Hledání zadrženého času
Publikováno ve sborníku: Bytem v hrůze, redakčně připravil Jaroslav Zapletal, Vydavatelství Ottobre 12, Velehrad 2002. Kresby od spoluvězně Otmara Olivy, dělal je přímo na Borech.
Haně Holcnerové
Deštivý zářijový den roku 2001, mlha, chlad, předposlední den mezinárodního semináře o migraci v Evropě. Stojím s malou skupinkou křesťanských aktivistů před deportačním vězením ve východní části Berlína; vysoké šedivé zdi, čistota, uniformované stráže, na oknech esteticky ztvárněné mříže. Útržky slov, jež sotva doléhají ke shromážděným, vítr unáší směrem do vězeňského dvora a snad i do betonového bloku, kde čekají zadržení imigranti na odsun ze země, která jim nebyla zaslíbena. Zadržovací vazba bez rozhodnutí soudu je v Německu nelegální, pro Němce ovšem, nikoliv pro cizince bez povolení k pobytu. Běženci bez řádných dokladů občanská práva nemají; jejich lidská práva hlídá aseptický koridor slušnosti dohlížitelů a státních úřadů, neprostupnost ocelových dveří, pevnost mříží a ostnatý drát na zdech. Proto jsme tady. Starší muž s přenosným reproduktorem žádá minutu ticha za všechny zadržované běžence. Usazen na patníku vedle vězeňského parkoviště pozoruji provoz věznice. Výměna stráží, spokojené hlasy oznamující konec nudné směny, odjezd vystřídaných dozorců, rutinní kontrola dvou návštěvníků. Každodenní provoz v rámci zákona a pořádku rušený pouze obtížnou skupinkou demonstrujících. Jejich právo na svobodu shromažďování a projevu je třeba respektovat, ale nikoliv podporovat. Padají první kapky. Zalituji, že nemám čepici a že jsem se dal na tuto akci naverbovat. Proč nesedím ve vytopené studovně, proč se trmácím po ušmouraném východním Berlíně, prolezlém mlhou, minulou i přítomnou represí a vytrvalým mžením? Frustrací poháněné myšlenky zalétnou dva roky nazpět. Jedeme do Prahy a ze zaparkovaného vozu ukazuji německému kolegovi panoráma věznice na Borech, popisuji její vnitřní uspořádání, nakolik je to zvnějšku možné. Porovnávám oba pocity. Pohled na věznici, odkud jsem před osmnácti lety vyšel, nepřináší žádné citové pohnutí. Zanedbanost budovy si nárokuje věčné trvání: zašlé okrové zdi, opadávající omítka, ledabyle natřené mříže, prosklené věže v ochranném koridoru, omšelé rodinné domky symbiózou postižených strážných na druhé straně zdi s jejich psími miláčky, kteří se o nás začínají živě zajímat. Hotel u Hvězdy se rozpadá a přesto stojí. Čas přírodního rozkladu se zastavil, byl pozdržen neviditelnou rukou ekonomiky a zákona udržujících prostor prvního kruhu na pomyslné hranici mezi neodvolatelným zánikem a stále znovu odvolávaným zrozením do nové podoby. Limbus zadrženého času plynoucího bez patosu; nezná ani minulost, ani budoucnost. Pozoruji příjezd eskortního autobusu. Symbolizuje pozastavený čas osobního prožívání, které se rozběhne při nenápadném vyjití z vězeňských vrat s papírovým pytlem pod paží a propouštěcími dokumenty v kapse. Pohodlně usazen v autě necítím nic, jen nevěřící podiv nad nedostatkem soustrasti k vlastnímu osudu. Na patníku před berlínským deportačním vězením, deptaný pocitem marnosti, prolezlý vlhkým chladem podzimního odpoledne, zakouším vnitřní stav důvěrně známý při zatýkání, propuštění a opakovaných výsleších uzavřených dne 28. září 1989. Jsem tam, kde mám být. Máme rozběhnout čas legálně leč nehumánně zadržený tam na druhé straně. Tato parta osamělých stoupenců lidskosti bez hranic bojuje za věc nás všech, proti chladnému politickému kalkulu započítávajícímu moment soucitu do položky "má dáti" přísně požadované od zemí, odkud uprchlíci přicházejí, ale nikoliv od právě se tvořícího německého zákona o udělování asylu. Oživlé vzpomínky iniciované momentálním patosem smysluplné chvíle obnovují původní horizont smyslu zadrženého chronicky plynoucí každodenní lhostejností. Chvíle zde a nyní daného života navazuje na dávné předivo činů a myšlenek zasutých tupou všedností do skrytých koutů paměti - stejně jako Proustův řetěz literární asociace aktivovaný pohledem na důvěrně známou sušenku.
Leden roku 2002, místo děje Mnichov, vytopená pracovna osvětlená modravou září monitoru. Počítač přenáší do reproduktorů útěšnou zvěst Hlavsova posledního alba Šílenství, za oknem září zahrada pokrytá sněhem nasvíceným sodíkovými lampami vedlejší ulice. Pohled na známé kresby z vězeňského prostředí evokuje spíše rozmrzelý pocit povinnosti umocněné daným slovem a blížícím se termínem k odevzdání rukopisu. Existenciálním stavům nelze diktovat vstup na scénu vědomí. Plnost času, Řeky zvaného kairos, nepřichází na povel. Nejsme svrchovanými pány smysluplné chvíle, jež přichází z plnosti dané sice skrze nás, ale nikoliv pouze námi. Jediný tvor na planetě Zemi je obdarován milostí naplněného času. Jeho existence se odvíjí od horizontu přidělené konečnosti a smyslu: daného osudem, bohy, bohem, slepou hrou přírodních sil, (ne)osobně nadosobním horizontem tak či onak pojatého Absolutna? Ať je tomu jakkoliv, dar života, jeho osmyslnění a poslední výdech nemůžeme manipulovat, nelze je započítat do účelově pojatých utilit spotřebního pachtění. Plnost času v přírodě přichází s předvídatelnou rytmičností: znovu a znovu dává vzejít na konci vegetativního cyklu dozrálému klasu a plodu. V lidském životě přicházejí chvíle plnosti nečekaně, někdy i nevítaně. Narušují poklidnou vegetativní existenci chronických nicotností, neúprosně a pravdivě odhalují vzdálené, a přesto blízké horizonty odcházejícího života a přicházející smrti. Kde nic není, ani čert nebere. Vyčítavý pohled na digitálně zpracované kresby připravené k publikaci musí mobilizovat jiný druh vzpomínky - ten, o němž se zmiňuje Augustin v desáté knize svých Vyznání. Zde je evokace byvšího času situována v poli duševně-duchovní mohutnosti zvané memoria, a to pomocí vůle a následné reflexe na provedený úkon volní anamnéze. Intelekt platonizujícího Hipponského myslitele se skrze účast rozumu i vůle na díle vzpomínání stává pánem evokovaného obsahu. Na krátký čas, pokud vzpomínané reflektuje v aktualitě právě prováděného úkolu; na dlouhý čas, pokud dotyčný usedne ke stolu, vezme rákosové pero či počítač a zaznamená předmět svého rozvzpomínání. Tato reflektovaná a v psaném slově zachycená předmětnost probuzené paměti se pak stává společným majetkem čtenářů a interpretů daného díla. Provádím totéž. Před duševním zrakem defiluje vzpomínka na Borský sklep, kam při pravidelné výměně prádla přišel chlapík ve standardně šitém obleku. Sršela z něj tvůrčí energie a zpod vězeňské blůzy mu vylézaly letmo načrtnuté skicy míst a dějů nám všem důvěrně známých z dlouhých měsíců vazby.
Náčrtky jsem opět spatřil po roce a půl, kdy jsem dotyčnému pomáhal předělávat vesnickou stodolu na sochařský atelier. Vždy jsem obdivoval nenucenost uměleckého talentu, který se samozřejmostí sobě vlastní zapřáhne ostatní do rukodělných úkolů přesahujících jeho fyzické možnosti. Tento pocit se pojil se skrytou závistí manuála k umělci na volné noze, jehož životní volby se nevyčerpávaly rozhodováním, zda vstane ve čtyři ráno nebo o čtvrt hodiny později - v posledním termínu, kdy jsem stíhal autobus do práce, kde mne chtěl o půl šesté vidět zaměstnavatel, sociální kurátor, policie a rodina znepokojená myšlenkou, že místo řádně pracujícího individua odchovala moravského Che Guevaru. Politický propuštěnec nasazený ve výrobě vyčerpá tělo v práci, ducha ve studiu a na slastně-bolestné kochání se v minulosti mu nezbývá čas ani energie. Zejména pokud přitom vypomáhá v literárním a křesťanském samizdatu. Proto jsem tehdy chápal význam Otmarových kreseb spíše v rovině terapeutické. Umělec žijící z citu a pocitů přece musí sublimovat traumatizující zážitky do sféry artisticky zvládnutého tvaru, kde proměnlivé nálady dostávají - na rozdíl od destruktivního neřádu panujícího v podvědomí - pevně dané místo, funkci a význam. Konec konců, jde i o něco více. O touhu odpovědět na výzvu dějinně prožívaného času, který má být zachycen a zpracován nikoliv v teoretické reflexi filosofa, nýbrž v symbolice uměleckého díla přesahujícího věky. Jako poslední římský myslitel Boethius, jenž ve věznici píše literární Útěchu z filosofie potvrzenou smrtí hodnou Sokrata a jeho posledních vězeňských dialogů; jako Pablo Picasso modrého období malující v ženské věznici Saint-Lazare v Paříži; jako Jiří Kolář zatčený v roce 1953 a po devět měsíců meditující "vězení slov", z nichž posléze vyprostí svůj básnický výraz; jako spoluvězeň Václav Havel rozebírající v dopisech z vězení své divadelní hry, již napsaný Horský hotel a budoucí Pokoušení; jako Pasternakův Doktor Živago očekající na samotě u Varykina příchod čekistů a spisující své nejkrásnější verše, které nikdy nenajdou čtenáře. Síla talentu nutí amorfní prožitky do tvaru a schopný umělec musí tomuto imperativu přítomné chvíle dostát. Jinak ztratí tvář, sebeúctu a možná i onu osudovou kapku Štěstěny, která činí z jeho díla jedinečnou notičku v symfonii kulturního snažení.
Síla vůlí donucené paměti evokovala sérii duševních obrazů, asociace oživlých vzpomínek nutí přemýšlet nad sděleným obsahem. Pokusme se proto následovat svatého Augustina. Nikoliv tématicky - tedy chválou na konvertovanou lidskou existenci, jejíž ústřední bod leží v božské síle osobní paměti přibližující uchvácené duši ambivalenci vždy přítomného a přitom vždy vzdáleného Stvořitele - nýbrž dějinně hermeneuticky. Jsouce dítky sekularizace a totalitních hrůz dvacátého století, pokusme se orientovat mysl směrem k existenciálnímu porozumění onoho Solženicynem výstižně pojmenovaného prvního kruhu, kde zadržený čas nechává zrát přítomný život i budoucí dílo. A nezapomeňme, koho vlastně nechává Dante trápit se v prvním pekelném kruhu. Věrný syn římsko-katolické církve a její tehdejší věrouky sem posílá pouze nevinné. Starozákonní patriarchové a význační mužové antiky těšící se všeobecné úctě pro příkladný život i dílo měli tu smůlu, že se narodili před sametovou revolucí Krista a tudíž se nedožili ani rehabilitačního křtu jím ustavené církve.
Rublevova malba exemplifikující ikonické vidění výtvarného díla nese jako každá ikona i určité teologické poselství. Východní křesťanství vždy hluboce vnímalo postupné zjevování boha v dějinách spásy: stvořitelská vláda Otce naplňuje starozákonní dějiny Izraele; narození Ježíše Krista ukazuje vztah Otce k Synovi; poznání jejich vzájemného vztahu je umožněno činností Ducha v prostředí církve. Toto ikonické vidění je shrnuto v pojetí "ekonomické Trojice", tedy dějinně situovaného zjevování božských Osob, tak jak je diktuje tajemný plán spásy připravený od věků a zahrnující kompletně celé stvoření. Hospodář v antické domácnosti (oikonómos) prozíravě vydával v pravý čas celému domu vše potřebné k obživě. Bůh v pravý čas zjevuje svou vůli a své stvořitelské i vykupitelské působení. Historie dogmatu ukazuje, že primární aktivita Ducha dává poznat sekundární událost vykoupení skrze Syna a skrze něj nakonec i stvořitelské dílo Otce; ale v řádu stvoření a moci je Otec první, pak následuje jeho manifestace skrze Syna, která je umožněna silou Ducha. Pohled na Zjevení je tedy dvojsměrný, stejně jako cesta zraku meditujícího Rublevovu ikonu. Postava Syna vyniká stejně intenzivně jako pohár na stole, ale směrem od ní a k ní vnímáme profily dalších dvou božských Osob.
Ikonické vidění pomohlo najít styčný bod mezi vybavováním a spojováním existenciálních zkušeností z hlediska aktuálně žité přítomnosti a světem výtvarného díla, které je primárně srozumitelné nikoliv skrze pojem, nýbrž skrze sílu symbolického vyjádření. Vyznavač existenciální hermeneutiky pak může spočinout v družném objetí se spisovatelem románového proudu vědomí a také s malířem, který skrze zobrazený tvar dosahuje na plátně téhož účinku. Ani teolog nezůstává stranou. Všechny čtyři spojuje schopnost dát výslednému syntetickému prožitku pevně určený tvar: pojmový, románový, výtvarný, věroučný. Proto máme čtyři druhy ikonického vidění založené ve společném světu ducha, tedy v subjektivně situovaném existenciálním porozumění určitých událostí. Matečná půda rekapitulace životních zážitků v aktuálním poli vědomí tak umožňuje přechod k další části hermeneutiky prvního kruhu. Solženicyn jde opět příkladem. Hlavní postava novely spí v baráku hned vedle hodného Aljoši, baptisty odsouzeného pro své náboženské přesvědčení. Jeho osobní víra a také víra Aljošových spolubratrů je zřejmá všemu lágrovému osazenstvu. Tito kandidáti blahoslavenství vedou svůj nezaměnitelný způsob života navzdory totalitě každodenního boje o přežití. Vyslouží si tichý obdiv prakticky založeného Šuchova, i když tento Stalinem sekularizovaný vesničan je světu pravoslavné či jiné církve už na hony vzdálen. Zůstala mu jen formální zbožnost a střelmé modlitby ve vypjatých chvílích, kdy jde o život. Figura boha tedy nemá ani v prvním kruhu jednoznačnou určitost. Nemůže ji mít, vezmeme-li k úvahu roztodivnou sbírku charakterů, které soudní rozhodnutí přivedlo na jeden lágr a na palandy stejného oddělení.
Hermeneutické porozumění boha či božského v perspektivě zadrženého času se opírá o úvodní citaci slov Jana Křtitele. Jeho čas visí ve vzduchoprázdnu nejen svým pohybem k jisté smrti, ale i hlubokým neklidem. Nebylo jeho životní snažení úplně zbytečné? Oznamoval Mesiáše. Ale co když čeká celý život na nějakého pomyslného Godota? Na rozdíl od honosného chrámového kultu v Jeruzalémě nemá Janův bůh žádné pevné obrysy. Přizpůsobil se zadrženému času, vstoupil do prostoru čekání a nejistoty. Scvrknul se na rozměry cely a Janových okovů a tím se znicotnil stejně intenzivně jako každý vězeň kdekoliv na světě. Naopak v kultickém prostoru Římem či dnešní státní mocí uznaných náboženství Knihy - židovského, křesťanského, muslimského - každý ví, kdo bůh je, co se má dělat k jeho poctě, jak se o něm má mluvit a co znamená tato kódovaná mluva, které nezasvěcenci zvnějšku stěží rozumí. Náboženského balastu povrchnosti, kultovní propagandy spojené s hrou moci, ctižádosti a peněz zůstal Jan ve vězení ušetřen. Zbyly mu jen pochybnosti a čekání, které musel přemáhat svou vírou. Stejně se vedlo i onomu muži, kterého kdysi pokřtil v Jordánu a který v bolestivém čekání na smrt propadá zoufalství. Janův bůh vzývaný ve vězení čeká; Ježíšův bůh vzývaný na kříži také. Mlčící a čekající bůh vstupuje do prvního kruhu, doprovází vězněné a zadržené na jejich každodenní pouti. Stejně nenápadně jako se Zmrtvýchvstalý připojuje k oběma učedníkům putujícím do Emauz. V prvním kruhu pro boha chybí jméno, ale nikoliv existenciální zkušenost božského. Je dána prožíváním elementární roviny existence. V této základní podobě se totiž bůh ukazuje vždy a všude. Staví se na stranu plnosti života přemáhajícího nevyhnutelnou sílu smrti. Protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer, popravený v dubnu 1945, píše ve svých dopisech z vězení právě o této postavě nenáboženského boha putujícího sekularizovaným světem dneška. Bůh radikálně vtělený do konkrétního světa svlékl kabát oficiálního církevnictví, protože mu byl a asi i je příliš těsný. V dopise dítěti, jemuž byl kmotrem (květen 1944) uvádí i jiný důvod nemohoucnosti křesťanských církví; neumí přinést současníkům živého boha. Církve přestávají modernímu světu rozumět, protože bojují pouze o své vlastní zachování. Staví se tak, jakoby byly cílem samy o sobě; už nejsou schopny přinést člověku osvobozující slovo, intelektuálně poctivé, založené na konání spravedlnosti. Než k tomu dojde - a kdy vlastně, to ani nemůžeme odhadnout - měla by být existence křesťanů tichá a skrytá. Mají se dát do služeb činné spravedlnosti. Bonhoeffrovo vyhlížení nenáboženského, leč o to autentičtějšího Spasitele ukazuje na základní charakteristiku boha vstupujícího do prostoru zadrženého času. Ztrácí tradovanou náboženskou podobu, opouští tisícileté kultovní převleky. Nahý, vtělený do elementární existenciální zkušenosti přichází do světa tak, jak je dán kdekoliv a kdykoliv v přítomnosti, třebas v prostředí zadrženého času. I Havlův nekřesťanský bůh je mistrem v čekání a nechává proto jednat jeho samotného, jak o tom svědčí dopis Olze ze 7. září 1980. Čekání na další dopis, na další balík či návštěvu a nakonec na výstup se nenápadným způsobem spojuje s čekáním na boha, doprovázejícím každého člověka na pouti životem. Možná, že čeká až tam kdesi za horizontem výstupu - ale přesto trpělivě čeká. Bezejmenný čeká s čekajícími, přizpůsobuje životní míře každého zatčeného. Takový bůh přešlapující na jednom místě vlastně ani není bohem - přinejmenším ne v tradičních kategoriích institucionalizovaného náboženství, které si jej navléklo do roztodivných šatů, zčásti historických, zčásti teologicko-mytologických, zčásti intelektuálně-anachronických či naopak zcela postmoderních.
Zadržený nenáboženský bůh čekající v prvním kruhu předlistopadových věznic kontrastuje s polistopadovým spěchem církevních hodnostářů chvátajících vyřešit otázky majetkové, organizační, stavební, vlastní kariéru, zadržená studia, univerzitní hodnosti a mnohé další, navýsost důležité věci. Bůh asi neměl tolik naspěch. Zejména pokud se podíváme s retrospektivou deseti let na stále prázdnější semináře, noviciáty a kostelní lavice, popřípadě na ztrátu mravní autority církví ve dnešní otevřené společnosti. Možná měla Kristova církev opravdu čekat s čekajícími - třebas ve frontách na vytunelované peníze bank - a ne být sama sobě cílem. Retrospektivní pohled na zprávy z vězení, ať již Herodova, nacistického či posttotalitního, vede k poznání boha lidsky slabé víry, který se umí s nenápadností sobě vlastní přizpůsobit zadrženému času. Jeho vtělení do každodenního provozu věznice a života muklů je stejně dokonalé jako ono narození v Betlémě. A stejnou měrou platilo a platí, že ho v tomto převleku poznali a poznávají jen někteří. Sebezpytující ikonické vidění vlastního života přitom hraje nemalou roli. Z případě disidentské existence jde ikonicita ještě o krok dále. Vězněný občan spojuje retrospektivu vlastního osudu s dějinností politické komunity, kterou Husákova normalizace umrtvila zrušením politického prostoru. I v tomto případě můžeme najít paralely ve velkém příběhu Bible. Starozákonní proroci si dali za úkol ukázat figuru boha, který přichází z budoucnosti do přítomnosti. Činili tak vždy z hlediska ikonického vidění, tedy pomocí retrospektivního pohledu na již uplynulé dějiny smlouvy mezi Hospodinem a Vyvoleným národem. Historické milníky kolektivní národní zkušenosti - putování Abraháma, příchod do Egypta a východ z Egypta, zjevení Hospodina na Sinaji, zábor Palestiny a další - se stávají uzlovými body nového pochopení vztahu k Nejvyššímu, ustavují nové porozumění vztažené k aktuální přítomnosti. Bůh zůstává ve své dynamické identitě stále týž, a přece se prostřednictvím prorocké zkušenosti ukazuje ve stále nových podobách. Jaká je jeho přítomná tvář ? Hermeneutika prvního kruhu daná filosoficky nemůže aspirovat na teologickou či dokonce prorockou dimenzi. Obojí patří do jiného řádu ducha. Navíc platilo a možná i dnes platí, že pravdivost proroctví potvrzuje až smrt proroka, čehož nebyl ušetřen žádný z nich, včetně Jana Křtitele. Ikonické vidění tří různých zpráv z vězení poslaných v rozpětí dvou tisíc let přesto ukázalo podobné rysy čekajícího boha putujícího s vězni v jejich zadrženém čase. Totéž platí i dnes. Bůh se stále znovu a znovu dává v sobě vlastní ekonomii zjevení odlišné od její sekularizované, celoplanetárně vládnoucí podoby.
Leden roku 2002, místo děje Mnichov, vytopená pracovna osvětlená modravou září monitoru. Počítač přenáší do reproduktorů útěšnou zvěst Hlavsova posledního alba Šílenství, za oknem září zahrada pokrytá sněhem nasvíceným sodíkovými lampami vedlejší ulice. Pohled na známé kresby z vězeňského prostředí evokuje spíše rozmrzelý pocit povinnosti umocněné daným slovem a blížícím se termínem k odevzdání rukopisu. Existenciálním stavům nelze diktovat vstup na scénu vědomí. Plnost času, Řeky zvaného kairos, nepřichází na povel. Nejsme svrchovanými pány smysluplné chvíle, jež přichází z plnosti dané sice skrze nás, ale nikoliv pouze námi. Jediný tvor na planetě Zemi je obdarován milostí naplněného času. Jeho existence se odvíjí od horizontu přidělené konečnosti a smyslu: daného osudem, bohy, bohem, slepou hrou přírodních sil, (ne)osobně nadosobním horizontem tak či onak pojatého Absolutna? Ať je tomu jakkoliv, dar života, jeho osmyslnění a poslední výdech nemůžeme manipulovat, nelze je započítat do účelově pojatých utilit spotřebního pachtění. Plnost času v přírodě přichází s předvídatelnou rytmičností: znovu a znovu dává vzejít na konci vegetativního cyklu dozrálému klasu a plodu. V lidském životě přicházejí chvíle plnosti nečekaně, někdy i nevítaně. Narušují poklidnou vegetativní existenci chronických nicotností, neúprosně a pravdivě odhalují vzdálené, a přesto blízké horizonty odcházejícího života a přicházející smrti. Kde nic není, ani čert nebere. Vyčítavý pohled na digitálně zpracované kresby připravené k publikaci musí mobilizovat jiný druh vzpomínky - ten, o němž se zmiňuje Augustin v desáté knize svých Vyznání. Zde je evokace byvšího času situována v poli duševně-duchovní mohutnosti zvané memoria, a to pomocí vůle a následné reflexe na provedený úkon volní anamnéze. Intelekt platonizujícího Hipponského myslitele se skrze účast rozumu i vůle na díle vzpomínání stává pánem evokovaného obsahu. Na krátký čas, pokud vzpomínané reflektuje v aktualitě právě prováděného úkolu; na dlouhý čas, pokud dotyčný usedne ke stolu, vezme rákosové pero či počítač a zaznamená předmět svého rozvzpomínání. Tato reflektovaná a v psaném slově zachycená předmětnost probuzené paměti se pak stává společným majetkem čtenářů a interpretů daného díla. Provádím totéž. Před duševním zrakem defiluje vzpomínka na Borský sklep, kam při pravidelné výměně prádla přišel chlapík ve standardně šitém obleku. Sršela z něj tvůrčí energie a zpod vězeňské blůzy mu vylézaly letmo načrtnuté skicy míst a dějů nám všem důvěrně známých z dlouhých měsíců vazby.
Náčrtky jsem opět spatřil po roce a půl, kdy jsem dotyčnému pomáhal předělávat vesnickou stodolu na sochařský atelier. Vždy jsem obdivoval nenucenost uměleckého talentu, který se samozřejmostí sobě vlastní zapřáhne ostatní do rukodělných úkolů přesahujících jeho fyzické možnosti. Tento pocit se pojil se skrytou závistí manuála k umělci na volné noze, jehož životní volby se nevyčerpávaly rozhodováním, zda vstane ve čtyři ráno nebo o čtvrt hodiny později - v posledním termínu, kdy jsem stíhal autobus do práce, kde mne chtěl o půl šesté vidět zaměstnavatel, sociální kurátor, policie a rodina znepokojená myšlenkou, že místo řádně pracujícího individua odchovala moravského Che Guevaru. Politický propuštěnec nasazený ve výrobě vyčerpá tělo v práci, ducha ve studiu a na slastně-bolestné kochání se v minulosti mu nezbývá čas ani energie. Zejména pokud přitom vypomáhá v literárním a křesťanském samizdatu. Proto jsem tehdy chápal význam Otmarových kreseb spíše v rovině terapeutické. Umělec žijící z citu a pocitů přece musí sublimovat traumatizující zážitky do sféry artisticky zvládnutého tvaru, kde proměnlivé nálady dostávají - na rozdíl od destruktivního neřádu panujícího v podvědomí - pevně dané místo, funkci a význam. Konec konců, jde i o něco více. O touhu odpovědět na výzvu dějinně prožívaného času, který má být zachycen a zpracován nikoliv v teoretické reflexi filosofa, nýbrž v symbolice uměleckého díla přesahujícího věky. Jako poslední římský myslitel Boethius, jenž ve věznici píše literární Útěchu z filosofie potvrzenou smrtí hodnou Sokrata a jeho posledních vězeňských dialogů; jako Pablo Picasso modrého období malující v ženské věznici Saint-Lazare v Paříži; jako Jiří Kolář zatčený v roce 1953 a po devět měsíců meditující "vězení slov", z nichž posléze vyprostí svůj básnický výraz; jako spoluvězeň Václav Havel rozebírající v dopisech z vězení své divadelní hry, již napsaný Horský hotel a budoucí Pokoušení; jako Pasternakův Doktor Živago očekající na samotě u Varykina příchod čekistů a spisující své nejkrásnější verše, které nikdy nenajdou čtenáře. Síla talentu nutí amorfní prožitky do tvaru a schopný umělec musí tomuto imperativu přítomné chvíle dostát. Jinak ztratí tvář, sebeúctu a možná i onu osudovou kapku Štěstěny, která činí z jeho díla jedinečnou notičku v symfonii kulturního snažení.
Síla vůlí donucené paměti evokovala sérii duševních obrazů, asociace oživlých vzpomínek nutí přemýšlet nad sděleným obsahem. Pokusme se proto následovat svatého Augustina. Nikoliv tématicky - tedy chválou na konvertovanou lidskou existenci, jejíž ústřední bod leží v božské síle osobní paměti přibližující uchvácené duši ambivalenci vždy přítomného a přitom vždy vzdáleného Stvořitele - nýbrž dějinně hermeneuticky. Jsouce dítky sekularizace a totalitních hrůz dvacátého století, pokusme se orientovat mysl směrem k existenciálnímu porozumění onoho Solženicynem výstižně pojmenovaného prvního kruhu, kde zadržený čas nechává zrát přítomný život i budoucí dílo. A nezapomeňme, koho vlastně nechává Dante trápit se v prvním pekelném kruhu. Věrný syn římsko-katolické církve a její tehdejší věrouky sem posílá pouze nevinné. Starozákonní patriarchové a význační mužové antiky těšící se všeobecné úctě pro příkladný život i dílo měli tu smůlu, že se narodili před sametovou revolucí Krista a tudíž se nedožili ani rehabilitačního křtu jím ustavené církve.
1. Hermeneutika prvního kruhu
Zážitky z Borů získané během zajímavého životního období 1980-81 se přelévají s odstupem osmnácti let do analytického patření na tutéž budovu; existenciální význam věznice však ožívá až při pohledu na její berlínský derivát. Stejně tak se přesouvá kuriozita Otmarových kreseb z Borského sklepa do psychoanalytického pohledu pomocného dělníka a čeká další desetiletí na nové zhodnocení, tentokrát u stolu doktoranda studujícího v Mnichově. Štafeta významů předávaných a transformovaných v čase si podržuje kontinuitu stále nového porozumění tradovanému obsahu. Ten není identický ve statickém smyslu latinského idem, nýbrž dynamický, tvořený v proudu subjektivní konstituce neopakovatelné svojskosti toho či onoho lidského individua. Proměnlivá ipseita formálně identické vzpomínky nutí hledat takové podobenství, které symbolicky vyjádří variabilitu téhož obsahu v héraklitovském proudu bytí nezadržitelně plynoucího k smrti. Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. V existenci neodvolatelně plynoucí ke konečnému bodu není místo na chronické opakování fyzikálně stejných časových okamžiků měřených atomovými hodinami. Ty jsou zcela lhostejné k vlastnímu osudu a tudíž i ke svému zániku. Člověk nikoliv. Jedinečná časovost každého umožňuje hru dějinně situovaného smyslu, jeho hledání, nalézání, ale i jeho zasutost a s ní spojené životní bloudění výstižně ztvárněné zejména v řecké tragédii. Stejně tak vyniká význam časového odstupu. Umožňuje potencialitě skrytého smyslu, aby postupně formoval porozumění, ať již reflektované, či jen spontánně zakoušené. Časový odstup od prožité události konstituuje dějinnost ve smyslu účinně působící síly, jež přenáší tradovaný smysl do dalších okamžiků života či dokonce k dalším generacím. Tato všeobecná pravidla hermeneutiky však nestačí na syntetické zpracování vizuálních obsahů nesoucích dějinně situované poselství. Velikáni hermeneutiky pracují téměř výlučně se smyslem zachyceným a předávaným v textu. Hermeneutická interpretace obrazu přidává k tradování a porozumění ztvárněného další potíž: daný smysl není vyjádřen konceptuálně, nenachází se v hotové reflexi odkazující na nějaký identifikovatelný filosofický diskurz. Při setkání s jakýmkoliv pojmem si každý dělník ducha úlevně oddychne a hledá v paměti nebo v manuálech, co daný termín v dějinách filosofie znamenal a dosud znamená. Význam kresby z hlediska jejího existenciálního porozumění situovaném nadto v prostředí spíše filosoficky netradičním - pokud si odmyslíme Sokrata, Boethia a podobným osudem stižené myslitele - zbavuje reflexi opory v hotových konceptech. Vede ji k novému ztvárnění skutečnosti na hony vzdálené akademickému poklidu studentů podřimujících na nudných přednáškách. Filosofie má dohnat život a to se jí daří jen stěží.
Literární novátorství Marcela Prousta našlo románovou formu fixující postupné vybavování dávných vzpomínek do proudu vědomí. Ten je ve výkonu retrospektivního pohledu uchopen celistvě: v poetickém významu, v existenciální hloubce, v osobní i společenské situovanosti onoho jednotlivého prožitku tradovaného ve stále nových podobách. Román nutí čtenáře k témuž úkonu. Akt četby sleduje románového vypravěče aspirujícího v Hledání ztraceného času na popis "pravdivého života"; na rovině reflexe pak vzrůstá obdiv k autorovi ovládajícího svým spisovatelským umem onen narativně ztvárněný časový proud vědomí vtělený do postavy vypravěče; na této meta-rovině lze přejít až k formulaci obecného kulturního přínosu takto pojatého románu pro dějiny literatury. Jednotlivé přístupy k dílu se prolínají, plynule přecházejí jeden v druhý. Jsou stejně proměnlivé jako lidská existence angažovaná ve výkonu existenciálního porozumění sobě samé. Románová forma se přelévá do aktuálního proudu života a tím potvrzuje svou pravdivost. Proustovo dílo naroubované na novověkou reflexi žitého proudu vědomí dokazuje, že subjekt je identický ve smyslu stále nové dynamické svojskosti (ipseity) a nikoliv jako strnulá divadelní maska (latinsky persona), kterou si před příchodem na scénu nasazoval herec dávného antického dramatu. Proměnlivost existenciální zkušenosti spojené se symbolikou kresby tedy přikazuje najít nosnou metaforu dovolující autenticky interpretovat plnost skrytého smyslu. Tento smysl není a nemůže být primárně konceptuální. Jednak to nedovoluje život sám, situovaný ve své hloubce mimo reflexivní a tím až druhotně utvářený pojem; jednak tomu zabraňuje primárně symbolická výpověď výtvarného umění. Kdyby nebylo symbolické, nebylo by uměním. Proto musíme rozvinout interpretaci plnosti smyslu obsažené ve vězeňských kresbách vzhledem k metafoře dané obrazem. Podobnost dvou obrazů - onoho skutečného a jeho verbálního dvojníka - pak umožní najít základní východisko hledané "hermeneutiky prvního kruhu".
Rublevovo vrcholné dílo Trojice nabízí pohled na tři tajemné návštěvníky Abraháma, jak hodují u jeho stolu a přitom oznamují udivenému manželskému páru narození syna Izáka (Genesis 18,1-15). Obraz je podřízen jednotné perspektivě směřující ke kalichu na stole.
Hodovní stůl je utvářen rovněž do podoby kalicha, stejně jako postoj těla obou postav sedících zleva i zprava u stolu. Všechny tři osoby kontemplují vystavenou paténu s obětním chlebem. Mysl diváka si nakonec může dokreslit i poslední, nejméně viditelný kalich, tvořený vnějšími obrysy obou sedících osob. V jakém pořadí zmíněné poháry vnímáme? Zrak diváka nejprve proletí bez povšimnutí ony tři neviditelné číše, aby se zastavil až u poslední z nich, smyslově evidentní a co do předmětnosti autentické nádoby, která se nachází na stole. Teprve pak si pohled uvědomuje vcelku zřejmý obrys poháru tvořeného stolem a nakonec onen nejméně jasný nástin daný tělesným postojem obou postav: vnitřního prostoru těl obklopujících stůl a nakonec vnější kontury obou postav. Symbolika Eucharistie, tedy proměněného chleba a vína, nabízí vysvětlení celé scény. Zdařilá a jistě chtěná perspektiva nabízí smyslům postupné vnikání do reality, které můžeme označit termínem "ikonické vidění". Potřebujeme obraz prohlížet alespoň malou chvíli, abychom uskutečnili celkovou syntézu pohledu. Poodstoupením daným v čase a prostoru postupně pronikáme do hloubky kompozice tvořené čtyřmi kalichy zasunutými do sebe jako figurky ruské matrjošky. Jednotlivé fáze vnímání ujednocuje do požadovaného tvaru síla Rublevova uměleckého génia a následně akt divákova vnímání. Identita každého poháru závisí na celkovém uspořádání obrazu, protože každý z nich existuje pouze ve vztahu k ostatním. Pokud si nenajdeme čas k prohlížení, pak ony neviditelné kalichy vůbec neuvidíme. Zůstanou ve skrytosti, třebaže jsou na obraze přítomné. Syntéza subjektu prostě nenásledovala v jí vyměřeném intervalu percepce hlubší poselství obrazu. Omlouvá ji fakt, že doba vnímání uměleckého díla je konečná, protože nám vyměřený čas života je konečný. Hra zjevování a skrývání závislá na divákově vněmu díla zakládá nezaměnitelnou svojskost toho či onoho kalicha. Jejich identita je dynamická, protože je utvářena fenomenálně. Vynořují se postupně, jako jednotlivé momenty porozumění ikony. Výsledná čtveřice se manifestuje díky dokončené syntéze divákova vnímání, které nutně probíhá v čase. Celkový dojem z obrazu pak dává všechny poháry do jednoty dané perspektivou viditelné číše na stole. Každý svébytný obrys nádoby žije z celku díla. Ukazuje na jeho hloubku, na komunikativní společenství všech tří zobrazených osob.
Není těžké najít verbálního dvojníka k ikonickému vidění zprostředkovanému Rublevovým dílem. Zmínili jsme postupné pronikání do pohledu na Borskou věznici a také postupné vynoření významu vězeňských náčrtků - vše v časové rovině téměř dvaceti let. Vteřiny pohledu na ikonu se roztáhly do dlouhé časové osy, což z hlediska syntetické práce, kterou ikonické vidění reality zprostředkovává, není tak podstatné. Princip postupné syntézy vnímaného obsahu založený na časovém prožívání stále hlouběji zakoušených prožitků zůstává beze změny. Průběh a sebrání jeho jednotlivých fází do výsledného porozumění může trvat dvě minuty jako u Rublevova obrazu nebo dvacet let jako v normálním životě. Téma postupně obohacovaného ikonického vidění tedy nabízí hledanou metaforu, která spojuje dvě odlišné oblasti: vizuální a verbální, svět výtvarného díla a svět existenciálního porozumění.
Aplikace ikonického vidění na hermeneutiku prvního kruhu jde stejnou cestou. Nese ji postupná syntéza jednotlivých vzpomínek aktualizovaných v přítomném poli vědomí a tak vyjevujících stále hlubší porozumění původně již daného, avšak ve své celistvosti ještě nezjevného smyslu. Není možné tímto způsobem explikovat celek vězeňské zkušenosti. Všimneme si pouze dvou vybraných obsahů, které nabízejí jednotlivé kresby. První poselství bych nazval "síla elementárního" a druhé "působení každodennosti". Solženicynův román Jeden den Ivana Děnisoviče popisuje přesně to, co naznačuje jeho titul - jeden den každodenně se opakujícího boje o přežití uprostřed lednových mrazů anonymního Gulagu. Život ve vězení, ať již stalinsky totalitním nebo post-totalitně normalizačním, redukuje prožívané životní obsahy na jejich základní složky. Musí se spát, vstát, jíst, pracovat, vyměšovat, nechat se spočítat, profilcovat, odvézt z pracovního oddělení na barák a naopak. Ono "musí se" odkazuje na chod neosobního systému, kde zadržený čas plyne v rytmu denní a týdenní normy odvedené práce, nástupu na kontroly, na jídlo, do sprch či na výměnu prádla. Režim věznice, příslušného oddělení a pracovní skupiny si nárokuje plnou moc nad dotyčným. Jeho přežití závisí na součinnosti s rytmem vnuceného času vládnoucího v prvním kruhu. Chronologie dnů a týdnů taktovaná úderem na kolejnici, houkáním klaxonu či zvoněním oznamujícím konec vycházky nebo návštěvy příbuzných určuje existenci muklů nejen zvnějšku, ale také zevnitř. Srovnat život s tímto řádem znamená ve zdraví přežít měsíce a léta věznění. Proto je tento zvnějšku vnucený čas existenční v elementárním slova smyslu. Jeho dodržování pojišťuje holou existenci. Tato časovost však poznamenává i prožívání ostatních biologických hodnot: potravy, spánku, vyměšování či fyzického pohybu. Dostávají v poli elementárního novou tvář. Dříve zcela mechanické činnosti se ukazují v novém světle. Nespavost, únava, špatná strava … to vše rozhoduje o tom, zda splním denní normu, zda neskončím v začarovaném kruhu "neplniče", kterého na konci dekády čeká izolace s poloviční dávkou potravy a spaní na holé dřevěné pryčně s jednou dekou. Odtud se začarovaný kruh bídy prolamuje jen velmi obtížně. Proto má každý mukl oči a tělo neustále na pozoru. Každá nečekaná změna, každé vyslovení jeho jména znamená novou konstelaci v boji o přežití, do něhož je automaticky angažován každý zvlášť a všichni společně. Síla elementárního poznamenává i základní etické hodnoty. Držet slovo, neudávat, nezahazovat se s vychovatelem nebo s některými vězni představuje ve svém faktickém výkonu existenciálně disjunktivní soud "buď-anebo", tedy jasně učiněné volby, které vidí a komentují všichni ostatní. Třetí cesta není možná, přinejmenším ve vězení ne. Každý nově příchozí do vazební cely nebo na lágr se v průběhu prvních dní vyprofiluje do určité podoby, která pak určí jeho osobní postavení uvnitř neviditelné, avšak o to pevnější hierarchie. Je to práskač, posera nebo je na něj skutečný spoleh? Zaslouží si ránu pěstí nebo uznalé slovo obdivu? Základní životní hodnoty odsouzeného musí projít zatěžkávací zkouškou represe; jen tak ukazují, co je na nich skutečně nosného. Nikoliv ve slovech, těch má každý vězeň habaději, ale v činech. Síla elementárního i ve smyslu etickém formuje osobní rozhodování mnohem ostřeji a jednoznačněji, než je tomu mimo vězeňské zdi.
Také vnímání každodennosti prochází proměnou v poli elementárního. Ukazuje zadržený čas v jeho základní dvojpolárnosti: je zadržený vězeňskými zdmi a přesto plyne svým chronologickým rytmem denního a týdenního řádu. Každý vězeň touží urychlit jeho plynutí směrem k výstupu. Ale přesto je rád, že dny plynou stále stejným tempem, že zápas o přežití pokračuje ve vyjetých kolejích umožňujících vynaložit co nejmenší námahu: fyzickou, duševní i duchovní. Doba propadající se do zapomnění je dvojnásob zadržený čas. Nemá, co by existenci nabídl a je nemilosrdně odškrtnut všestravující setrvačnou všedností. Toto odškrtnutí však znamená další krok vpřed k pomyslnému vykročení za vězeňská vrata. Teprve za nimi plynoucí čas opět nese smysl a význam, na rozdíl od měsíců či let prožitých v prostoru zapomnění. Proto je zadržený čas prvního kruhu koneckonců ten nejlépe možný způsob, jak se ve zdraví protlouci až k výstupu.
Rituál penologicky normované každodennosti vyžadované vězeňskou správou probouzí k životu osobní rituály na straně vězňů. I oni potřebují subjektivně poznamenat zadržený čas. Chvíle se sklenkou "magoráku" u okenních mříží či na palandě spoluvězně, výměna prádla spojená s letmým rozhovorem s ostatními "politickými" či známými roztroušenými po všech odděleních věznice, pohled z okna eskortního autobusu odvážejícího vězně do práce, psaní dopisů nejbližším členům rodiny - to všechno traktuje každodennost dvojím způsobem. Ukazuje něco nového a přínosného v duchamorné dřině všednosti; svým rituálním opakováním se toto výjimečné stává opět každodenním, tedy důvěrně známým a zařazeným do celkové strategie boje o přežití za cenu nejmenších ztrát. Opakované obřadní úkony osobního charakteru jen potvrzují obecnou povahu zadrženého času: plyne vpřed, ale stále stejně, protože v limbu či v předpeklí prvního kruhu není kam jít. Pohyb se točí v bludném kruhu prostoru normovaném denním řádem a špačkárnami obsazenými cyklicky znuděnými strážemi, podvědomě či vědomě čekajících na příležitost, jak si zkrátit dlouhou chvíli a ukázat svou bojovou připravenost. Kruh legálně narýsované smrti výmluvným způsobem potvrzuje, že se pohybujeme v poli elementárního. Tam, kde se smrt a život objímají v zápase rituální všednosti okamžitě upadlé v zapomnění. Pak může deset let trvat jeden den a jeden den deset let. Každodennost zadrženého času v prvním kruhu nemá a nemůže mít jasné komtury. Je otevřena datem zatčení, poznamenána mezičasem odsouzení, přeložením z vazby na lágr a posléze ukončena posledním odemknutím zamřížovaných dveří při výstupu.
Amorfní rozplizlost zadrženého času neumožňuje smysluplný přechod do jiné roviny. Sebeporozumění subjektu v modu všední časovosti - základní temporality prvního kruhu - je co do formy srovnatelné s animálním vědomím času. Zvíře okamžitě po uplynutí dané chvíle zapomene, co bylo; žije v ničím nezkalené přítomnosti. Člověk nemůže prožívat realitu stejným způsobem. Přesto je lágr prvního kruhu místem, jež se animálnímu živoření nejvíce přibližuje. Pak by ovšem nebyla možná ani reflexe, ani vystoupení ze zadrženého času. Propadnout se do zapomnění stále znovu se opakující každodennosti, kde jeden anonymní den střídá druhý, jeden dozorce druhého, znamená neexistenci, živoření - nebytí ve smyslu ustavující vzpomínky podržující smysluplné chvíle v časovém poli přítomného prožívání. Přesto se takové chvíle vyskytují i v prvním kruhu, a to nejen díky uměleckému zachycení vězeňského života. Pro každého politického vězně bylo a je tímto okamžikem podání žádosti o podmínečné propuštění. Právě zde se nejlépe ukazuje fenomén ikonicity zkoumavého pohledu spojeného s anamnézí sebe sama. Polovina nebo dvě třetiny trestu utekly a nastal čas rekapitulovat prožité s výhledem na otevřenou existenci tam venku: ať už dotyčný zaváhá a podepíše naznačenou kolaboraci podlézavé lítosti nad neexistující vinou; nebo napíše žádost tak, že pouze potvrdí odhodlání stát si na svém; nebo nenapíše nic, protože nechce běhat v civilu s Damoklovým mečem podmínečného propuštění nad hlavou. V každém případě nutí tento okamžik zvažovat a odměřovat: retrospektivní váhu odsezeného času, prospektivní tíhu zbylého trestu a také kvalitu života tam venku, ať již s podmínečným trestem na krku nebo bez něj. Chvíle rekapitulace znamená hloubkovou evaluaci života a procházení vzpomínkami, které jsou navlečeny na niti osudové doby trestu. Ikonické vidění již prošlých etap disidentského a vězeňského života spojuje jednota konkrétního lidského osudu, který je nutno znovu uchopit v jeho celistvosti: tváří v tvář neosobní mašinérii justice, nabádavého hlasu rodinných příslušníků a vlastního svědomí. Není snadné tento boj podstoupit bez výčitek, ať padne jakékoliv rozhodnutí. Svědčí o tom nejen Havlův dopis Olze z 25. července 1982, ale i emigrace těch kamarádů, kteří zvolili kapitulaci a prohlášení lítosti nad sebou samým skutečně podepsali. Pak je retrospektivní pohled asi nevyhnutelný. Do sebe ponořená mysl prochází jednotlivé etapy existence stejně intenzivně, jako zrak výtvarného kritika jednotlivé kalichy Rublevovy ikony. Jednota konkrétního života nahrazuje jednotu výtvarné kompozice; milníky existenčních rozhodnutí stále znovu evokovaných z hlediska aktuálně žité přítomnosti ukazují na skrytě existenciální povahu zadrženého času - stejně jako naznačené nádoby na aktuální kalich vystavený na stole. Zadržený čas pak přestává být prázdným intervalem mezi dvěma údery na kolejnici; mění se na osudovou chvíli, kdy dozrává osobní existence a má vydat svůj plod viditelný všem. Čas kairos se tak v proudu zadrženého času znovu hlásí o svá existenční práva. Děje se tak ve výkonu rekapitulace, kdy oko duše ikonicky nazírá vlastní existenci a to vzhledem k budoucímu projektu neustále bližšího a reálnějšího života za prvním kruhem. Zadržená existence nachází teleologické určení a tím i smysl vzhledem k reálným možnostem života mimo vězeňské zdi, poprvé evokovaných s prudkou palčivostí právě při přemítání nad žádosti o podmínečné propuštění.
Literární novátorství Marcela Prousta našlo románovou formu fixující postupné vybavování dávných vzpomínek do proudu vědomí. Ten je ve výkonu retrospektivního pohledu uchopen celistvě: v poetickém významu, v existenciální hloubce, v osobní i společenské situovanosti onoho jednotlivého prožitku tradovaného ve stále nových podobách. Román nutí čtenáře k témuž úkonu. Akt četby sleduje románového vypravěče aspirujícího v Hledání ztraceného času na popis "pravdivého života"; na rovině reflexe pak vzrůstá obdiv k autorovi ovládajícího svým spisovatelským umem onen narativně ztvárněný časový proud vědomí vtělený do postavy vypravěče; na této meta-rovině lze přejít až k formulaci obecného kulturního přínosu takto pojatého románu pro dějiny literatury. Jednotlivé přístupy k dílu se prolínají, plynule přecházejí jeden v druhý. Jsou stejně proměnlivé jako lidská existence angažovaná ve výkonu existenciálního porozumění sobě samé. Románová forma se přelévá do aktuálního proudu života a tím potvrzuje svou pravdivost. Proustovo dílo naroubované na novověkou reflexi žitého proudu vědomí dokazuje, že subjekt je identický ve smyslu stále nové dynamické svojskosti (ipseity) a nikoliv jako strnulá divadelní maska (latinsky persona), kterou si před příchodem na scénu nasazoval herec dávného antického dramatu. Proměnlivost existenciální zkušenosti spojené se symbolikou kresby tedy přikazuje najít nosnou metaforu dovolující autenticky interpretovat plnost skrytého smyslu. Tento smysl není a nemůže být primárně konceptuální. Jednak to nedovoluje život sám, situovaný ve své hloubce mimo reflexivní a tím až druhotně utvářený pojem; jednak tomu zabraňuje primárně symbolická výpověď výtvarného umění. Kdyby nebylo symbolické, nebylo by uměním. Proto musíme rozvinout interpretaci plnosti smyslu obsažené ve vězeňských kresbách vzhledem k metafoře dané obrazem. Podobnost dvou obrazů - onoho skutečného a jeho verbálního dvojníka - pak umožní najít základní východisko hledané "hermeneutiky prvního kruhu".
Rublevovo vrcholné dílo Trojice nabízí pohled na tři tajemné návštěvníky Abraháma, jak hodují u jeho stolu a přitom oznamují udivenému manželskému páru narození syna Izáka (Genesis 18,1-15). Obraz je podřízen jednotné perspektivě směřující ke kalichu na stole.
Hodovní stůl je utvářen rovněž do podoby kalicha, stejně jako postoj těla obou postav sedících zleva i zprava u stolu. Všechny tři osoby kontemplují vystavenou paténu s obětním chlebem. Mysl diváka si nakonec může dokreslit i poslední, nejméně viditelný kalich, tvořený vnějšími obrysy obou sedících osob. V jakém pořadí zmíněné poháry vnímáme? Zrak diváka nejprve proletí bez povšimnutí ony tři neviditelné číše, aby se zastavil až u poslední z nich, smyslově evidentní a co do předmětnosti autentické nádoby, která se nachází na stole. Teprve pak si pohled uvědomuje vcelku zřejmý obrys poháru tvořeného stolem a nakonec onen nejméně jasný nástin daný tělesným postojem obou postav: vnitřního prostoru těl obklopujících stůl a nakonec vnější kontury obou postav. Symbolika Eucharistie, tedy proměněného chleba a vína, nabízí vysvětlení celé scény. Zdařilá a jistě chtěná perspektiva nabízí smyslům postupné vnikání do reality, které můžeme označit termínem "ikonické vidění". Potřebujeme obraz prohlížet alespoň malou chvíli, abychom uskutečnili celkovou syntézu pohledu. Poodstoupením daným v čase a prostoru postupně pronikáme do hloubky kompozice tvořené čtyřmi kalichy zasunutými do sebe jako figurky ruské matrjošky. Jednotlivé fáze vnímání ujednocuje do požadovaného tvaru síla Rublevova uměleckého génia a následně akt divákova vnímání. Identita každého poháru závisí na celkovém uspořádání obrazu, protože každý z nich existuje pouze ve vztahu k ostatním. Pokud si nenajdeme čas k prohlížení, pak ony neviditelné kalichy vůbec neuvidíme. Zůstanou ve skrytosti, třebaže jsou na obraze přítomné. Syntéza subjektu prostě nenásledovala v jí vyměřeném intervalu percepce hlubší poselství obrazu. Omlouvá ji fakt, že doba vnímání uměleckého díla je konečná, protože nám vyměřený čas života je konečný. Hra zjevování a skrývání závislá na divákově vněmu díla zakládá nezaměnitelnou svojskost toho či onoho kalicha. Jejich identita je dynamická, protože je utvářena fenomenálně. Vynořují se postupně, jako jednotlivé momenty porozumění ikony. Výsledná čtveřice se manifestuje díky dokončené syntéze divákova vnímání, které nutně probíhá v čase. Celkový dojem z obrazu pak dává všechny poháry do jednoty dané perspektivou viditelné číše na stole. Každý svébytný obrys nádoby žije z celku díla. Ukazuje na jeho hloubku, na komunikativní společenství všech tří zobrazených osob.
Není těžké najít verbálního dvojníka k ikonickému vidění zprostředkovanému Rublevovým dílem. Zmínili jsme postupné pronikání do pohledu na Borskou věznici a také postupné vynoření významu vězeňských náčrtků - vše v časové rovině téměř dvaceti let. Vteřiny pohledu na ikonu se roztáhly do dlouhé časové osy, což z hlediska syntetické práce, kterou ikonické vidění reality zprostředkovává, není tak podstatné. Princip postupné syntézy vnímaného obsahu založený na časovém prožívání stále hlouběji zakoušených prožitků zůstává beze změny. Průběh a sebrání jeho jednotlivých fází do výsledného porozumění může trvat dvě minuty jako u Rublevova obrazu nebo dvacet let jako v normálním životě. Téma postupně obohacovaného ikonického vidění tedy nabízí hledanou metaforu, která spojuje dvě odlišné oblasti: vizuální a verbální, svět výtvarného díla a svět existenciálního porozumění.
Aplikace ikonického vidění na hermeneutiku prvního kruhu jde stejnou cestou. Nese ji postupná syntéza jednotlivých vzpomínek aktualizovaných v přítomném poli vědomí a tak vyjevujících stále hlubší porozumění původně již daného, avšak ve své celistvosti ještě nezjevného smyslu. Není možné tímto způsobem explikovat celek vězeňské zkušenosti. Všimneme si pouze dvou vybraných obsahů, které nabízejí jednotlivé kresby. První poselství bych nazval "síla elementárního" a druhé "působení každodennosti". Solženicynův román Jeden den Ivana Děnisoviče popisuje přesně to, co naznačuje jeho titul - jeden den každodenně se opakujícího boje o přežití uprostřed lednových mrazů anonymního Gulagu. Život ve vězení, ať již stalinsky totalitním nebo post-totalitně normalizačním, redukuje prožívané životní obsahy na jejich základní složky. Musí se spát, vstát, jíst, pracovat, vyměšovat, nechat se spočítat, profilcovat, odvézt z pracovního oddělení na barák a naopak. Ono "musí se" odkazuje na chod neosobního systému, kde zadržený čas plyne v rytmu denní a týdenní normy odvedené práce, nástupu na kontroly, na jídlo, do sprch či na výměnu prádla. Režim věznice, příslušného oddělení a pracovní skupiny si nárokuje plnou moc nad dotyčným. Jeho přežití závisí na součinnosti s rytmem vnuceného času vládnoucího v prvním kruhu. Chronologie dnů a týdnů taktovaná úderem na kolejnici, houkáním klaxonu či zvoněním oznamujícím konec vycházky nebo návštěvy příbuzných určuje existenci muklů nejen zvnějšku, ale také zevnitř. Srovnat život s tímto řádem znamená ve zdraví přežít měsíce a léta věznění. Proto je tento zvnějšku vnucený čas existenční v elementárním slova smyslu. Jeho dodržování pojišťuje holou existenci. Tato časovost však poznamenává i prožívání ostatních biologických hodnot: potravy, spánku, vyměšování či fyzického pohybu. Dostávají v poli elementárního novou tvář. Dříve zcela mechanické činnosti se ukazují v novém světle. Nespavost, únava, špatná strava … to vše rozhoduje o tom, zda splním denní normu, zda neskončím v začarovaném kruhu "neplniče", kterého na konci dekády čeká izolace s poloviční dávkou potravy a spaní na holé dřevěné pryčně s jednou dekou. Odtud se začarovaný kruh bídy prolamuje jen velmi obtížně. Proto má každý mukl oči a tělo neustále na pozoru. Každá nečekaná změna, každé vyslovení jeho jména znamená novou konstelaci v boji o přežití, do něhož je automaticky angažován každý zvlášť a všichni společně. Síla elementárního poznamenává i základní etické hodnoty. Držet slovo, neudávat, nezahazovat se s vychovatelem nebo s některými vězni představuje ve svém faktickém výkonu existenciálně disjunktivní soud "buď-anebo", tedy jasně učiněné volby, které vidí a komentují všichni ostatní. Třetí cesta není možná, přinejmenším ve vězení ne. Každý nově příchozí do vazební cely nebo na lágr se v průběhu prvních dní vyprofiluje do určité podoby, která pak určí jeho osobní postavení uvnitř neviditelné, avšak o to pevnější hierarchie. Je to práskač, posera nebo je na něj skutečný spoleh? Zaslouží si ránu pěstí nebo uznalé slovo obdivu? Základní životní hodnoty odsouzeného musí projít zatěžkávací zkouškou represe; jen tak ukazují, co je na nich skutečně nosného. Nikoliv ve slovech, těch má každý vězeň habaději, ale v činech. Síla elementárního i ve smyslu etickém formuje osobní rozhodování mnohem ostřeji a jednoznačněji, než je tomu mimo vězeňské zdi.
Také vnímání každodennosti prochází proměnou v poli elementárního. Ukazuje zadržený čas v jeho základní dvojpolárnosti: je zadržený vězeňskými zdmi a přesto plyne svým chronologickým rytmem denního a týdenního řádu. Každý vězeň touží urychlit jeho plynutí směrem k výstupu. Ale přesto je rád, že dny plynou stále stejným tempem, že zápas o přežití pokračuje ve vyjetých kolejích umožňujících vynaložit co nejmenší námahu: fyzickou, duševní i duchovní. Doba propadající se do zapomnění je dvojnásob zadržený čas. Nemá, co by existenci nabídl a je nemilosrdně odškrtnut všestravující setrvačnou všedností. Toto odškrtnutí však znamená další krok vpřed k pomyslnému vykročení za vězeňská vrata. Teprve za nimi plynoucí čas opět nese smysl a význam, na rozdíl od měsíců či let prožitých v prostoru zapomnění. Proto je zadržený čas prvního kruhu koneckonců ten nejlépe možný způsob, jak se ve zdraví protlouci až k výstupu.
Rituál penologicky normované každodennosti vyžadované vězeňskou správou probouzí k životu osobní rituály na straně vězňů. I oni potřebují subjektivně poznamenat zadržený čas. Chvíle se sklenkou "magoráku" u okenních mříží či na palandě spoluvězně, výměna prádla spojená s letmým rozhovorem s ostatními "politickými" či známými roztroušenými po všech odděleních věznice, pohled z okna eskortního autobusu odvážejícího vězně do práce, psaní dopisů nejbližším členům rodiny - to všechno traktuje každodennost dvojím způsobem. Ukazuje něco nového a přínosného v duchamorné dřině všednosti; svým rituálním opakováním se toto výjimečné stává opět každodenním, tedy důvěrně známým a zařazeným do celkové strategie boje o přežití za cenu nejmenších ztrát. Opakované obřadní úkony osobního charakteru jen potvrzují obecnou povahu zadrženého času: plyne vpřed, ale stále stejně, protože v limbu či v předpeklí prvního kruhu není kam jít. Pohyb se točí v bludném kruhu prostoru normovaném denním řádem a špačkárnami obsazenými cyklicky znuděnými strážemi, podvědomě či vědomě čekajících na příležitost, jak si zkrátit dlouhou chvíli a ukázat svou bojovou připravenost. Kruh legálně narýsované smrti výmluvným způsobem potvrzuje, že se pohybujeme v poli elementárního. Tam, kde se smrt a život objímají v zápase rituální všednosti okamžitě upadlé v zapomnění. Pak může deset let trvat jeden den a jeden den deset let. Každodennost zadrženého času v prvním kruhu nemá a nemůže mít jasné komtury. Je otevřena datem zatčení, poznamenána mezičasem odsouzení, přeložením z vazby na lágr a posléze ukončena posledním odemknutím zamřížovaných dveří při výstupu.
Amorfní rozplizlost zadrženého času neumožňuje smysluplný přechod do jiné roviny. Sebeporozumění subjektu v modu všední časovosti - základní temporality prvního kruhu - je co do formy srovnatelné s animálním vědomím času. Zvíře okamžitě po uplynutí dané chvíle zapomene, co bylo; žije v ničím nezkalené přítomnosti. Člověk nemůže prožívat realitu stejným způsobem. Přesto je lágr prvního kruhu místem, jež se animálnímu živoření nejvíce přibližuje. Pak by ovšem nebyla možná ani reflexe, ani vystoupení ze zadrženého času. Propadnout se do zapomnění stále znovu se opakující každodennosti, kde jeden anonymní den střídá druhý, jeden dozorce druhého, znamená neexistenci, živoření - nebytí ve smyslu ustavující vzpomínky podržující smysluplné chvíle v časovém poli přítomného prožívání. Přesto se takové chvíle vyskytují i v prvním kruhu, a to nejen díky uměleckému zachycení vězeňského života. Pro každého politického vězně bylo a je tímto okamžikem podání žádosti o podmínečné propuštění. Právě zde se nejlépe ukazuje fenomén ikonicity zkoumavého pohledu spojeného s anamnézí sebe sama. Polovina nebo dvě třetiny trestu utekly a nastal čas rekapitulovat prožité s výhledem na otevřenou existenci tam venku: ať už dotyčný zaváhá a podepíše naznačenou kolaboraci podlézavé lítosti nad neexistující vinou; nebo napíše žádost tak, že pouze potvrdí odhodlání stát si na svém; nebo nenapíše nic, protože nechce běhat v civilu s Damoklovým mečem podmínečného propuštění nad hlavou. V každém případě nutí tento okamžik zvažovat a odměřovat: retrospektivní váhu odsezeného času, prospektivní tíhu zbylého trestu a také kvalitu života tam venku, ať již s podmínečným trestem na krku nebo bez něj. Chvíle rekapitulace znamená hloubkovou evaluaci života a procházení vzpomínkami, které jsou navlečeny na niti osudové doby trestu. Ikonické vidění již prošlých etap disidentského a vězeňského života spojuje jednota konkrétního lidského osudu, který je nutno znovu uchopit v jeho celistvosti: tváří v tvář neosobní mašinérii justice, nabádavého hlasu rodinných příslušníků a vlastního svědomí. Není snadné tento boj podstoupit bez výčitek, ať padne jakékoliv rozhodnutí. Svědčí o tom nejen Havlův dopis Olze z 25. července 1982, ale i emigrace těch kamarádů, kteří zvolili kapitulaci a prohlášení lítosti nad sebou samým skutečně podepsali. Pak je retrospektivní pohled asi nevyhnutelný. Do sebe ponořená mysl prochází jednotlivé etapy existence stejně intenzivně, jako zrak výtvarného kritika jednotlivé kalichy Rublevovy ikony. Jednota konkrétního života nahrazuje jednotu výtvarné kompozice; milníky existenčních rozhodnutí stále znovu evokovaných z hlediska aktuálně žité přítomnosti ukazují na skrytě existenciální povahu zadrženého času - stejně jako naznačené nádoby na aktuální kalich vystavený na stole. Zadržený čas pak přestává být prázdným intervalem mezi dvěma údery na kolejnici; mění se na osudovou chvíli, kdy dozrává osobní existence a má vydat svůj plod viditelný všem. Čas kairos se tak v proudu zadrženého času znovu hlásí o svá existenční práva. Děje se tak ve výkonu rekapitulace, kdy oko duše ikonicky nazírá vlastní existenci a to vzhledem k budoucímu projektu neustále bližšího a reálnějšího života za prvním kruhem. Zadržená existence nachází teleologické určení a tím i smysl vzhledem k reálným možnostem života mimo vězeňské zdi, poprvé evokovaných s prudkou palčivostí právě při přemítání nad žádosti o podmínečné propuštění.
2. Zadržený čas a čekající bůh
Jan Křtitel uslyšel ve vězení o činech Kristových.
Poslal k němu vzkaz po svých učednících:
"Jsi ten který má přijít, nebo máme čekat jiného?"
Evangelium podle Matouše 11,2-3
Rublevova malba exemplifikující ikonické vidění výtvarného díla nese jako každá ikona i určité teologické poselství. Východní křesťanství vždy hluboce vnímalo postupné zjevování boha v dějinách spásy: stvořitelská vláda Otce naplňuje starozákonní dějiny Izraele; narození Ježíše Krista ukazuje vztah Otce k Synovi; poznání jejich vzájemného vztahu je umožněno činností Ducha v prostředí církve. Toto ikonické vidění je shrnuto v pojetí "ekonomické Trojice", tedy dějinně situovaného zjevování božských Osob, tak jak je diktuje tajemný plán spásy připravený od věků a zahrnující kompletně celé stvoření. Hospodář v antické domácnosti (oikonómos) prozíravě vydával v pravý čas celému domu vše potřebné k obživě. Bůh v pravý čas zjevuje svou vůli a své stvořitelské i vykupitelské působení. Historie dogmatu ukazuje, že primární aktivita Ducha dává poznat sekundární událost vykoupení skrze Syna a skrze něj nakonec i stvořitelské dílo Otce; ale v řádu stvoření a moci je Otec první, pak následuje jeho manifestace skrze Syna, která je umožněna silou Ducha. Pohled na Zjevení je tedy dvojsměrný, stejně jako cesta zraku meditujícího Rublevovu ikonu. Postava Syna vyniká stejně intenzivně jako pohár na stole, ale směrem od ní a k ní vnímáme profily dalších dvou božských Osob.
Ikonické vidění pomohlo najít styčný bod mezi vybavováním a spojováním existenciálních zkušeností z hlediska aktuálně žité přítomnosti a světem výtvarného díla, které je primárně srozumitelné nikoliv skrze pojem, nýbrž skrze sílu symbolického vyjádření. Vyznavač existenciální hermeneutiky pak může spočinout v družném objetí se spisovatelem románového proudu vědomí a také s malířem, který skrze zobrazený tvar dosahuje na plátně téhož účinku. Ani teolog nezůstává stranou. Všechny čtyři spojuje schopnost dát výslednému syntetickému prožitku pevně určený tvar: pojmový, románový, výtvarný, věroučný. Proto máme čtyři druhy ikonického vidění založené ve společném světu ducha, tedy v subjektivně situovaném existenciálním porozumění určitých událostí. Matečná půda rekapitulace životních zážitků v aktuálním poli vědomí tak umožňuje přechod k další části hermeneutiky prvního kruhu. Solženicyn jde opět příkladem. Hlavní postava novely spí v baráku hned vedle hodného Aljoši, baptisty odsouzeného pro své náboženské přesvědčení. Jeho osobní víra a také víra Aljošových spolubratrů je zřejmá všemu lágrovému osazenstvu. Tito kandidáti blahoslavenství vedou svůj nezaměnitelný způsob života navzdory totalitě každodenního boje o přežití. Vyslouží si tichý obdiv prakticky založeného Šuchova, i když tento Stalinem sekularizovaný vesničan je světu pravoslavné či jiné církve už na hony vzdálen. Zůstala mu jen formální zbožnost a střelmé modlitby ve vypjatých chvílích, kdy jde o život. Figura boha tedy nemá ani v prvním kruhu jednoznačnou určitost. Nemůže ji mít, vezmeme-li k úvahu roztodivnou sbírku charakterů, které soudní rozhodnutí přivedlo na jeden lágr a na palandy stejného oddělení.
Hermeneutické porozumění boha či božského v perspektivě zadrženého času se opírá o úvodní citaci slov Jana Křtitele. Jeho čas visí ve vzduchoprázdnu nejen svým pohybem k jisté smrti, ale i hlubokým neklidem. Nebylo jeho životní snažení úplně zbytečné? Oznamoval Mesiáše. Ale co když čeká celý život na nějakého pomyslného Godota? Na rozdíl od honosného chrámového kultu v Jeruzalémě nemá Janův bůh žádné pevné obrysy. Přizpůsobil se zadrženému času, vstoupil do prostoru čekání a nejistoty. Scvrknul se na rozměry cely a Janových okovů a tím se znicotnil stejně intenzivně jako každý vězeň kdekoliv na světě. Naopak v kultickém prostoru Římem či dnešní státní mocí uznaných náboženství Knihy - židovského, křesťanského, muslimského - každý ví, kdo bůh je, co se má dělat k jeho poctě, jak se o něm má mluvit a co znamená tato kódovaná mluva, které nezasvěcenci zvnějšku stěží rozumí. Náboženského balastu povrchnosti, kultovní propagandy spojené s hrou moci, ctižádosti a peněz zůstal Jan ve vězení ušetřen. Zbyly mu jen pochybnosti a čekání, které musel přemáhat svou vírou. Stejně se vedlo i onomu muži, kterého kdysi pokřtil v Jordánu a který v bolestivém čekání na smrt propadá zoufalství. Janův bůh vzývaný ve vězení čeká; Ježíšův bůh vzývaný na kříži také. Mlčící a čekající bůh vstupuje do prvního kruhu, doprovází vězněné a zadržené na jejich každodenní pouti. Stejně nenápadně jako se Zmrtvýchvstalý připojuje k oběma učedníkům putujícím do Emauz. V prvním kruhu pro boha chybí jméno, ale nikoliv existenciální zkušenost božského. Je dána prožíváním elementární roviny existence. V této základní podobě se totiž bůh ukazuje vždy a všude. Staví se na stranu plnosti života přemáhajícího nevyhnutelnou sílu smrti. Protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer, popravený v dubnu 1945, píše ve svých dopisech z vězení právě o této postavě nenáboženského boha putujícího sekularizovaným světem dneška. Bůh radikálně vtělený do konkrétního světa svlékl kabát oficiálního církevnictví, protože mu byl a asi i je příliš těsný. V dopise dítěti, jemuž byl kmotrem (květen 1944) uvádí i jiný důvod nemohoucnosti křesťanských církví; neumí přinést současníkům živého boha. Církve přestávají modernímu světu rozumět, protože bojují pouze o své vlastní zachování. Staví se tak, jakoby byly cílem samy o sobě; už nejsou schopny přinést člověku osvobozující slovo, intelektuálně poctivé, založené na konání spravedlnosti. Než k tomu dojde - a kdy vlastně, to ani nemůžeme odhadnout - měla by být existence křesťanů tichá a skrytá. Mají se dát do služeb činné spravedlnosti. Bonhoeffrovo vyhlížení nenáboženského, leč o to autentičtějšího Spasitele ukazuje na základní charakteristiku boha vstupujícího do prostoru zadrženého času. Ztrácí tradovanou náboženskou podobu, opouští tisícileté kultovní převleky. Nahý, vtělený do elementární existenciální zkušenosti přichází do světa tak, jak je dán kdekoliv a kdykoliv v přítomnosti, třebas v prostředí zadrženého času. I Havlův nekřesťanský bůh je mistrem v čekání a nechává proto jednat jeho samotného, jak o tom svědčí dopis Olze ze 7. září 1980. Čekání na další dopis, na další balík či návštěvu a nakonec na výstup se nenápadným způsobem spojuje s čekáním na boha, doprovázejícím každého člověka na pouti životem. Možná, že čeká až tam kdesi za horizontem výstupu - ale přesto trpělivě čeká. Bezejmenný čeká s čekajícími, přizpůsobuje životní míře každého zatčeného. Takový bůh přešlapující na jednom místě vlastně ani není bohem - přinejmenším ne v tradičních kategoriích institucionalizovaného náboženství, které si jej navléklo do roztodivných šatů, zčásti historických, zčásti teologicko-mytologických, zčásti intelektuálně-anachronických či naopak zcela postmoderních.
Zadržený nenáboženský bůh čekající v prvním kruhu předlistopadových věznic kontrastuje s polistopadovým spěchem církevních hodnostářů chvátajících vyřešit otázky majetkové, organizační, stavební, vlastní kariéru, zadržená studia, univerzitní hodnosti a mnohé další, navýsost důležité věci. Bůh asi neměl tolik naspěch. Zejména pokud se podíváme s retrospektivou deseti let na stále prázdnější semináře, noviciáty a kostelní lavice, popřípadě na ztrátu mravní autority církví ve dnešní otevřené společnosti. Možná měla Kristova církev opravdu čekat s čekajícími - třebas ve frontách na vytunelované peníze bank - a ne být sama sobě cílem. Retrospektivní pohled na zprávy z vězení, ať již Herodova, nacistického či posttotalitního, vede k poznání boha lidsky slabé víry, který se umí s nenápadností sobě vlastní přizpůsobit zadrženému času. Jeho vtělení do každodenního provozu věznice a života muklů je stejně dokonalé jako ono narození v Betlémě. A stejnou měrou platilo a platí, že ho v tomto převleku poznali a poznávají jen někteří. Sebezpytující ikonické vidění vlastního života přitom hraje nemalou roli. Z případě disidentské existence jde ikonicita ještě o krok dále. Vězněný občan spojuje retrospektivu vlastního osudu s dějinností politické komunity, kterou Husákova normalizace umrtvila zrušením politického prostoru. I v tomto případě můžeme najít paralely ve velkém příběhu Bible. Starozákonní proroci si dali za úkol ukázat figuru boha, který přichází z budoucnosti do přítomnosti. Činili tak vždy z hlediska ikonického vidění, tedy pomocí retrospektivního pohledu na již uplynulé dějiny smlouvy mezi Hospodinem a Vyvoleným národem. Historické milníky kolektivní národní zkušenosti - putování Abraháma, příchod do Egypta a východ z Egypta, zjevení Hospodina na Sinaji, zábor Palestiny a další - se stávají uzlovými body nového pochopení vztahu k Nejvyššímu, ustavují nové porozumění vztažené k aktuální přítomnosti. Bůh zůstává ve své dynamické identitě stále týž, a přece se prostřednictvím prorocké zkušenosti ukazuje ve stále nových podobách. Jaká je jeho přítomná tvář ? Hermeneutika prvního kruhu daná filosoficky nemůže aspirovat na teologickou či dokonce prorockou dimenzi. Obojí patří do jiného řádu ducha. Navíc platilo a možná i dnes platí, že pravdivost proroctví potvrzuje až smrt proroka, čehož nebyl ušetřen žádný z nich, včetně Jana Křtitele. Ikonické vidění tří různých zpráv z vězení poslaných v rozpětí dvou tisíc let přesto ukázalo podobné rysy čekajícího boha putujícího s vězni v jejich zadrženém čase. Totéž platí i dnes. Bůh se stále znovu a znovu dává v sobě vlastní ekonomii zjevení odlišné od její sekularizované, celoplanetárně vládnoucí podoby.
Zápas o dějinný smysl minulého
Rekapitulaci vězeňského času, do něhož vstupuje bezejmenný bůh nekonečné trpělivosti, by měl uzavřít pohled do budoucnosti. Žijeme v tradici minulých činů, těch zcela nedávných i mnohem starších. Počiny rodící nové skutečnosti, Římany nazývané res gesta, zakládají autoritu státu, politických institucí a vůbec celého veřejného života. Že každé jednání není vždy hodné chvály, je nabíledni. Vždyť život každého člověka poznamenává stín zla, hříchu a osudových selhání. Ty se však postupně vytrácejí ze stále intenzivněji idealizovaného obrazu minulosti zaplněného pouze exemplárními činy a honosnými příklady didakticky zpracovanými pro budoucí generace dítek školou povinných. Vytváření nové mytologie představuje nemalé pokušení i pro generaci předlistopadových pamětníků. Neměli by sami sebe pasovat na tvůrce nového "odboje", který zaplní učebnice historie žvásty odbourávanými dvěma či třemi generacemi pilně bádajících historiků. Nechme je dělat užitečnější práci. Novopečených odbojářů a příslušných zákonů o odboji už máme dost, buďme o něco skromnější; stejně jako dějiny naší státnosti, které velkými příklady zrovna nehýří. Masarykovo heslo drobné práce si podržuje platný význam i pro naši generaci. Nenápadná a vytrvalá práce na obnově minulého smyslu by neměla na nikoho zapomenout. I když dotyčný či dotyčná zrovna nepatří do našeho myšlenkového či věroučného tábora či zůstal(a) po listopadu v politickém nebo společenském propadlišti. Práce na obnově a tradování smyslu by se měla dít cestou skromných kroků více či méně systematicky odkrývajících něco málo z ohromné mozaiky minulého. To není možné bez budování prostoru společně utvářené anamnéze v hledajícím dialogu - jako to činil Sokrates. Považujme kolektivní zamyšlení nad vězeňskými kresbami v tomto sborníku za krok správným směrem. Pak snad v dalších generacích, které díky smrti předešlých pokolení získávají odstup k souzení a tím i právo k vyslovení fundované chvály či hany, vyniknou nové res gesta, jež nepovšimnuty dávnými současníky připravovaly smysl realizovaný až našimi potomky. Možná, že mnohé z dnešních "osobností" upadnou v zapomnění a naopak vyniknou ti neznámí jedinci, jejichž život a dílo připravovalo vzdálenou budoucnost. Na tuto skutečnost chtěl poukázat komentář citovaných zpráv ze tří věznic vzdálených od sebe téměř dva tisíce let, a přesto spojených do významové jednoty ikonickým viděním.
Václav Umlauf
Mnichov, leden 2002
Mnichov, leden 2002
