Úvod do liturgických textů říká, že jde o svátek starobylý, jehož existence je písemně potvrzena v Jeruzalémě již v 5. století. jeho smysl je srozumitelný spíše pro židy, než pro křesťany. Pokud vezmeme 25. prosinec jako den Nula, pak židovská rodička zůstala rituálně nečistá po 40 dnů, pokud porodila syna. Přesněji řečeno, podle Levitiku: prvních sedm dní je matka nečistá jako po menstruaci, pak se kluk obřeže a od osmého dne zůstává matka ještě v karanténě, kdy jí běží 33 dní v očišťování (Lv 12,1-4). S dcerou dopadne o něco hůř: dva týdny nečistá jako po menstruaci a očišťuje se dvojnásobnou dobu, tedy 66 dní. To má za to, že porodila holku a ne kluka. Po tuto dobu dlí žena v rodinném kruhu a na veřejnost nesměla a snad ani nesmí, přinejmenším u těch ortodoxních židů, kteří dodržují předpisy Tóry. Po karanténě šla matka představit svého syna do chrámu, aby Hospodin věděl, že je nás o jednoho více. Odtud pochází srozumitelný latinský název dnešního svátku: Presentatio. Po prezentaci novorozeněte byla žena společensky a liturgicky v pořádku a mohla žít zase jako člověk. Tedy jako žena, protože se nacházíme v patriarchální společnosti. Liturgie je jasná, ba přímo hořící. Podle proroctví starého Simeona, který s povolání Ducha přišel v pravý čas do chrámu. Ježíš je světlem pohanů a slávou pro lid Izraele (Lk 2,32). Toto novozákonní světlo symbolizuje rozžatá velikonoční svíce, která zastupuje světlo křtu zahánějícího temnoty hříchu. Také se na tento svátek světily svíce hromničky, které v době temna nahrazovaly hromosvod, většinou neúspěšně. U nás na Valašsku se traduje hromničková historka. Otec při silném bouři, hromobití a rozsvícené hromničce fackuje své ustrašené ratolesti se slovy: "Tož děcka, hergot, modlete sa také, já už to sám neutáhnu."

Naše silnější a obecnější víra praví, že Ježíš to utáhl. Ale to už všichni známe. Co neznáme je fakt, že prorok Malachiáš popisuje lustraci mezi chrámovým kněžstvem. To zastřeně popisuje první čtení. O tomto proroku, jehož jméno přeloženo do češtiny znamená "Posel Jahveho", nic nevíme. Z obsahu jeho prorocké knihy lze usoudit, že vznikla někdy po návratu z babylónského zajetí, možná za působení Ezdráše a Nehemiáše. Kázání o těchto velkých osobnostech poexilového budování země najdete zde. Přejdeme k okolnostem lustrace, která se dotýká světelné problematiky. Slovo lustratio znamenalo očistnou oběť od vědomé nebo nevědomé poskvrny, která se prováděla ohněm. Římané oficiálně lustrovali své město každých pět let. Po komunismu musí posvítit lustračními osvědčeními na spoustu trapných lidí a okolností. Malachiáš lustroval po svém. Vraťme se do Jeruzaléma a poznejme okolnosti. První vlna navrátilců z exilu, asi 50 tisíc lidí, se vrací pod vedením Zobábela. Vyburcováni plamennými kázání proroků Hagiáše a Zachariáše obnoví chrám do provozuschopného stavu někdy v letech 520 až 516 před Kristem. Kolem roku 458 se vrací do Jeruzaléma Ezdráš s druhou vlnou navrátilců. Guvernérem města se stává Nehemiáš a opraví hradby, čímž se město stává nezávislým na okolí (v letech 445-425 př. Kr.). V této době nebo o něco později pravděpodobně působí prorok Malachiáš. Doba je konzolidovaná; město stojí, chrám stojí, všechno funguje, jenom lidi se nemodlí. Malachiáš lustruje, neboli prosvěcuje temná zákoutí kolektivní židovské duše. Za mušku si bere na prvním místě neřádstvo kněží: jsou líní a neschopní dát národu pořádné duchovní vedení v náročné době, kdy se národní komunita staví na nohy. Do této souvislosti patří i dnešní úryvek o přetavení kněží do ušlechtilejší podoby: "Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary." (Mal 3,3). Pokud se někomu zdá, že toto téma je i dnes aktuální, tak s ním naprosto souhlasím. K dalším nešvarům patřilo tunelování, jak se tomu můžeme dočíst v kapitole o špatném nakládání se vdovami a se sirotky (Mal 3,5). Hospodina ovšem okrádají všichni rukou nerozdílnou, protože mu obětují samé chcíplotiny. To se mu líbí ze všeho nejméně: "Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý tento pronárod!" (Mal 3,9) Tunelovat Nejvyššího se holt nevyplácí, Židé šli do exilu podruhé. Zdejší domorodci se přes výslovný zákaz dále ženili s pohanskými ženami a tím ničili jednak smlouvu s Hospodinem, o které věděli, a jednak čistotu rasy, o které jsme se dozvěděli až v 19. století. O tom všem jsme již psali v citovaném kázání, protože to štvalo i reformního kněze Ezdráše. Tolik k první biblické lustraci. Světlo nemělo přijít pouze od hromničky, ale hlavně od jasně definovaných vztahů v sociální a náboženské oblasti, kterou normovala Mojžíšova smlouva s Hospodinem a její pozdější přepracování známé pod názvem Tóra, aneb Mojžíšův zákon. Poexilní židovstvo se potýkalo s podobnými problémy jako dnešní církev u nás. Cynismus a nedůvěra v budoucnost jsou špatní rádci. Ukazují jen momentální prospěch a vedou ke konfliktům s morálními normami. Tehdy se ovšem našly kněžské i prorocké osobnosti, které na tuto situaci dovedly reagovat. Je zajímavé, že po exilu spolupracují kněží i proroci na stejném úkolu: usilovali rukou nerozdílnou o obnovení národní identity na náboženském základě. To se jim podařilo, protože z jejich dědictví žije židovstvo až po dnešek. Saduceové, čili kněžská třída nepřežila, protože Římané zničili jeruzalémský chrám, místo jejich živobytí. Ale farizeové na venkovských synagogách chrám nepotřebovali a vyvinuli zcela jinou zbožnost, ke které se Ježíš nestavil nijak odmítavě. Jinak by nekázal v jimi spravovaných synagogách. Nevím, zda nás budoucí generace pochválí stejně zaníceně, jako židovští osadníci na okupovaných územích. Ti chválí citované velikány a přitom nejen sní o "Velkém Izraeli", ale se zbraní v ruce a mnohdy i v posteli, usilují o jeho uskutečnění. Nemyslím si, že se dějiny opakují. Ale Malachiáši nešlo o zábor původní Judské říše - tu tak jako tak spravovali Peršané. V daných velmocenských okolnostech měla nastat u navrátilců ze zajetí reforma víry a mravů. Proto ta lustrace.