První čtení vzpomíná Štěpánovu mučednickou smrt, která se cituje ve čteních znovu a znovu, například právě na dnešní svátek sv. Štěpána během vánoc. Jednu věc chápu docela dobře: hněv a rozhořčení zástupců velerady. Rétoricky nadaný jáhen totiž kázal poměrně dlouho. Začal zjevením Hospodina Abrahámovi (Sk 7,1) a skončil po vyčerpání tématu a trpělivosti posluchačů tím, že je obvinil z bohozrady: "Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!" (Sk 7,53). Při své smrti už pronesl jen jednu jedinou, ale zato pádnou větu. Lukáš se drží běžného anekdotického podání popisujícího smrt velikánů. Ti na rozdíl od normálních lidí musí na konci svého života říci něco chytrého, průbojného a hutného. Asi mají v agónii dodatečný strach. Kdyby zatvrzele mlčeli, tak by nevešli do čítanek nebo do učebnic historie normální či spásonosné. Štěpán tedy káže až do ukamenování a na závěr pronáší mystické motto. Pro kazatele zapáleného pro Boží království je to jistě hezká smrt. Nikoliv kvůli ukamenování, ale proto, že dotyčný zahyne přímo při práci na Boží vinici. Káže doslova do posledního dechu.

A teď k věci. Znovu vidíme literární mistrovství Lukáše, historika své doby. Církevní dějepisec se drží zvyklostí svých světských kolegů. Nechá korunního svědka tehdy mladého a průbojného křesťanství přednášet dlouhou řeč na obhajobu nové víry. Podobně i Périklés po vyhraných perských válkách pronáší oslavnou řeč na vymoženosti aténské demokracie při slavnostním státním aktu za všechny padlé bojovníky. Nejde jen o Štěpánův řečnický výkon. Kronika vznikající církve nepřímo ukazuje, jakou strategii používalo nové hnutí, když usilovalo o náboženskou legitimaci uvnitř židovství. Zatím nevzniká nové náboženství. To se rodí až v řeckých křesťanských obcích, které přestaly dodržovat židovské zvyky. Leč vraťme se do doby Štěpána. Po Letnicích se objevuje v Jeruzalémě nová, eschatologicky naladěná židovská sekta. Tvrdí jako obvykle, že Mesiáš již přišel, ale zbytek světa a židů ho prý nepoznal. Nic nového pod sluncem. I velerada reaguje jako obvykle. Po několika poradách zakáže nové sektě působení ve městě. Až dosud běželo vše korektně, jako obvykle. Církevní antisemité by si měli přečíst celý postup jednání ve Skutcích. Velerada použila nejprve otcovské napomínání (Sk 4,18), a pak přešla na bičování apoštolů (Sk 5,40). Ale v tehdejších drsných časech šlo spíše o to, aby se již danému zákazu dodalo na vážnosti. Když vaší ratolesti zakážete rozbíjení talířů, pak také přidáte pedagogický pohlavek za každý další úspěšný pokus. Hlubší problém nastal v případě Štěpána. Jednak byl přivandrovalec, čili žid z diaspory (řecké slovo znamená "rozptýlení"). Jednak prorokoval zánik chrámu a tím nepřímo i konec židovství, což je dost drzé. To byste v basilice Svatého Petra ve Vatikánu také nemohli hlásat. Ostatně, žádný laik tam nemůže kázat - na rozdíl od praxe letničních a laických apoštolů, kteří hlásali novou nauku přímo v jeruzalémském chrámě. Vatikánský zákaz by platil i pro jáhna Štěpána. Jednak může při mši podle posledních směrnic kázat pouze kněz a jednak prvotní svěcení ještě nebylo svěcením svátostným. To by se muselo dnes uznat i jáhenství žen, o kterém běžně mluví Pavel. Ale pojďme k věci. Štěpán káže z hlediska židů naprosto provokativní věci, a přitom je natolik výmluvný, že protivníci skřípou zuby (Sk 7,54). Jde o hezký zvyk, který dnes upadl v zapomenutí. Proč protivníci skřípou zuby? Protože Štěpán ruší tehdejší židovskou ortodoxii: boří centrální postavení chrámu a bohoslužby; prohlašuje veleradu za duchovní zrádce, kteří se zatvrdili proti Duchu svatému, čili proti Božímu vedení. To by se dnes neodvážil říci biskupům ani farář, natož laik. Nehledě na to, že Štěpán stál před shromážděním celé velerady, čili před celou biskupskou konferencí. Dnes už jsme v církvi opatrnější a odpadlíkům či aktivním pochybovačům žádný prostor v církví kontrolovaných médiích nedáváme. Chybami se člověk učí a čtení Písma je matkou moudrosti.

Shrňme dosažené exegetické výdobytky. Strategie vedoucí k legitimaci nového směru v židovství napadla velmi citlivá místa tehdejší věrouky. Zpochybnila svrchovanou autoritu velerady v náboženských otázkách a popřela centrální postavení jeruzalémského chrámu, tehdejšího a dnešního židovského Vatikánu. Dále zpochybnila vedoucí úlohu kněžstva s ohledem na jejich zatvrzelost proti Božímu plánu spásy. Štěpán legitimoval novou mesiášskou sektu, a ztratil přitom svůj život. Tím chci říci mimo jiné, a také důležité věci, že konflikt Štěpána a jím obhajovaného křesťanství byl v podstatě nevyhnutelný. Nemohl skončit jinak než inkvizičním rozsudkem. O konečném verdiktu nemuseli zúčastnění církevní hodnostáři vůbec diskutovat. Trestem mohlo být pouze a jedině ukamenování, podle platného předpisu v knize Zákona takto trestajícího podvracení pravé víry skrze falešného proroka: "Budeš ho kamenovat, dokud nezemře, protože tě usiloval odvést od Hospodina." (Dt 13,11) Štěpánovi se dostalo plné (Boží) spravedlnosti podle citovaného paragrafu Božího zákona z páté Mojžíšovy sbírky.

A jsme u toho, čemu Francouzi říkají "morale", čili pamětlivé poučení. Štěpánova smrt nás učí, abychom tradici interpretovali uvážlivě, abychom nedostali na kokos. Zároveň máme my, hierarchové, uvážlivě trestat reformisty, aby nám nedali na kokos pozdější historikové. V zásadě je možné postupovat při reformách dvojím způsobem. Můžete zvolit styl Jana Husa a jáhna Štěpána. Pak vás systém převálcuje, i když vaše pravda může zvítězit. Že o pět století později církev bojující uzná drobnou chybu, to vám již bude osobně a fyzicky houby platné. Ale pro pravdu je občas nutné přinést i zásadní oběti. Národ Švejků volí spíše cestu drobného a neustálého podvracení daného stavu. To je v souladu normálním reformním pohybem v církvi, kdy se postupně a zcela nenápadně opouštějí staré zvyklosti. Přitom se pořád zdůrazňuje, že jde o plné zachování současného stavu, který provedenými změnami získá na své tradiční síle a stálosti. To se říká hlavně kvůli konzervativnímu zbytku, který hrozí, že pokud reformy projdou, tak opustí církev. Což pevní věřící většinou udělají a založí si církev novou, tedy starou a lepší - třeba starokatolickou. I druhá cesta má svá úskalí, protože trvá moc dlouho. Tomu se říká zkouška víry. Duch má někdy naspěch, například po Letnicích, kdy se celá církev předělala asi během tří generací, z židovské sekty na normální církev z pohanů. Ale pak Duch nadiktoval církevnímu pelotonu volnější tempo a změny se traktovaly spíše ve staletích. Reformistům se daří ve vzrušených dobách. Ale těch je opravdu málo, například hned po II. Vatikánském koncilu. Naopak časů, kdy se neděje nic, a kdy se betonují dané pozice proti zlým silám tohoto a jiného světa, těch je hodně a trvají dlouho. Proto jsou zkouškou víry. I Štěpán viděl v Duchu, co bylo třeba změnit v židovské ortodoxii. Nechtěl zrušit víru otců, chtěl být lepším a kvalitnějším židovským křesťanem v souladu s duchem doby, který se stal Duchem, tedy silou oživlého Božího syna. Ale Štěpán byl do toho moc hrrr. I proto se stal mučedníkem, jednak z Božího dopuštění a jednak z Božího zákonného usnesení. Církev dnešní upjaté doby respektující lidská práva jen velmi nerada vyrábí mučedníky a trpitele pro pravdy, které by jednou mohly být prohlášeny za správné. Lépe je o disidentech nemluvit a nechat jejich zápal pomalu vyhnít. I to je zkouška víry, dokonce biblicky oprávněná. Vždyť stejnou radu dal veleradě farizej Gamaliel ohledně zmíněné židovské sekty, k níž dnes patří asi jedna miliarda lidí (Sk 5,38-39). Čas prověřuje, protože Boží dílo trvá navěky. My jsme smrtelní, proto spěcháme. A každý reformista musí z podstaty věci spěchat více než konzervativec. I proroci věděli, že času je namále. I Štěpán viděl, že nastala chvíle k rozchodu s tradičním židovstvím. Čas k jednání není snadné určit, protože na Boha má mobil velice málo lidí. I Štěpán viděl otevřená nebesa až v situaci, kdy mu to k záchraně života bylo houby platné. A těm, kteří o sobě veřejně prohlašují, že mobil mají, těm moc nevěřím. Bůh není na příjmu podle našich nálad. Máme poznat příhodný čas k činu ze znamení času, což předpokládá složitou interpretační práci Božího působení. To se již děje, ale ve skrytosti, skrze Ducha. Proto máme rozebírat v Duchu dobu, církev i nás samotné. A bez mobilu.