Sympatický Kierkegaard

Psáno pro sborník Trnavské univerzity věnovaný dílu Sorena Kierkegaarda. Zde najdete kompletní znění, které pak bylo na žádost redakce zkráceno.

Počet publikací o svérázném dánském mysliteli a spisovateli potvrzuje, že tento autor zůstává i dnes na pomyslném žebříčku popularity vysoko, zejména v anglosaských zemích. Vášnivý zápas osamělého myslitele o novou podobu filosofie zaujal nejen předválečnou filosofii existence (Jaspers, Heidegger) a její francouzskou odnož (Sartre, Camus), ale i celou řadu současných komentátorů analyzujících klíčové pojmy Dánových spisů, na nichž je sympatie k existenci založena: vášeň ("Lidenskab"), patos ("Pathos") a cítění ("Folelse"). Patos spolehlivě indikuje stavy existence; jeho spojení s komičnem ukazuje na transformaci jednotlivých stadií na cestě životem (OLESEN, 1990). Patos hraje klíčovou roli ve Filosofických drobcích v definici víry jako paradoxu, nad nímž se pohoršuje rozum. Klimakem obhajovaný skok do autentické existence nesené vírou stojí na rozhodnutí nutně produkujícím vášeň, zaujetí, a tím i patos (FERREIRA, 1991). Mezinárodní komentář k jednotlivým dílům Dána nenechává bez povšimnutí známou tezi ze Závěrečného dodatku k Filosofickým drobkům, že "pravda je subjektivita", a dává ji do souvislosti s citově prožívanou existencí (BARRETT, 1997). Ucelený pohled na patetické složky Kierkegaardovy filosofie nabízí také článek ve známém "Průvodci Kierkegaardem" z Cambridge (ROBERTS, 1998). Angažovaný život a zapálené psaní tvořilo u Kierkegaarda nerozlučnou jednotu. Úryvky z deníků a oficiálně vydaných spisů potvrzují vášnivé zaujetí, s nímž se tento plachý a uzavřený luterán veřejně zasazoval o radikální očistu křesťanství (HOFFMANN, 1963; NIGG, 2002). Vyjmenované studie o prožívání a cítění jsou laděny většinou objektivisticky. Jejich autoři se snaží pomocí neosobního rozboru postihnout význam a roli patosu buď v jednotlivých životních stadiích (estetické, etické, náboženské), či v naladění existence (komično, humor, pobouření...), nebo v klíčových momentech rozhodování (lítost, vina, hřích, skok víry...). Aktéři typu Quidama (Etapy na životní pouti), Abraháma (Bázeň a chvění) nebo zamilovaného básníka (Opakování) hledají uprostřed milostných a náboženských trablů nový vztah k sobě samému, ke druhým lidem a nakonec i k Bohu. Jejich zaujetí vlastním životem se ukazuje i viditelně: literární postavy ztělesňují napětí, frustraci, radost, smutek, naději a zklamání. Tyto duševní stavy představují klíč k interpretaci stavů existence. Nezaujatým způsobem je možno pojednat i o pozdějších dílech filosofických pseudonymů Klimaka a Anti-Klimaka, v nichž se možnost objektivní analýzy nabízí i díky literárnímu stylu klasického pojednání.

1. Kritika objektivní interpretace

Pojem není dojem, proto vychází konceptuální myšlení z jiných předpokladů než hermeneutický výklad. Oba světy myšlení se liší podstatným způsobem. Z hlediska hermeneutiky představuje objektivní analýza jednotlivých termínů v Dánově korpusu velmi diskutabilní přístup, který má několik vad na kráse. Uveďme v krátkosti alespoň nejdůležitější argumenty, a to ve vzestupném pořadí důležitosti.

1.1 Autonomní hodnota literárního stylu

Objektivní terminologická analýza nedovoluje v plné míře pochopit ani umělecky laděnou část tvorby ani význam pseudonymního autorství. Obojí však tvoří zásadní část Dánova díla. Literární postavy nejsou vyloženy na základě interní motivace jednání vycházející z načrtnutého charakteru. Stejně tak zůstává stranou celý problém skrytého autorství, jenž navazuje na sokratovskou intenci Kierkegaarda: "Člověka lze klamat ve vztahu k pravdě; ale pokud si vzpomeneme na starého Sokrata, pak platí, že člověka lze klamem i do pravdy uvést." (O mé spisovatelské činnosti, SV XIII, 541) Kierkegaard chce své čtenáře klamat v zájmu pravdy a tuto rozmarnou hru ironie a vtipu není možné plně postihnout v objektivním rozboru. Nejde to z dětsky prostého důvodu. Vnější pozorovatel nemůže plně sympatizovat s dětmi ponořenými do hry na slepou bábu. To by si musel zavázat oči a stát se jedním ze spoluhráčů. Načrtnuté literární postavy manifestují drama existence sobě vlastním způsobem, jejž nelze redukovat na čisté pojmy. Interpret se musí sympaticky vcítit do jednání románových hrdinů, aby s nimi prožil popisovaný existenční zápas. Teprve pak může vnímat život v novém světle. Objektivní posuzovatelé vidí uměleckou část díla ve zdeformované podobě disjecta membra, protože analýza rozloží dějovou linii a kompaktní jednání hrdinů na jednotlivé pojmy a problémy.

1.2 Slepota objektivního vidění

Mnohem podstatnější je vlastní argument Kierkegaarda, který odmítá objektivní přístup k existenci. Výmluvné potvrzení jeho postoje najdeme v Nevědeckém dodatku.

"Já, Jan Klimak, nejsem lidskou bytostí více či méně; a proto předpokládám, že ten, s kým mám tu čest rozmlouvat, je také lidskou bytostí. Jestliže chce být spekulativním myšlením, čistým spekulativním myšlením, pak s ním nemohu rozmlouvat, protože v tom okamžiku se stává neviditelným: nejen pro mne, ale také pro slabé oko každého normálního smrtelníka." (Dodatek, 111)

Kierkegaard se v citovaném úryvku svého hlavního filosofického díla brání proti redukci existence na spekulativní pojem zasazený do abstraktního myšlenkového systému. Analogicky předpokládám, že by stejně vehementně odsoudil i čistě objektivní interpretaci svého díla, během níž interpret zcela zapomene na svou vlastní existenci. Do Klimakem ironizované kategorie "komický myslitel" nespadají jen hegeliáni jeho doby, ale i každý moderní vykladač, který propadne iluzi odosobněného intelektu. Zapomnětlivý postoj k existenci není výsadou absolutního myšlení, ale každého objektivismu vůbec. Pokud není interpret vědomě naladěný do stavu bdělé a kritické sympatie s dílem, pak nepromýšlí nabízená témata v první osobě, ale neosobně. Kierkegaard se považuje za náboženského spisovatele, jehož apel směřuje na jednotlivce. Objektivní rovina argumentace prováděná v neosobní rovině ruší jedno ze základních poselství díla. Kierkegaard se v Klimakově přestrojení odmítá bavit s filosofem přestrojeným za věčný intelekt; jeho dílo proto není možné pravdivě vyložit v perspektivě analytické nestrannosti.

1.3 Dogmatický přístup k dílu

Objektivní rozbor se míjí s poselstvím díla i v dalším bodě. Teoretické opojení pojmy a problémy skáče z jedné věci na druhou a není schopno vnímat patetické naladění situace postupně konfigurované textem v průběžně plynoucím toku vyprávění. Analytická filosofie koncipuje myšlenkový diskurz do podoby sylogismů, v nichž Kierkegaardův styl, ironii a vtip nahrazuje soustava výroků. Ptačí perspektiva navozená pomocí termínů typu "stadia existence", "skok", "existence jako subjektivita" apod. koncipuje nový kategoriální svět myšlení, novou "res", kterou vydává za substanci díla. Adekvátní přístup k dílu koncipovanému literárně však patří mezi důležité předpoklady pravdivé interpretace. V díle Bázeň a chvění Klimak novátorsky vypráví známý příběh za Starého zákona a přitom kritizuje abstraktního teologa. Intelekt cválající na okřídleném koni abstrakce se v mžiku ocitne na hoře Moria, pak hned uvidí berana k obětování a úplně zapomene, že Abrahám cestoval k hoře celé tři dny (SV III, 101). Neosobní pojmová interpretace snadno přejde do pohledu na existenční drama z ptačí perspektivy. Myslitel pomocí etablovaných kategorií a myšlenkových postupů procválá děj, aniž by si všiml podstatného. Redukuje dílo na "věc" objektivního zájmu. Abstraktní intelekt může najít pravdu jako adekvaci rozumu a věci pouze vzhledem k abstraktně pojatému dílu. Redukce mnohotvárných situací na pojem způsobuje, že analytický rozbor není z hlediska filosofické hermeneutiky pravdivý, pouze pravdě podobný. Filosofie inspirovaná Sokratovým důsledným hledáním pravdy se nemůže spokojit s pouhým srovnáváním mrtvých pojmů, byť se učená komparatistika tváří jako objektivní pravda o sobě. Srovnávací analýza konceptů nebo filosofů, jimiž se Kierkegaard inspiroval nebo které naopak kritizoval, nevypovídá adekvátně o jedinečnosti výzvy, před níž stojí Kierkegaardem obhajovaná existence.

1.4 Argument tzv. "nepřímé komunikace"

Předešlé argumenty směřovaly v duchu Kierkegaardovy argumentace "ad hominem", tj. kritizovaly neosobní přístup vykladače k dílu. Objektivní rozbor se však dopouští i zásadní mesaliance metodické: nerespektuje totiž smysl díla na úrovni základního přístupu k existenci. Klimakem postulovaná "nepřímá komunikace" v Nevědeckém dodatku jasně vylučuje, že by existence jako taková byla předmětně vyjádřitelná. Osvětlit existenci lze pouze nepřímo, například skrze výklad situací, které ukazují klíčové momenty konstituce Já. Výkon jedinečného lidského bytí není totéž jako obecný pojem bytí. Klimak mluví o dvou momentech pravdy, jež se týkají jednak myšlené existence a jednak existence prožívané v první osobě. Existence jednotlivce jako vztah k sobě samému není přímo vykazatelná. Manifestuje se pouze nepřímo jako subjektivita a niternost.

"V tázajícím, který existuje, odděluje myšlená a skutečná existence dva momenty pravdy a tím vzniká reduplikace pravdy. Existence tázajícího drží oba momenty odděleně a reflexe ukazuje na dva vztahy. Pro objektivní reflexi se pravda stává objektivitou, předmětností a jde o to, vidět ji ze strany subjektu. Pro subjektivní reflexi se pravda stává vnitřním osvojením, niterností, subjektivitou a jde o to, ponořit se do této subjektivity v aktu existence." (Dodatek, 191-192)

Citát jednoznačně dokazuje, že Kierkegaardem obhajovaná teorie zdvojené pravdy výslovně předpokládá jiný než objektivní přístup k meritu jeho spisů. Objektivita je viděna pouze jako první náběh výkladu a má nezastupitelný význam na rovině teorie, filosofických systémů a konceptů. Pokud vykladač zůstane pouze u prvního stupně hledání, pak jednak ztrácí ze zřetele vlastní existenci a jednak se v hloubce míjí s podstatou toho, oč Dánovi zásadně a celoživotně šlo. Sympatie ke druhému způsobu pravdy není možná na úrovni pouze objektivního přístupu. Ten se z podstaty věci nedostane nad hlubinu, v níž se existence nachází. Pravdivé porozumění textu musí být založeno na aktuálně prožívané niternosti "Já", kterou Klimak označuje za své základní filosofické východisko. Pravda jako subjektivita tedy předpokládá základní sympatii k bytí v první osobě; jinak nemůže dojít ke Klimakem zdůrazňované reduplikaci pravdy. Objektivní vidění zabraňuje ustavení nepřímé komunikace: ruší tedy základní způsob, jak se pravda existence uskutečňuje.

1.5 Problém objektivity z hermeneutického hlediska

Základní rovina hermeneutické kritiky vychází ze zamlčených předpokladů, na nichž každá objektivita stojí. Historicky viděno, jde o polemiku s pojetím filosofie raženým od Descarta až po Husserla. Kritiku objektivní konstituce významů založenou na dualismu "subjekt-objekt" poprvé výslovně tematizoval Heidegger roku 1923, kdy začal kritizovat Husserlovu fenomenologickou metodu založenou na popisu struktur vědomí (noesis) konstituujících jednotlivé danosti ve vědomí (noema). Heidegger staví proti transcendentálnímu myšlení tzv. "hermeneutiku fakticity" (GA 63), jež se zásadně inspiruje Kierkegaardem. Heideggerovi nejde o popis toho, "co" je existence nebo "co" produkuje jako předmětné obsahy. Nový výklad porozumění bytí nepodává ani přímou definici existence ani se nesnaží popsat její objektivní formy. Objektivní popis transcendentální fenomenologie je nahrazen novým výkladem. Jestliže si prvotně a především rozumíme v první osobě, pak k popisu tohoto porozumění nepotřebujeme ani metafyziku ani transcendentální filosofii. Není důležité, "co" je život, ale "jak" člověk žije ve vztahu k sobě samému. Hermeneutika faktického života koncipovaná jako nová forma fenomenologie se zajímá o to, "jak" si existence primárně rozumí sama v sobě.

"Výraz "fenomenologie" značí primárně metodický pojem. Popisuje nikoliv předmětnou stránku, tj. "co" jsou objekty filosofického zkoumání (das sachhaltige Was der Gegenstände), nýbrž způsob, jak se dávají (sondern Wie dieser)." (SZ, 27)

Podobnost s Kierkegaardem vůbec není náhodná. I autor Nevědeckého dodatku trvá na způsobu, "jak" se existence projevuje: "Objektivně se klade důraz na to, co je řečeno; eticko-nábožensky se klade důraz na to, jak je to řečeno." (Dodatek, 202) Kierkegaard a Heidegger se shodují v základním východisku. Problém porozumění je na výkon "žít" navázán absolutně, protože lidské bytí je primárním a absolutně nezbytným výkonem porozumění. Jak žijeme, tak si také rozumíme. Pak je jasné, že toto porozumění existence tvoří základní rovinu, v níž se konstituuje smysl bytí vůbec (tzv. "fundamentální ontologie"). V takto koncipovaném porozumění není místo pro objektivitu. Dílo Sein und Zeit provádí radikální kritiku objektivity tím, že ukazuje její konstituci. Teprve na základě porozumění sobě sama se nám ukazuje každé jsoucno jako "něco". Zjevování "něčeho" jako "něčeho" (tj. jsoucího jako jsoucího) patří k jednomu ze základních modů, jak si existence rozumí. Fundamentální ontologie popisuje základní strukturu zjevování jsoucna termínem "hermeneutické Jako" (das hermeneutische Als), které patří k ustavujícímu způsobu pobytu mezi věcmi (SZ, 223). Sebeporozumění existence tedy předchází každému metafyzickému zjevování jsoucího jako jsoucího. Tento moment je pro sympatický výklad Kierkegaarda naprosto klíčový. Heideggerova hermeneutika postavená na způsobu, "jak" si existence rozumí sama v sobě, tj. před veškerou objektivací, nabízí vhodný nástroj na nové zkoumání díla. Existence tvoří primární zdroj smyslu a tím konstituuje smysl každého jsoucna. Nezapomeňme, že pro zvířata věci "nebytují", pouze se přirozeně "nacházejí" v okruhu instinktivní obeznámenosti s prostředím daného biotopu. Ani neosobní způsob života v každodennosti (Heideggerovo známé Man) na tom není o mnoho lépe. Německý myslitel vyvodil z Kierkegaardovy pozice radikální důsledek: postavil nepřímou komunikaci existence jako základní zdroj smyslu bytí vůbec. Hermeneutika Dasein a její pozdější variace představují ono fundamentální ‚"jak" si existence rozumí čili v jakém existenciálním rozpoložení (Stimmung) se vlastně nachází.

1.6 Hermeneutická kritika logického soudu

Pro kritiku objektivní četby Kierkegaarda je důležitý zejména odvozený charakter soudu, který je analyzován v paragrafu 44 v díle Bytí a čas. Kritika logiky rozvíjí vlastní intenci Dána tím, že uvádí soud do vztahu k radikálně pojatému způsobu existence. Významu logické kopuly spojující oba členy soudu rozumíme pouze proto, že prvotně rozumíme vlastnímu bytí. Tím Heidegger naplňuje Klimakův požadavek nepřímé komunikace. Objektivní analýza založená logicky může stavy existence popsat pouze odvozeně, nikoliv primárně. Její vysvětlení totiž vychází ze sekundární roviny konstituce smyslu, který se dává předmětně, tj. v logickém soudu a výroku. Metafyzika napojená na logiku popisuje, "co" je daná věc, jde k její definičně vyjádřené substanci jako první kategorii myšlení vůbec. Pro hermeneutiku je však mnohem důležitější zjistit a popsat, "jak" je metafyzické bytí věci (ousía) konstituováno v primárním aktu existence. V něm se vynořuje každý substanční význam jako "něco určitého", například jako Aristotelovo tóde ti, individualizovaná jednotlivá věc. Tím hermeneutický výklad naváže jednak na Klimakův pojem "reduplikované pravdy" (viz bod 1.4) a jednak na tradici existencialistického výkladu, jenž zásadním způsobem valorizoval dílo tohoto jedinečného filosofa na začátku 20. století. Každý výklad v návaznosti na tradici Heideggerovy hermeneutiky Dasein ukáže nepůvodnost objektivní argumentace založené na skládání logických soudů popisujících, "co" vlastně existence je, či dokonce "co" má existence být. Pevně věřím, že Kierkegaard koncentrovaný na způsob, jak se existence primárně žije, by proti podobnému postupu nic nenamítal. Logická analýza existence není chybná, je pouze nepůvodní: nejde dostatečně hluboko k meritu věci, a proto je z hlediska hermeneutiky pouze pravdě podobná. Fundamentální sympatie k vlastní existenci proto vyžaduje radikálnější způsob popisu, který z podstaty věci nemůže poskytnout objektivní rozbor.

2. Sympatická hermeneutika Kierkegaardova díla

V souladu s pateticko-lyrickým přístupem k existenci, po němž volá autor Filosofických drobků a pozdějšího Nevědeckého dodatku, se pokusím načrtnout celkovou strategii výkladu Kierkegaardových spisů. Doufám, že tím současně obhájím principy a základní východiska shrnuté v pojmu "hermeneutika soucitu" s vykládaným dílem (UMLAUF, 2005:38-47). Nebudu se již zabývat fundamentálně-ontologickými předpoklady této interpretace, které jsou stručně načrtnuty v předešlých bodech na základě Heideggerovy hermeneutiky fakticity. Důsledek takto koncipované filosofie je zřejmý: hermeneutický výklad založený na promyšlené sympatii s dílem musí zásadně respektovat vztah k vlastní existenci, která je ovlivněna literárním a filosofickým apelem díla. Soucit s dílem probouzí cit pro sdělované pravdy a opačně: existenčně, čili pateticky vnímané pravdy vedou k hlubšímu prožívání vlastní niternosti. Takto pojatá četba se stává skutečnou prací na sobě. Přetváří čtenáře do nové podoby tím, že v něm pomáhá rodit novou podobu niternosti. Kierkegaard oslovuje sympaticky zaujatého vykladače čestným titulem "můj čtenáři", což dosvědčuje pozdní spis nazvaný O mé spisovatelské činnosti (1851). Jeho maieutické úsilí inspirované Sokratem hledá "jednotlivce, kterého s radostí a vděčností nazývám mým čtenářem" (SV XIII, 498). Zralý myslitel na konci života výslovně potvrzuje starou formulaci z díla Dvě vzdělavatelné řeči (1843). Nejde o pouhý bonmot. Číst Kierkegaarda není totéž jako být oním čtenářem-jednotlivcem: máme se stát subjektivně prožívanou niterností, protože jí na začátku četby ještě nejsme. Působení díla na existenci vyžaduje čas a osobní zaujetí pro věc díla. Sympaticky naladěný čtenář je totiž osloven předkládanou podobou existence; dílo jej strhne do sféry svého působení, kde může dojít k osobní konverzi, ke zrození nové podoby existence. Obratem k niternosti vyvolaným četbou se stáváme "čtenářem Kierkegaarda", neboť vnímáme poselství díla v hloubce vlastní subjektivity. Tím se znovu rodíme v duchovním smyslu a tak naplňujeme požadavek Sokratovy maieutiky.

2.1 Sympatická četba literárních děl

Sokratem a Kierkegaardem obhajované porodnické umění není identické s neosobním rozborem určitého problému z Dánova díla, což ukázala předešlá kritika. Postup sympatické hermeneutiky proto musí rozebrat dvojí poselství díla. Na úrovni literární hermeneutiky je třeba nejprve odkrýt strukturu pragmatického působení textu na úrovni "implicitní čtenář - implicitní autor" a poté lze provést "sympatickou identifikaci" s textem, tak jak ji obhajuje literární kritika (JAUSS, 1982:271-277). I tento způsob četby má svou úctyhodnou tradici. Německý osvícenský spisovatel Lessing (citovaný v Dodatku v souvislosti se skokem víry) poprvé uvádí do románu individuálního hrdinu, který není exemplifikací ctností a nectností, ale hledá sám sebe jako individuum. Lessing chce vědomě vyvolat sympatii k hrdinovi všedního dne, s nímž se může běžný čtenář bez potíží identifikovat. Stejně tak i Kierkegaard se skrývá za různými pseudonymy, aby postavil před duševní pozornost čtenáře různé literární postavy. Hrdinové svými existenčními zápasy apelují na soucit čtenáře a pragmatická analýza může tento apel vyčíst ze struktury díla. Její ustavení tvoří první krok sympatické četby. Strukturální a literární pohled na dílo nabízí hermeneutice soucitu objektivní kritéria hodnocení, která lze ověřit, protože se vztahují k danosti textu. Pragmatická analýza staví na pozitivně daných faktech dokázaných pomocí lingvistiky a literární vědy. Prožívá napětí mezi vlastním a pseudonymním autorstvím, všímá si struktury jednotlivých kapitol, přemýšlí nad významem titulů a podtitulů, bere v úvahu genezi publikovaného textu podle poznámek v rukopisné pozůstalosti, pomáhá si rekonstrukcí možného vlivu osobního života autora všude tam, kde tento vliv pozitivně dokládají přepracované verze díla.

První krok k osobně prožívanému smyslu však zůstává na rovině objektivního rozboru, což hermeneutice nestačí. Sympaticky naladěný hermeneut nechce být komickou figurou absolutního myslitele, ale niterně osloveným čtenářem, na něhož Kierkegaard směřuje svou patetickou výzvu. Popsaná dynamika četby je navíc umocněna faktem stálé transcendence, protože Kierkegaard ve spise O mé spisovatelské činnosti hodnotí i svá raná díla z hlediska náboženského stadia: "Celé spisovatelské dílo je náboženské od začátku až do konce, což může a musí nutně nahlédnout každý, kdo má oči k vidění." (SV XIII, 495) Proto není dost dobře možné dělit dílo na dogmaticky pojatá stadia existence. Celostní cit založený na existenciálním naladění k sobě samému (viz existenciál Stimmung v SZ) vede v aktu pozorné a sympatické četby k soucitu s literárními postavami. Tím dochází k základní transformaci existence: není vnímána neosobně, ale v první osobě "mé" aktuální četby, kdy se nechám dojmout peripetiemi příběhu a jeho celkovým vyzněním. Pozitivním či negativním zaujetím pro určitou postavu soucítím s načrtnutým rozvrhem existence, který hrdina či hrdinka (např. Kordélie z Deníku svůdce) ztělesňuje. Tím dostává literární hrdina v "mém" aktu četby nový život, protože se stává součástí "mého" existenciálního naladění. Oslovení "můj čtenáři" se naplňuje konkrétním patosem existence. Jistě není náhodou, že teoretické spisy Dána provázejí v prvním období tvorby (1843-45) rovněž literárně hodnotné novely. Způsob, jak daný hrdina prožívá své zápasy, nalézá existenciální odezvu u pozorného čtenáře, jenž v aktu pozitivní či negativní identifikace spoluprožívá cizí životní projekt. Tento maieutický moment není možné prožít bez zaujaté četby. Aktem identifikace s románovými postavami se nepřímo - tedy pateticky - manifestuje jinak nevyjádřitelná existence mého "Já". Akt sympaticky naladěné četby znovu uskutečňuje onen základní způsob, "jak" číst, žít a tím i "být" v první osobě: "Objektivně se klade důraz na to, co je řečeno; eticko-nábožensky se klade důraz na to, jak je to řečeno." (Dodatek, 202) Hravost a vynalézavost čtenáře patří neodmyslitelně k vnímané četbě.

Uveďme alespoň jeden konkrétní příklad sympatické hermeneutiky Dánova korpusu (viz UMLAUF, kap. 2.1). Exegeze referátu mládence ze spolku "Zaživa pohřbených", kterou jeho tvůrce nazval "Nejnešťastnější člověk" (Buď-anebo I), přesvědčivě ukazuje výkon sympatické identifikace (SW 1, 193-203). Poutavý výklad přednášejícího je prodchnut rétorikou a bojovným přednesem. Technika přednesu i předkládané téma jistě upoutaly nejen řečníkovy intelektuálně naladěné kolegy, ale i každého dalšího čtenáře díla. Ten však dobře ví, že referát tvoří jen jeden z mnoha fragmentů anonymní knihy. Díky celkové znalosti díla se dozvídáme, že "zaživa pohřbení" mládenci nežijí autenticky, i když během pátečních setkání překypují bujarostí. Celkové zasazení příběhu vnímané v kontrastu s rétorickým patosem přednášejícího vyvolá u pozorného posluchače druhou vlnu sympatické identifikace s textem. Ta velí odmítnout uměle vyvolaný patos ve jménu skutečně prožívané existence čtenářova "Já". Odmítnutí falešného patosu však může provést pouze čtenář správně naladěný, tedy vstřícně orientovaný k přijetí celkového poselství ironického a hravého díla inspirovaného kritikou Hegelova pojmu "nešťastného vědomí" (das unglückliche Bewußtsein). Tím se u čtenáře rodí pateticky založená kritika referátu, která v textu není přímo uvedena, a ani nemůže být. Výstup anonymního řečníka v díle Buď-anebo lze z hlediska sympatické hermeneutiky označit za "existenciálně-formální". Kritika hegelianismu je vsazena do literární formy novely popisující jedno páteční setkání starých mládenců. Postava řečníka provokuje čtenáře a nutí jej, aby k textu zaujal souhlasné či nesouhlasné stanovisko. Patos řečníka vyvolává existenční patos u čtenáře. Ambivalentní ztotožnění se zajímavou novelou ukazuje skrytou rovinu nepřímé komunikace existence, o níž Kierkegaard zásadně usiluje. K nepřímé formě sdělení, tj. k onomu "jak" se existence zaživa pohřbených mládenců projevuje, lze přijít pouze v aktuálním výkonu sympaticky zakoušené četby. Identifikace probíhá ve dvou souběžných rovinách: bezprostředně vnímáme nabubřelý patos evokovaný v bezchybném rétorickém výkonu analyzujícím nešťastnou existenci (první rovina); během četby však postupně přicházíme na to, že tento patos tvoří pouhou zástěrku apatické a banální existence samotného řečníka (druhá rovina). Napětí mezi oběma rovinami vyvolává u čtenáře zaujetí, spor se sebou, v němž si osobně uvědomuje vlastní existenci. A protože je vlastní existencí zaujatý, začíná jí rozumět v jiném světle. Tento moment zprostředkovaný požitkem z textu je už výslovně hermeneutický. Analytický rozbor končí u myšlenkového obsahu onoho referátu daného polemikou s Hegelem; objektivní literární rozbor vyloží působení referátu v rámci struktury "implicitní čtenář - implicitní autor". Teprve osobní zaujetí z četby, v níž na vlastní kůži zakusíme něco ze skryté dialektiky předkládaného patosu, odhalí předkládaný rozbor existence jako dvojnásobně neautentický. Jak text čteme, tak mu i rozumíme. Sympatická hermeneutika proto vědomě staví na Klimakově reduplikaci pravdy: objektivní podoba pravdy je explicitně obsažena v myšlenkově zajímavém referátu; ale pravda jako niternost působí až v aktu zaujaté četby - tj. ve způsobu, "jak" text opravdu čteme.

2.2 Sympatická četba filosofických termínů

Uvedený příklad identifikace s literárním hrdinou by mohl svádět k domněnce, že metoda sympatické hermeneutiky se hodí pouze k výkladu fabulačně koncipovaného díla, které vědomě konstruuje autonomní "svět textu" (P. Ricoeur) zalidněný a oživený románovými postavami. Kierkegaard však považuje rozdíl mezi objektivitou a niterností za základní rys svého uvažování.

"Objektivně platí, že každý problém lze uchopit pouze v kategoriích myšlení. Subjektivně viděno jde o niternost. A její maximum, ono "jak", je vášní nekonečna a tato vášeň nekonečna je podstatou pravdy." (Dodatek, 203)

Niternost, tedy způsob, jak jsme naladěni vůči vlastní existenci, představuje kritický nástroj ke zkoumání filosofických konceptů. Právě tento rys Dánovy filosofie byl pojat do přemýšlení o existenci, které na začátku 20. století začal prosazovat psycholog a filosof Karl Jaspers. Podívejme se z hlediska sympatické hermeneutiky na rozbor kartesiánského "já myslím" (cogito), základního pojmu transcendentálního uvažování (UMLAUF, kap. 2.4). Klimak brání individuální existenci tím, že staví na Aristotelově principu o vyloučeném třetím: buď je existence převedena na pojem, nebo je zakoušena v první osobě. V prvním případě jsme konfrontováni pouze s potenciálním konceptem existence; ve druhém případě vnímáme existenci v první osobě, tedy aktuálně. Klimakem obhajovaná "existenciální disjunkce" (op. cit., kap. 1.4) se nutně musí kriticky zabývat i termínem "já myslím", v němž se tento rozdíl stává nezřetelným.

"Rozdíl je zapomenut v karteziánském cogito ergo sum, které ruší lhostejnost myšlení a uráží spekulativní myšlení, jako by z tohoto výroku mělo následovat něco jiného. Když myslím, tak tedy myslím. Zda jsem to "Já" nebo zda je to nějaké "ono" (ve smyslu aktuality, kdy "Já" znamená jedinečnou existující lidskou bytost a "ono" znamená "něco" ve smyslu určité jednotliviny) je pro spekulaci nekonečně nezajímavý rozdíl." (Dodatek, 318)

Klimak dobře ví, že nemůže pozitivně definovat existenci jako "ono" ve smyslu neutrální jednotliviny. Existence prožívaná v první osobě prostě nemůže být neosobní. Transcendentální "já myslím" zůstává na rovině neosobnosti a vlastní "Já" nelze nijak definičně postihnout. To věděl již mnišský scholastik Richard z opatství Svatého Viktora v Paříži (†1173), v jehož spisu De Trinitate je osoba definována jako existence rozumové povahy, která je nesdělitelná (persona est intelectualis naturae incommunicabilis existentia; Patrologia Latina 196, 944-945). Koneckonců, i Aristoteles považuje základní princip myšlení za anhypótheton, tj. mimo možnost přímého důkazu (Met. 1005b14). Dialektická obrana v Analytikách zaměřená proti subjektivně mylným závěrům kritiků obhajuje první princip myšlení pouze nepřímo. Stejně i Klimak demaskuje cogito jako pouhý analytický princip, v němž je existence myšlena pouze abstraktně: "Když myslím, tak tedy myslím." Citované slůvko "tedy" (ergo) však znamená dvojí: jednak nutný logický závěr transcendentálního idealismu postulujícího existenci v analytickém soudu a jednak polemické a vášnivé zaujetí vlastní existencí. Klimak v tomto slavném výroku správně vycítil zapomenutí existence v první osobě: "Když myslím, myslím" - protože existuji. Oba postoje jsou diametrálně odlišné. Transcendentální "sum" vycházející z analytického závěru nemá stejnou ontologickou hodnotu jako "sum" niterně prožívané existence, která kartesiánský výrok odmítá jako abstraktní. Klimakovi je jasné, že sympatické zaujetí vlastní niterností stojí ontologicky na jiné úrovni než existence pojatá transcendentálně. Proto staví potencialitu cogito do protikladu s niterností Já, kterou lze prožít pouze v aktuálním zaujetí sebou samým. Heidegger o půl století později tento opomíjený závěr rozvedl do zásadní kritiky Husserlovy transcendentální fenomenologie: "Co však Descartes v tomto radikálním "začátku" nechal zcela neurčeno, je smysl bytí onoho sum." (SZ, 24) Sympatické zaujetí vlastní existencí hraje roli zásadního korektivu objektivních filosofických termínů. Tuto jemnou distinkci, která změnila dějiny filosofie ve 20. století, může vidět pouze osobně zaujatý "subjektivní myslitel", jak mu s oblibou říká Klimak. Obhájce subjektivity popisuje prožívání existence zevnitř. Odmítnutí objektivních popisů ukazuje zásadně odlišnou sféru interiority, ontologicky valorizované proti čemukoliv jinému, byť výsostně ceněnému - jako bylo, je a bude v moderní filosofii třeba kartesiánské cogito. Kritik může namítnout, že je má interpretace přehnaná. Vždyť Klimakův rozbor stále používá metafyzickou distinkci mezi potencialitou a aktualitou. To je sice pravda, ale ne celá. Sympatická hermeneutika chce vidět to nové v Dánově díle očima nového, nikoliv starého: nové víno do nových měchů. Proto se sympatický výklad staví do tradice Heideggerova výkladu faktické existence. Ontologicky a literárně založená sympatie s dílem se snaží interpretovat metafyzické termíny používané Kierkegaardem ve světle "zdvojené pravdy". Převádí je na primární rovinu konstituce všech významů, která je niterností v existenciálním smyslu. V klíčovém díle moderní hermeneutiky se používá pro popis niternosti termín "analytika Dasein" (SZ, 15). Heidegger si jasně uvědomuje, že existence je sama sobě natolik blízko, že si v této absolutně totální bezprostřednosti vůbec neuvědomuje, "jak" vlastně bytuje. Kritický pohled Klimaka na klíčový pojem německého idealismu je nesen stejnou intencí: existence není daná v aktu reflexe fakticky, ale pouze intencionálně. Reflexivní pojmy zdání reality a aktuality vzbuzují mimo jiné i tím, že tvoří stavební prvky konzistentního systému myšlení pojatého absolutně, idealisticky, transcendentálně nebo metafyzicky. V takto koncipovaném systému se na faktickou existenci jednoduše zapomene. Klimak (a po něm Heidegger) usiluje o něco jiného: transcendentně uchopená existence v pojmu cogito ztrácí schopnost pravdivého vidění sebe samé. Něco podstatného jí uniká, a přitom o tom vůbec neví, protože se stává apatickou k vlastní niternosti. Tuto profesorskou zapomnětlivost, jak ji Klimak ironicky tituluje, je nutno napravit nástupem sokratovsky laděného myšlení, které chce žít v plné pravdě existence, dokonce i vzhledem k absolutnímu horizontu života. Sympatický výklad Kierkegaarda se pokouší maieutickou intenci díla vnímat v plném rozsahu, tj. i z hlediska pozdějšího vývoje hermeneuticky orientované tradice, jež z Dánova díla vyrostla.

3. Závěr

Obhajované metodě sympatické četby v žádném případě nenárokuji totalitní rysy celkového a definitivního pochopení díla. Ve své studii jsem zapojil nový způsob četby do dialogu s jinými způsoby interpretace (např. analytickým, fundamentálně-ontologickým, postmoderním). Sympatická hermeneutika je také konfrontována s dalšími mysliteli, kteří ovlivnili buď samotného Kierkegaarda (Hegel, Kant, Schelling), nebo můj vlastní výklad (Husserl, Heidegger). Vždyť existenci jako systém vyjádřit nelze, říká Klimak. Přesto je možné hledat a obhajovat určité filosofické cesty, jak existenci adekvátně vyložit a popsat. Být na cestě za existencí představuje hermeneutický výkon ve smyslu antického méthodos; hledáme vědění tím, že postupně vnikáme do podstaty problému. Antičtí metodologové ještě věděli, že k neznámému cíli je třeba jít krok za krokem, protože okřídlený intelekt snadno přeskočí to podstatné. Přemýšlení o existenci k tomuto podstatnému patří ex definitione. To dokazuje existencialistická filosofie skončeného 20. století. Doufejme, že se budou stejnou cestou ubírat i nové formy hermeneutiky, které ukazují filosofii cestu do nového tisíciletí.

Ústí nad Labem, duben 2006
Václav Umlauf, Ph.D., MTh

Literatura

BARRET, L. C., Subjectivity Is (Un) Truth. Climacus's Dialectically Sharpened Pathos, in: PERKINS, R. (ed.), International Kierkegaard Commentary: Concluding Unscientific Postscript to Philosophical Fragments, Macon, Mercer University Press, 1997.

FERREIRA, M. J., Kierkegaardian Transitions. Paradox and Pathos, in: International Philosophical Quarterly 31 (1991), str. 65-80.

HEIDEGGER, M.,
Gesamtausgabe, Frankfurt am Main, Vittorio Klostermann, 1975-. V textu uvádím jako "GA" s číslem svazku a strany.
Sein und Zeit, Tübingen, Max Niemeyer Verlag, 171993. V textu uvádím jako "SZ" s číslem strany.

HOFFMANN, D. (Hrsg.), Sören Kierkegaard. Christ aus Leidenschaft, Berlin, Eckart-Verlag, 1963.

JAUSS, H. R., Ästhetische Erfahrung und literarische Hermeneutik, Frankfurt am Main, Suhrkamp, 1982.

KIERKEGAARD, S., Samlede Vaerker I-XV, Kopenhagen,1901-1906. Cituji podle rozšířeného třetího vydání Samlede Vaerker I-XX, Kopenhagen, 1962-1964. V textu uvádím jako "SV" s číslem svazku a strany.

Dílo Nevědecký dodatek k Filosofickým drobkům je citováno podle Concluding Unscientific Postscript to Philosophical Fragments, in: Kierkegaard's Writings XII.1, translated by Howard V. Hong and Edna V. Hong, Princeton University Press, 1992. Viz zkratku "Dodatek" a příslušnou stranu.

NIGG, W., Sören Kierkegaard. Dichter, Büßer und Denker, Zürich, Diogenes, 2002.

OLESEN, T. A., Das komische Pathos. Eine Einfuhrung in Kierkegaards Theorie der Komik, in: Kierkegaardiana 20 (1999), str. 111-136.

ROBERTS, R. C., Existence, Emotion, and Virtue. Classical Themes in Kierkegaard, in: HANNAY, A. (ed.), The Cambridge Companion to Kierkegaard, New York, Cambridge University Press, 1998, str. 177-206.

UMLAUF, V., Kierkegaard. Hermeneutická interpretace, Brno, CDK, 2005.

Zpět na Publikace Zpět na Umlaufoviny