutik z podstaty věci nemůže odstranit předchůdný smysl textu, aniž by tím nepodřezal větev, na níž jako filosof sedí. Kritická četba Derridy je o něco náročnější, protože hermeneutika musí vyjasnit horizont vlastního porozumění. Výklad dekonstrukce dostává následující strukturu.
1. Vykladač si na začátku musí ozřejmit východiska interpretace tvořící jeho vlastní dějinnou situovanost.
2. Hermeneutický smysl pro fair-play (neboli equité herméneutique) po vzoru Sokrata vyžaduje, aby se Derridovy argumenty předložily v jejich nejsilnějším a tudíž nejméně zkresleném smyslu.
3. Až po provedení obou předchozích kroků může hermeneutika zdůvodnit, v čem nelze souhlasit s takto provedenou interpretací zde a nyní analyzovaného textu.
Tím se hermeneutický kruh porozumění uzavře: primární předpoklady porozumění (bod 1) se stanou díky fundované četbě díla (bod 2) argumentovanými námitkami diskurzu vycházejícího z prvenství smyslu, nyní explicitně zdůvodněného (bod 3). Z technického hlediska není možné v krátkém článku nebo referátu provést do hloubky celou analýzu vyjádřenou v tříbodovém schématu. Předpoklady hermeneutiky nejsou samozřejmé, a už vůbec ne v dialogu s Derridou. Dále platí, že jemnost a preciznost Derridovy argumentace vyžaduje důkladný rozbor odpovídající brilantnímu způsobu, jakým komentuje filosofické či literární texty. Oba imperativy vyžadují komplexnější srovnání než může nabídnout rozbor jednoho díla. Útlá knížka představená pod názvem Éperons. Les styles de Nietzsche (1978) zaujme jednak zajímavými ilustracemi (François Loubrieu) a jednak filosofickým tématem. Derridova četba Nietzscheho se zabývá otázkou pravdy, čímž se ukazuje i pravda takto vedeného diskursu. Nikoliv v abstraktní pojmové manifestaci, ale v aktuálním výkonu svého působení - tj. ve způsobu, jakým známý francouzský fenomenolog čte svého dávného kolegu filosofujícího kladivem a radikálně přehodnocujícího všechny hodnoty. Četba Derridových "Ostruh" stojí v každém případě za důkladnější rozbor.
Vlastní dějinnou situovanost bych ve vší stručnosti popsal tím, že jsem se přihlásil k určitému filosofickému směru a že jsem v jeho duchu předložil základní perspektivu interpretace. Chtěl bych v jejím rámci obhájit předporozumění díla, které lze shrnout následovně: Jacques Derrida je (přesněji řečeno "byl") filosofem a nikoliv ideologem absolutně pojatého diskursu. Proto není jeho četba Nietzscheho postmoderní - přinejmenším nikoliv z hlediska Lyotardových definicí diskursu daného v díle Le différend (1983). Oddělení dekonstrukce od postmoderny reprezentované Lyotardem snad pomůže de ideologizovat Derridu a postavit jej mimo hlavní proud dnes tak módního myšlení. Tím vznikne základ pro hermeneutickou kritiku Derridy (viz bod 3), kterou lze v závěru alespoň krátce načrtnout.

1. Celkový rámec Derridovy četby

Filosof hledající smysl nemůže pominout jeho působení ani u sebe ani u kolegy, jehož dílo čte. Derrida naznačuje své předporozumění Nietzscheho až ve druhé části práce, poté co předložil originální interpretaci tohoto německého filosofa. Protože hermeneutika považuje předporozumění za primární půdu smyslu, budeme se Derridovou perspektivou četby zabývat hned na začátku. Francouzský myslitel nenechává nikoho na pochybách, že smyslem jeho analýzy je polemika s Heideggerovým výkladem Nietzscheho předloženým zejména ve Freiburských přednáškách (1936-1946), později vydaných pod názvem Nietzsche ve dvou svazcích(1). Derrida se několikrát vrací k důvodům své vlastní interpretace, kterou opakovaně porovnává s "horizontem Heideggerovy otázky"(2). Klíčové argumenty k této otázce najdeme v kapitolce "Nietzscheho převrácení platonismu"(3). Derrida tvrdí, že Nietzsche požaduje ustavičné převracení všech hodnot. Heideggerovi se však prý podařilo převrátit svého německého předchůdce jen jednou. Platonismus se v originálním podání stal bajkou, což Heidegger akceptuje. Ale výklad v novém scénáři dějin založeném na skrytém působení ontologické diference odstranil "neautentické" pojetí platonismu u Nietzscheho pojetím "autentickým". Heideggerova četba zcela samozřejmě předpokládá, že Nietzsche svým převrácením platonsky založených hodnot "hledá něco jiného" (etwas anderes sucht), než jen prosté obrácení platonismu z hlavy na nohy(4). Derrida touto citací potvrzuje, že Heidegger našel novou "pravdu", která vykládá destrukci platonismu z pozice autentického smyslu(5).Dekonstrukce považuje každou teleologickou četbu za problematickou, protože její diskurs stojí pod diktátem předem daného smyslu. Derrida proto předkládá alternativní četbu Nietzscheho založenou na jiném způsobu diferenciace než ontologickém. Tím dosáhne trojího účinku.
1. Diktát ontologické diference není absolutní, protože lze najít jiný způsob diferenciace mnohem přiměřenější interpretovanému dílu.
2. Tato diferenciace stojí díky svému pojetí pravdy mimo metafyziku.
3. V metafyzice zůstává nikoliv Nietzsche, ale Heideggerův výklad Nietzscheho.
Tolik k základnímu argumentu knihy. Heideggerem hledaná a nalezená autentičnost je dána na základě zcela specifické prekonfigurace smyslu determinovaného dějinným působením ontologické diference. Heidegger předem ví, jaké překonání platonismu má v díle hledat, pokud "jsme s důslednou následností promysleli (nach-gedacht haben) Nietzscheho nejvnitřnější myslitelskou vůli"(6).

2. Heideggerův Nietzsche

Letmý pohled do Heideggerových přednášek opravdu potvrzuje, že tento myslitel čte svého předchůdce ve zcela specifické perspektivě. Metafyzická tendence filosofie stojí od Platona až do Nietzscheho ve znamení bytí jako bytí jsoucího. Tím je zapomenuto původní pojetí pravdy vztažené ke skrytému dění, které zjevení jsoucna jako jsoucna umožňuje. Platon ve svém mýtu o jeskyni chápe pravdu jako zcela nezastřenou odkrytost jsoucna ve světě idejí čili "správné" (orthótés) vidění věci, které ladí s ideální mírou všeho bytí. Dílo Platonova nauka o pravdě (1940) potvrzuje, že pravda jako odkrytost (Unverborgenheit) se u Platona změnila ve "správnost pohledu" (Richtigkeit des Blickens) a následně založila západní metafyziku(7). Metafyzické pojetí pravdy jako "adekvace" (homoiósis) věci s ideově osvíceným rozumem umožňuje logicky zdůvodněný výstup k pravdě bytující za přirozeným přírodním děním. Nietzsche ničí klasickou metafyziku tím, že ukazuje smrt Boha jako nejvyššího jsoucna. Pak ale musí hledat jiné zdůvodnění, které dělá jsoucno tím, čím jest - které je bytím jsoucího. Protože fundamentální založení jsoucna nemůže spočívat v rovině metafyziky, musí je poskytnout samotná příroda a smyslovost.
Heidegger postupně ukazuje, jak přehodnocení hodnot z hlediska aktivního nihilismu poskytuje nový ontologický základ jsoucímu(8). Jsoucno je radikálně osmyslněno z hlediska vůle k moci (Wille zur Macht), jež není duševní schopnost nebo afekt; jde o radikální, ontologicky založené chtění existence volící sama sebe. V takto pojaté vůli se dovršuje Aristotelova énergeia na rovině subjektu angažovaného ve stálém pohybu subjektu "za" (metá) sebe sama. Idea stálého návratu téhož (ewige Wiederkehr des Gleichen) ukazuje svět jako nekonečné vznikání, které neorganizují ani platonské ideje ani křesťanský Stvořitel. Svět představuje chaotický a nekonečný protipól subjektu chápaného ve formě organizující vůle. Ta se chce v okamžitém a tím i absolutním rozhodnutí. Takto determinovaná vůle se dostává k pravdě o jsoucím nikoliv skrze hodnotově orientovanou filosofii a náboženství, ale skrze umění. To je bližší životu než zásvětná pravda metafyziky. Tvůrčí výboj stupňuje život, jenž organizuje sebe a vše ostatní do velikosti dané v životném uměleckém stylu. Tvořivá vůle si je svou vlastní mírou a toto stupňování života má větší hodnotu než pravda ideje. Nihilismus jako "přehodnocení hodnot" (Umwertung aller Werte) a volání po nadčlověku (Übermensch) pak ukazují logické důsledky nového založení jsoucna v absolutně se chtějící vůli. Je-li vůle k moci ultimativním měřítkem bytí, pak volání po novém bohu znamená nejen smrt starého Boha křesťanů, ale i novou epochální instauraci člověka, který rozhodne dějiny díky staronovému absolutnu skrytému pouze v něm samotném. Plnost sebestředné vůle vylučuje, aby se na její místo postavil někdo či něco ve smyslu absolutní hodnoty. Bůh je mrtev a vůle nadčlověka v sobě rekapituluje plnost jsoucna v jeho celku.
Derrida vyzdvihuje ve své kritice teleologie jeden základní prvek výše uvedené Heideggerovy interpretace. Vyzvedává opozici mezi vlastním (eigentlich) a nevlastním (uneigentlich) způsobem dějinné existence, jež prochází ranou i pozdní fází Heideggerova myšlení(9). S tím nelze než souhlasit. Filosofie viděná po obratu k události bytí (Kehre) chápe dějinný vývoj jako překonání metafyziky. Ideově a tudíž metafyzicky podmíněný intelekt chápe bytí od platonismu až k modernímu nihilismu pouze ve vztahu k jsoucnu, tedy neautenticky. Plně zjevná manifestace celku jsoucna představuje podle metafyziky proces, v němž se pravda otevřeně dává jako alétheia - tj. odkrytost jsoucna v jeho celku. Mimo tento celek metafyzika žádné bytí nevidí, a ani vidět nemůže. Problematický vztah metafyziky k pravdě potvrzuje autentické zjevování bytí určené diferencí mezi bytím a jsoucnem. Pravda se z hlediska dějinně působící diference mezi bytím a jsoucnem zároveň dává i skrývá. Zapomenutost bytí v metafyzice nepřímo manifestuje tajemnou otevřenost, z níž jsoucno do svého bytí přichází. Ontologická diference ukazuje na léthé této diference a tím i samotného bytí. Jedině tak může jsoucno přijmout svou ontologickou zjevnost, kterou metafyzika situovaná ve své dějinně ustavené pravdě, jednostranně a omezeně vztahuje výlučně na celek jsoucího. Heidegger vidí v nihilismu vrchol metafyzického snažení plně koncentrovaného ve výkonu subjektu. Dějiny zapomenutého bytí (Seinsvergesenheit) dospěly v nihilismu ke svému vrcholu. Tím se vývoj metafyziky uzavřel a následující epochy myšlení musí usilovat o překonání platonismu na základě nového promyšlení události bytí (Ereignis).
Derrida sice tuto koncepci přijímá, ale brání se tomu, že platí vždy a všude. Dekonstrukce teleologicky orientovaného pojetí pravdy rovněž usiluje o překonání metafyziky. Ta je definována jako vláda logu usazeného v čisté přítomnosti myšlení. Logocentrický mýtus filosofie devalvuje slovo a znak ve prospěch absolutní bezprostřednosti intuitivně nazíraných obsahů myšlení (10). Derrida řadí Heideggera k logocentrickému pojetí metafyziky, což dokazuje právě na výkladu Nietzscheho, který nabízejí Freiburské přednášky. Dekonstrukce literárního stylu tedy nepostihuje pouze jeden specifický výklad Heideggera, ale snaží se o nové překonání metafyziky.

3. Pravda a ženská operace

Derrida zakládá kritiku logocentrismu na interpretaci textu, jejž použil i Heidegger(11). Dekonstrukce hledá pravdu, kterou filosof bytí nemohl vidět kvůli teleologicky orientované četbě. Interpretační úsilí "Ostruh" se koncentruje na výklad následujícího citátu z díla Soumrak idolů.

"Skutečný svět, v tomto čase nedosažitelný, je však zaslíben moudrým, zbožným, ctnostným ("pro kajícího se hříšníka"). Hle pokrok ideje: stává se stále jemnější, choulostivější, neuchopitelnější - stává se ženou, stává se křesťanskou (12)."

Citát srovnává pokrok ideje s postupnou feminizací. Pravda přetvořená v ženu přeměňuje "pravý svět" platonské filosofie a křesťanství v bajku. Derridovi neuniklo, že přeměna pravdy v ženu jde ruku v ruce s okázalým misogynstvím, které apoštol nihilismu přetavil do brilantního literárního stylu. Vytěsnění krásného pohlaví v citovaném Nietzscheho eseji Jak se "pravý svět" stal konečně pohádkou je spojeno se systematickým zahalováním pravdy. Derrida pojmenovává tento způsob ontologicky pojaté feminizace termínem "ženská operace" (l'"opération" féminine)(13). Použití uvozovek v originálu není náhodné, protože svědčí o zásadní mnohoznačnosti této "operace". Z hlediska hermeneutiky lze podat následující významy této šťastně zvolené metafory, ale jistě se jich najde mnohem víc.

1. Slovo "operace" odkazuje na latinské sloveso operor nebo jeho řecký ekvivalent ergádzomai. Účinná realita stále se oddalujícího (diferujícího) ženství ustavuje základní strukturu textu tím, že nechá pravdu "operovat" zcela novým způsobem.

2. Plastická chirurgie představuje ženskou operaci par excellence. Žena se vyzbrojuje novými prostředky, aby mohla úspěšně provádět prastarou hru svádění založeného na neustále se vzdalující blízkosti. Plastická operace podtrhuje způsob, jak operuje pravda proměněná v ženu.

3. Dílo neboli opus ženské operace je "plastické" nejen v kosmetickém smyslu, ale i ve smyslu Nietzscheho "plastické síly" (plastische Kraft) chválené v Nadčasových úvahách, v jejichž druhé části se pojednává o užitku a nevýhodách historie pro život. Plastická síla života přeměňuje mrtvou antikvární historii v živou přítomnost a v nadějnou budoucnost. Stejně tak i ženská operace neustále přetváří pravdu a smysl. Dostávají dynamickou, tedy "plastickou" podobu.

Interpretovaný citát patří do celkového kontextu Soumraku idolů, z něhož Derrida vyzdvihuje dva momenty. Mimoběžné až nevědomé opovržení ženou je u Nietzscheho doplněno systematickým zahalováním pravdy. Patriarchálně založený hlasatel "supermana" (Übermensch) poznamenává, že síla ženy se vyznačuje především působením na dálku. Žena svádí neustálým přestrojováním, sbližujícím odstupem, předstíraným tajemstvím, stálou změnou a nakonec i spontánní zálibou v předstírání. Nietzschem popsané "působení na dálku" (Wirkung in die Ferne) vzbuzuje touhu muže, který pro tuto ženskou operaci najde vhodné pojmenování(14). Muž změní ženu v ideu, a tím ji může pojmově uchopit: věčné Ženství, Žena o sobě, ideální Žena, Nevěstka babylónská atd. Žena intendovaná v touze a oděná do mužských slov se stává ideou, jejíž obsah lze intelektuálně analyzovat. Tím je působení ženy neutralizováno, změní se v pojem. Nietzsche opovrhuje tímto přestrojeným platonismem, protože ústí v dogmatickou filosofii. Filosof vyzbrojený kladivem musí podobné konstrukty zničit. Derrida správně poznamenává, že proteovská podoba pravdy změněné v ženu se u Nietzscheho stala literárním stylem a nikoliv filosofickou ideou. Hlasatel smrti boha svým osobním afektem i neosobním literárním stylem popírá každou produkci zásvětí, která vytváří ideální smysl a tím ženu i pravdu přeměňuje na žádoucí a požadovanou hodnotu. Jeho misogynství vytěsňuje ženu stejně neúprosně a efektivně jako každý druh platonské ideality.

4. Derridova obhajoba ženské pravdy

Kánon dekonstrukce přikazuje, aby vykladač provedl rozbor Nietzscheho stylu, který změnil ženu a pravdu ve svádivou krásku, neustále unikající a koketní. Ohlašovaná dekonstrukce bude úspěšná pouze pod podmínkou, že se najde efektivně působící diference, která se zásadně liší od ontologického rozdílu mezi bytím a jsoucnem. Pohyb této diference v textu dává dekonstrukcí hledanou "ekonomii", tedy zdroj strukturálního uspořádání, obecně známého jako Nietzscheho styl psaní. Základní stylistickou podobu Nietzscheho pojetí pravdy manifestuje již popsaná "ženská operace". Rituál svádění mobilizuje systém metafor a protikladů, jejichž celkovému ontologickému významu přikládá Heidegger zásadní důležitost. Zato zcela pomíjí metaforu žensky pojaté pravdy - se stejnou samozřejmostí s jakou Nietzsche pohrdá ženou. Derrida naopak zdůrazňuje, že pravda stylisticky přetvořená do ženské podoby nedává primárně vůbec žádný "smysl" nebo "pravdu", nýbrž nabízí stálý proces zahalování a přetvařování. Nevypočitatelné působení flirtu prováděného na dálku primárně ukazuje pouze stálé diferování pravdy, což výmluvně potvrzuje i Nietzscheho literární styl. Žena se stává současně pravdou i lží, protože si oba póly drží od těla koketním, a tím i maximálně zajímavým způsobem. Tím se žena "zapisuje" do textu a svou inskripcí vytváří onu Nietzschem odmítanou ideu pravdy(15). Ekonomie této inskripce, čili způsob zápisu této "ženské pravdy" do textu, je založena na pohybu diference, jejíž stopu musí dekonstrukce odhalit a dešifrovat: "Žena (a pravda) se nenechají polapit.(16)"

¨ Pohyb diference je předmětně a objektivně neuchopitelný, což ovšem neznamená, že by jej nešlo analyzovat. Základní přístup nabízí již titul knihy "Ostruhy. Nietzscheho styl". Pohyb diference dává textu jeho formu a tento styl je zároveň zahalováním pravdy - závojem, plachtou, pod níž loď jménem Pravda a Žena pluje. Dekonstrukce musí najít "ostruhy" (éperons), jež tuto plachtu rozříznou. Ale nikoliv proto, aby se nahlédlo do ideového světa předem zjednaného smyslu a la Heidegger, nýbrž proto, aby se ukázal základní způsob (Derridou nazývaný "disseminace"), jímž styl a tím i diskurs o pravdě vzniká. Protože mužskému nutkání a přemýšlení nasazuje ostruhy mimovědomá ekonomie vábení a flirtu, nebyl si jí vědom ani Nietzsche ani Heidegger. Oba roli ženy vytěsňují, jeden literárně a druhý ideově. Tím jen dokazují pravdu známého výroku z předmluvy k dílu Jenseits von Gut und Böse, že "filosofové ženám nerozumějí" (sich schlecht auf Weiber verstanden). Oba patriarchové myšlení zapomněli na pravdu, jež se stala ženou(17). Derrida se chce z těchto dějin zapomnětlivosti vymanit. Rozbor přeměny pravdy v ženu osvětlí jednak genezi stylu a jednak ve shodě s Nietzscheho záměrem dekonstruuje logocentrickou koncepci předem daného ontologického smyslu (Seinsvergessenheit), která ovládá výklad Heideggera. Pravda dostane ostruhy tím, že se vysvětlí, proč se skrývá a proč se musí skrývat. Metafora ostruhy pomůže sledovat pohyb diference trhající závoj, kterým se žena (a pravda) zahalují. Derrida trvá na dekonstrukci pravdy, jež se definitivně a neodvolatelně změnila v bajku. Tato bájeslovná pravda "jest" zde - stala se brilantní literání figurou - ale rozbor Nietzscheho metafory a stylu ukazuje, že její "bytostná podstata" (Eigentlichkeit) zůstává navždy nepřítomná, neb pravda je bytostně neautentická koketující kráska.

Základní fenomén femininní pravdy již známe. Její pohyb je založen na směšování základních protikladů typu: blízkost/vzdálenost, pravda/přestrojení; vlastní/nevlastní; zahalení/manifestace atd. Zajímavým rysem tohoto pojetí pravdy je schopnost udržet protiklady v současném působení. Nejde o popření principu sporu, protože ten platí na rovině vědomé a konceptuální. Svádění chce i nechce, v tom je jeho účinné kouzlo. Derrida shrnuje efekty svádivé pravdy metaforou roztopeného kotle, v němž všechen obsah vře najednou. Tato "logika kotle" (logique du chaudron) dokáže na základě podvědomého mechanismu vytěsňování udržet protiklady v poli aktuálního působení(18). Koexistence protikladů vzniká tehdy, když žena a pravda dají pouhý náznak své přítomnosti a pak se zase vzdálí. Znepřátelené dvojice bytují díky ne/přítomnosti pravdy. Z hlediska klasické metafyziky "nejsou", nejsou tím či oním jsoucnem, ideou, konceptem. Logika vášně a flirtu není - díky své nepodstatnosti - měřitelná klasickou aristotelskou logikou. Jak generuje význam, či dokonce smysl? Jinak řečeno: Jaká disseminace zakládá "logiku" stylu, tj. vnějškově manifestovanou strukturu textu umožňující logocentrickou četbu?

Otázka přivádí ke druhému pohybu pravdy založenému psychoanalyticky. Horkokrevná logika kotle vychází z účinku svádění, tedy z pravdy jako povrchu, závoje a plachty ženoucí muže do produkce touhy. Muž nesmí ženu uchopit a vlastnit, protože tím by hra skončila. Stejně tak žena nesmí sama sebe proměnit v ideu, například ve ideologickém pochopení pravdy jako feminismu: "Feminismus je operace, skrze níž se chce žena podobat muži a dogmatickému filosofovi. " V obou případech se touha zastavuje a logika kotle se mění na klasickou metafyzickou manipulaci s koncepty a jsoucny. Již zmíněná "ženská operace" neprodukuje ideje, například feminismus. V tomto novém "-ismu" se pravda stává dogmatickou, celá hra na kastraci muže končí, a tím i jeho zájem. Ten trvá pouze potud, pokud kastrace touhy není dosaženo. Uchopení ženy jako Pojmu a Smyslu mění hru na pravdu v metafyzickou pravdu jako ideu. Kastrace znamená ztrátu stylu(20). Metafyzika nepotřebuje styl, protože hra pravdy je vytěsněna definicí pravdy, tedy esenciálním výčtem toho, co jest. Femininní pojetí pravdy není feministické, nesmí sklouznout do pasti dogmatické filosofie. Ve světě konceptů vládne pravda založená na identitě. Ta nepotřebuje styl, protože má bytnost a je "něčím", tedy ideově pojatým jsoucnem. Styl naopak potřebuje pravda femininní, protože se bez něj nemůže zjevovat. Její ženská přitažlivost se stává v procesu koketerie, svádění, blízkosti a vzdalování sama sebou, tj, pravdou a nepravdou zároveň. Teprve tento styl z ní dělá "pravdu", kterou z hlediska metafyziky a dějin bytí "není". Dogmatická filosofie vidí jen literárně produkovanou šalbu hrající si na pravdu tím, že od ní udržuje svádivý odstup(21). Tento zvláštní druh pravdy Nietzscheho fascinuje a rozčiluje.

Druhý náběh dekonstrukce tedy stopuje efekt sexuální diference produkující skrze zapomnění ženy svérázný literární styl nesoucí poselství pravdy postavené mimo klasickou logiku konceptu. Žena-(ne)pravda se stala vytěsněným symbolem a tím přestala existovat. Z hlediska výše uvedené citace z díla Soumrak idolů začíná být jasné, jak se idea stává ženou. Žena není vždy pravdivá a pravda není vždy ženou. Ale může se jí stát, pokud se někdo rozhodne filosofovat kladivem a zničit koncepty. Přeměna ideje v ženu pak spustí do pohybu druh pravdivosti, který hermeneutik rozhodně nenajde ve slavném Heideggerově popisu různých druhů "pravdivění" (aletheúein) uváděných v Etice Nikomachově(22). Analogii s hermeneutikou uvádím proto, aby vyniklo Derridovo novátorství. Dekonstrukce ideového pojetí pravdy je založena na analýze kódu, který řídí produkci stylu. Tento kód, čili zásady organizující elementy do struktury, zde do literárního stylu, je založen na trojím postavení ("hodnotě") ženy, kterou v Nietzscheho díle zaujímá(23).

Za prvé. Žena je urážena a ponížena do role "lhářky" a "svůdnice" ve jménu metafyzicky a dogmaticky produkovaných hodnot. Na této rovině se z ní stává ideový protipól pozitivních hodnot, je ideově pojatým jsoucnem.

Za druhé. Žena se může z této role vymanit a svou elegancí a koketerií začne vodit muže a filosofa za nos. Tím se pravda přesune z oslnivého světa idejí do ženského příšeří, v němž metafyzika založená na identitě vyloučeného třetího přestává platit. Ale pravda nezmizí, jen se neustále transformuje jako hra pravdy na sebe samu. Muže taková hra maximálně baví a rád se přidá, dokonce i tím, že tuto hru filosoficky čili ideově vytěsní. V logice bublajícího hrnce roztopeného mužskou touhou jsou všechny protiklady pohromadě, čímž se nijak nepopírají, ale naopak o to více posilují. Pravda je současně nepravdou a nijak tím neztrácí na své provokativní ženské "identitě", právě naopak.

Za třetí. Když si filosof či filosofka nasadí ostruhy dekonstrukce, mohou závoj šalby proříznout. Tím nezjistí novou nebo "hlubší" pravdu, protože by celou hru na pravdu zrušili. Pravda-žena by se například stala pravdou feminismu, potažmo dogmatické filosofie.

Derrida hru pravdy ani zrušit nemůže. Je muž, a proto determinovaný sexuální diferencí stejně jako Nietzsche a Heidegger. Jenže tito dva pisatelé a myslitelé o hlubinné diferenci svého bytí nevědí nebo nechtějí vědět. Přesto její skryté působení organizuje u Nietzscheho hru stylu a tím manifestuje efekt žensky pojaté pravdy. V Heideggerově interpretaci produkuje zapomnění pravdy jako ženy nový metafyzický idol - pravdu v podobě ontologického diskursu, logocentricky orientovaného. Dekonstrukce ukazuje, jak sexuální diference v textu "vysévá" (disseminuje) ne/pravdu tím, že organizuje Nietzscheho literární artefakt do jeho specificky ne/pravdivé podoby. Quod erat demonstrandum.

5. Dekonstrukce (Nietzscheho) není postmoderna (Lyotarda)

Závěrem zbývá provést kritiku Derridova pojetí pravdy, což vzhledem k tématu a k rozsahu práce není snadný úkol. Zcela vynechám problém hermeneutické kritiky Derridy, o kterém jsem pojednal na jiném místě(24). Celou analýzu bych instrumentálně použil ke dvěma účelům. Brilantní rozbor pravdy přeměněné v koketní krásku může pomoci feministicky pojatému myšlení najít fundamentální, tedy ontologickou rovinu argumentace. Feminismus praktikovaný na rovině čisté polemiky s jakýmkoliv druhem opresivního patriarchalismu není nic jiného než forma ideologie, byť hodné úcty, chvály a respektu. Ale filosofie musí přemýšlet mimo ideologii, protože se z podstaty věci nezabývá politickým jednáním, ale myšlenkovým založením tohoto jednání. Pokud mají filosofové měnit svět přímo, pak jim nezbývá, než se stát marxisty. Ti rezignovali na filosofický výklad a nahradili jej snahou o přímou změnu poměrů podle daného ideologického scénáře ve stylu známé Marxovy věty: "Filosofové svět pouze vykládali. Teď jde o to jej změnit." Derridova kritika logocentrismu ukazuje nové pojetí pravdy, které nese zásadní hodnotu z hlediska všech znevažovaných a minoritních diskursů, k nimž beze sporu zatím patří i ženské vidění světa. Derrida ukazuje logiku vlády předem daného smyslu (tedy i patriarchálního) v různých typech rozpravy a nabízí prostředky, jak tuto vládu transcendentálního významu dekonstruovat.

Druhé použití předložené analýzy pravdy se týká zařazení Derridy v rámci postmoderny. Snažil jsem se ukázat, že jeho rozbor Nietzscheho patří do celkových dějin post-heideggerovské fenomenologie vedené snahou překonat metafyziku. Derridovo pojetí metafyziky najdeme v díle De la grammatologie, kde uvádí základní typologii logocentrismu. Proto se dekonstrukce Nietzscheho stylu pustila i do kritiky Heideggera. Scénář dějin ovládaný událostí bytí musí ustoupit dekonstruktivistickému pohledu na jeden text, který se vzpírá vládě předem daného významu. Derrida chce najít nové pojetí pravdy, jímž zpochybní vládu diskursu založeného na ontologické diferenci. Můžeme dlouze debatovat o tom, zda se mu to podařilo, nebo ne. Jedno je jisté: intence knihy o Nietzschem přesahuje rámec pouhého rozboru textu. Pokud chápeme postmodernu ve stylu Lyotarda jako analýzu pravidel určujících jednotlivé rozpravy, pak intence Derridy jde jednoznačně za tuto definici. Lyotard obhajuje v knize Le Differénd (1983) plnou autonomii diskursu, který určují pouze jeho interní pravidla. Mluvit znamená automaticky páchat bezpráví, protože jeden diskurs vzniká tím, že svou aktualitou potlačí potencialitu ostatních projevů. Tím se automaticky vylučuje každé meta-pravidlo, které by rozhodlo pravdivost a závaznost debaty: "Autorovi tu je jedinou zásadou zkoumat případy rozepří a vyhledávat pravidla heterogenních diskursivních žánrů, které dávají vznikat oněm případům.(25)"

V tomto smyslu jistě Derrida postmodení není. Nejde mu pouze o neutrální zjištění jazykové hry dané disseminací sexuální diference v Nietzscheho stylu psaní. To by pro eminentního filosofa bylo příliš málo. Francouzský myslitel jde na limit Heideggerovy ontologické analýzy provedené v jeho přednáškách o Nietzschem. Proto musí vstoupit na půdu cizího diskurzu (Nietzsche, Heidegger), analyzovat jeho argumenty a provést dekonstrukci těchto argumentů ve jménu nově pojaté pravdy dekonstrukce. Tím jasně porušuje Lyotardovu zásadu striktní neutrality, v níž pozorovatel hodnotí autonomní svět do sebe uzavřeného diskursu. Derrida naopak vede hluboký a citlivý dialog se dvěma filosofickými obrazy světa, které vycházejí z určitého zapomenutého základu, tj. sexuální diference. Takto prováděná dekonstrukce nepatří do postmoderny, jak ji definuje Lyotard.

Poznámky

1) HEIDEGGER, MARTIN, Gesamtausgabe, Frankfurt am Main, Vittorio Klostermann, 1975-. Dále citováno pod zkratkou GA. Spis o Nietzschem obsahuje GA 6.1 a 6.2.

2) DERRIDA, JACQUES, Éperons. Les styles de Nietzsche, Paris, Flammarion, 1978, str. 67. Dále citováno jako "Éperons". 3) GA 6.1,202-213.

4) GA 6.1,203.

5) Éperons, str. 64.

6) GA 6.1,213.

7) GA 9,230.

8) PÖGGELER, OTTO, Der Denkweg Martin Heideggers, Neske, Pfullingen, 1963, str. 105-142.

9) Éperons, str. 95.

10) Kritika mýtu o čisté přítomnosti myšlení vysvětluje, proč existuje v západní filosofii předsudek proti písmu jako sekundárnímu podání smyslu: "Formální určení významu je dáno jako přítomnost myšleného; a jeho blízkost logu jako mluveného slova (foném) je dána na základě této výsady." ("L'essence formelle du signifié est la présence, et le privilege de sa proximité au logos comme phone est le privilege de la présence.") (DERRIDA, JACQUES, De la grammatologie, Paris, Les Éditions de Minuit, 1967, str. 31).

11) GA 6.1,207.

12) Přesný citát z díla Götzen-Dämmerung (1889) týkající se bajky "Jak se "pravý svět" stal konečně pohádkou" (Wie die "wahre Welt" endlich zur Fabel wurde) zní následovně: "Die wahre Welt, unerreichbar für jetzt, aber versprochen für den Weisen, den Frommen, den Tugendhaften ("für den Sünder, der Busse thut"). (Fortschritt der Idee: sie wird feiner, verfänglicher, unfasslicher - sie wird Weib, sie wird christlich...)." (NIETZSCHE, FRIEDRICH, Werke. Kritische Gesamtausgabe, Hrsg. von Giorgio Colli und Mazzino Montinari, Berlin, Walter de Gruyter, 1973-, sv. VI/3, str.74).

13) Éperons, str. 44.

14) Éperons, str. 32.

15) Éperons, str. 70.

16) Éperons, str. 43.

17) Éperons, str. 41.

18) Éperons, str. 53.

19) Éperons, str. 50.

20) Tamtéž.

21) Derrida se v psychoanalytickém výkladu inspiruje Lacanem, i když necituje přesně, kterým z jeho konceptů. Snad jde o koncept "objektu A" spojený s vyplňováním prázdného místa nevědomí skrze mechanismus forkloze (forclosion), v němž dochází k prapůvodnímu vytěsnění smrti. Lacan tím nově interpretuje Freudův termín Verwerfung. Z našeho hlediska je klíčová následující Lacanova definice: "Nevědomě vytěsněný symbol (symbol forclos) neexistuje." (LACAN, JACQUES, Écrits, Éditions du Seuil, Paris, 1966, str. 392). Co neexistuje, to však svou nepřítomností organizuje celý "jazyk" podvědomí, jak dokazuje mistrný Lacanův rozbor povídky Edgara Allana Poeho "Hledaný dopis" (The Purloined Lettre). Tímto neexistujícím symbolem je v analýze Nietzscheho a Heideggera potlačená sexuální diference mezi mužem a ženou.

22) GA 19,166.

23) Éperons, str. 78-79.

24) Viz referát na kongresu o Derridovi pořádaný Filozofickým ústavem, Praha, 17.-18. března 2005 (L'influence de l'ouvre de Derrida sur la pensée contemporaine). V příspěvku "De la grammatologie et sa critique herméneutique" jsem rozebral debatu mezi Derridou a představiteli hermeneutiky (Gadamer, Greisch). Připravuje se k vydání.

25) LYOTARD, JEAN-FRANÇOIS, Rozepře, Praha, Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, 1998, str. 22.






Ústí nad Labem, duben 2005
Václav Umlauf, Ph.D., MTh

Zpět na Publikace        Zpět na Umlaufoviny