K tomuto nechutnému názvu dnešní veledůstojné slavnosti mne inspirovala zmínka v dnes předčítaném Listu Židům. Na omluvu uvádím, že nejde o úplný výmysl. Cituji podle ekumenického překladu důležitou větu z dnešního druhého čtení. Kazatel, který tento bohulibý a inspirovaný proslov napsal, byl nepochybně rétoricky schopný úd církve. Metafora naráží na roztržení chrámové opony, k němuž došlo při Ježíšově smrti (např. Mk 15,37). Ježíš tehdy zrušil rozdíl mezi profánním a sakrálním. Oficiální náboženství jej vyvrhlo mimo svaté město Jeruzalém. Totéž město na svůj zločin doplatilo tím, že jeho svatyně přestala mít smysl. Což ale neznamená, že přestala existovat hned. Z povrchu zemského byla vyhlazena Římany až o sedmdesát let později. Dodejme, že se toto dějství již nebude opakovat, takže katolický Řím může zůstat klidný. List Židům vylučuje opakování dějin spásy poukazem na jedinečnost Kristovy oběti (Žd 7,27). Ježíšovo tělo, ona zrušená opona, nás uvádí do tajemství dnešního svátku. Šéf církve přechází z tohoto světa do onoho a režíruje závěrečné scénické dějství, kde předává moc, poslání a různé pracovní úkoly. Podívejme se na celou evangelijní inscenaci blíže.

Evangelium cituje závěr Lukášova líčení. Jedna věc je logicky a biblicky jistá. Pán Ježíš se nemohl ve svém vzkříšeném těle pohybovat na zemi donekonečna. To sice z hlediska své všemohoucnosti klidně mohl, ale zprávy o zmrtvýchvstání bylo třeba nějak rozumně a šikovně uzavřít. I z toho jednoduchého důvodu, že autoři této zprávy a jejich komunita píše evangelium v čase rozvíjející se církve po Letnicích, kdy se Ježíš v pozemské podobě na zemi již nevyskytoval. Nebo možná ano, ale nikdo tom nic spolehlivého nenapsal. Svatopisec se solidním historickým vzděláním, jímž anonym skrytý pod jménem "Lukáš" nepochybně byl, musel rozlišit následující periody: 1) čas normálního, pozemského Ježíše, který hlásal Království a přitom normálně nepracoval; 2) čas Zmrtvýchvstalého, který několikanásobným zjevením pracně přesvědčuje učedníky, že žije, i když nikoliv normálně; 3) čas mezi odchodem tohoto Pána na nebe a příchodem Parakleta; 4) čas církve, která už funguje za fyzické nepřítomnosti Šéfa, jenž je přítomen v Duchu svatém a všelijak jinak.

Lukášovo evangelium a následné Skutky apoštolské přesně ohraničují tyto vyjmenované etapy zjevení a každé z nich dávají určitý význam. Liturgický kalendář tyto etapy simuluje, bohužel nedostatečně, protože je musí nacpat do jednoho roku a do velikonoční doby. Dnešní svátek slavený symbolicky 40 dní po Ježíšově zmrtvýchvstání ukazuje na ukončení Spasitelovy pozemské misie. Lukášův Ježíš na závěr provádí několik strategických operací. Nejprve o sobě potvrzuje, že je Spasitel. Činí tak odkazem na proroctví o vzkříšení po třídenním pobytu v záhrobí. Pak dává úkol a poslání hlásat tuto radostnou zvěst, která zároveň odpouští hříchy těm, kdo ji přijmou. Na závěr apoštoly připravuje na další etapu: "Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti." (Lk 24,49). Lukáš jasně odděluje odchod Syna do nebeské slávy od další etapy očekávání Ducha svatého. Líbí se mi symbolické rozdělení času. Lukáš nikam nechvátá, poklidně kráčí se svým vypravováním od jedné etapy do druhé. V rámci sebebičování a pokorného ponižování všech reformistů upírám oči na našeho Pána. Když Ježíš nepřeskakuje ani školní ročníky ani etapy spásy, ani my neuspěchejme změny v církvi. Jedno po druhém, vše ve svém čase. Ale na adresu konzervativců bych pro jistotu dodal, že ten čas musí jistě přijít, protože tak tomu Pán u Lukáše chce.

Apoštolé nemají hledět s otevřenými ústy do nebe, kam Ježíš vylétl vlastní silou bez jakéhokoliv reaktivního pohonu. I to je důležitá věc, nejen z hlediska pozastavení fyzikálních zákonů, které tak jako tak neplatí ve vážných chvílích Ježíšovy existence. Lukáš chce asi naznačit, že nemáme bádat na tím, jak celou věc literárně zinscenoval. Možná se inspiroval nebeskými únosy Henocha a Eliáše, ale to není důležité. Ve své apokalypticky vzrušené době měl podobných líčení po ruce v hojném nadbytku. Důležitá jsou Ježíšova poslední slova, nikoliv jeho akcelerační schopnosti. Úkolem apoštolů není hledět do nebe se založenýma rukama. To si mají nechat až na dobu po posledním soudě, když už kromě prozpěvování žalmů a kontemplování Boží slávy opravdu nebude co dělat. A tím přecházíme k prvnímu čtení. Lukáš líčí ve Skutcích apoštolských čas církve. Ale jako dobrý historik se vrací na začátek, tedy na konec Ježíšova působení. Líbí se mi ironický závěr opakovaného nanebevstoupení, kdy anděl domlouvá zkoprnělým učedníkům následovně. Jak vidno, zbožný svatopisec uvádí i drobné historky, které bychom mohli nazvat biblickými drby. Tento drobek je velmi poučný. Učedníci totiž nemohou hledět do nebe od jednoho příchodu Páně až do druhého. Jednak by mezitím umřeli a jednak by se hledění apoštolů a jejich biskupských nástupců strašně protáhlo. Tím pádem by ani nevznikla církev, protože bylo třeba odejít zpět do Jeruzaléma a tam v bdění a na modlitbách čekat na další fázi novozákonního příběhu. Znovu jsme u neúprosného času změny a reformování. Apoštolé nesmí zůstat na jednom místě s ústy otevřenými na otevřená nebesa. Jít dál a dopředu je třeba. Nezdárná klávesnice tím bohužel popírá předcházející akt pokorného sebetrestání a spravedlivého bičování reformistů. Lineární běh příběhu na syntagmatické časové ose žene apoštoly do další práce. To by mělo být i naše krédo, když Krédo uvádí spásonosná fakta v jejich neúprosné posloupnosti: "Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé." Duch svatý, který tehdy ještě nepřišel, ale od jisté letniční doby zde markantně působí, nás chce mít v pohybu. On dělá hodně, ale chce, abychom se dali do práce i my. Nemáme hledět do nebe s otevřenou hubou. Kromě ptačího trusu nám do ní nic nespadne. Přejít k novému životu církve je třeba. I kdyby nový život měl kolidovat s prováděcími instrukcemi církevních předpisů. To bylo před prvním apoštolským sněmem také; ale instrukce se pak změnily.