Pohled na liturgická čtení svátku svatého Josefa se zastaví u nadměrného množství teček a rozpůlených biblických citací. Ty pak dostanou písmeno "a", aby bylo jasné že se dokonce rozpůlila jedna věta, protože jinak by liturgický anonym ke kýženému smyslu nikdy nepřišel. Půlení a čtvrcení textu je celkem pochopitelné vzhledem k pojednávané biblické postavě. O Josefovi se obšírněji zmiňuje pouze Matoušovo evangelium, a jinak k němu v Bibli nenajdeme nic. Montáž dnešních čtení postupuje následovně. Vezme se tradice existující v katolické církvi, která sahá zhruba do 10. století, kdy se tento svátek objevuje v římském patriarchátu (jak říkají pravoslavní), tedy ve všeobecné církvi (jak říkáme my katolíci). V Římě se tento svátek slavil až od 15. století. Obecným církevním svátkem se oficiálně stal až v 17. století. To je poměrně mladé datum, vezmeme-li v úvahu, že se jedná o důležitou postavu z evangelia. Protože tradice svátku není příliš dlouhá a vykazuje trhliny, máme právo na kritický pohled.

Úmysl prvního čtení je jasný: Josef byl "z kmene Davidova" (Lk 1,27) a Matouš k tomu na začátku své zprávy přidává celý rodokmen. To všechno máme zaručené stejně poctivě jako posloupnost římských biskupů. Protože nemáme žádné věrohodné údaje o papežích z prvního století, musíme se spoléhat na tradici zaručenou vírou. To na jednu stranu není málo, ale na druhou stranu postrádají data historickou věrohodnost. Už židé Ježíšovy doby měli problémy s posloupností Davidovy dynastie: po babylónském zajetí se provedlo sčítání lidu a o Davidových potomcích ani vidu, ani slechu. Takže jde o věc zaručenou vírou a tradicí, nikoliv historicky. Matouš používá symbolická čísla rodové posloupnosti před a po zajetí: "Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct." (Mt 1,17). Lidová tradice z doby sepsání Matoušova evangelia tedy praví, že Josef pocházel z Davidovy linie. Proto opěvuje první čtení potomka z Davidova domu, jehož vláda nikdy nepohasne. Podobně věštila Libuše slávu Prahy. Ale přeložení moci, které Nátánovo proroctví z prvního čtení indikuje, je opravdu důležité. Protože králové selhali a David také - nechal úkladně zavraždit cizince Uriáše, aby se zmocnil jeho ženy - pak přijde jiný král. Ten bude pochopitelně také Davidovec, protože Bůh neruší svá zaslíbení. Ale jiného ražení, mimo moc a slávu. To se naplnilo trochu na Josefovi a stoprocentně na Ježíši, jak tomu chce tradice křesťanská. Podobně nenápadné přenesení moci ukazuje i druhé čtení z Listu Římanům. Římská církevní obec byla rozhádaná: bylo zde asi pár otců zakladatelů, kteří konvertovali z židovství a mluvili aramejsky nebo hebrejsky. Ale k nim rychle přibyla skupina mluvící řecky, která nepocházela ze židovství. Napětí na sebe nedalo dlouho čekat. Obě skupiny zcela odlišně interpretovaly Starý zákon, a Nový zákoník ještě nebyl. Abrahámovi potomci, tedy křesťanští židé, se drželi Tóry a chtěli totéž po přivandrovalých konvertitech z pohanství. Ti se bránili, protože se židovstvím neměli nic společného. Pavel musel najít jiné ospravedlnění než na základě pokrevní příbuznosti. Jak geniálně se mu to povedlo, to ukazuje dnešní úryvek. Vzal vyprávění o Abrahámovi a nově jej interpretoval, aby rehabilitoval nové křesťany mimo židovství. Za apoštolů se ještě nové věci mohly prosazovat, církev byla mladá duchem. Abrahám nebyl ospravedlněn obřízkou, svým pokrevním židovstvím. To by se neobřezaní pohané do církve nikdy nedostali. Ale Pavel pro ně vymyslel zadní vrátka, v podobě ospravedlnění vírou. Abrahámova obřízka byla jen znamením již provedeného duchovního ospravedlnění daného na základě praotcovy poslušnosti. Tak vznikl koncept "ospravedlnění vírou", který odtrhl Reformaci od Říma, což jistě nebyl Pavlův úmysl. Tvořivý apoštol tento koncept naopak vymyslel, aby vpašoval do římského sboru co nejvíce lidí. Ale člověk míní, Pán Bůh mění.

A jsme u vyprávění o Josefovi, kterak pojal za ženu Marii, nečekaně těhotnou z Ducha svatého. Tento případ se stal jen jedenkrát v dějinách, proto se nelze divit Josefovu váhání. Poslaný anděl ho ale uklidnil, protože jinak by asi klid nenašel. Z příběhu můžeme vyčíst Josefovy charakterové rysy. Za prvé, byl to člověk spravedlivý, jak poznamenává Matouš (Mt 1,19). Po divoké privatizaci všichni víme, že to vůbec není málo. Byl věřícím v židovském smyslu oněch tichých lidí s Horského kázání, kterým je určeno Boží království (Mt 5,9). Bůh by neposlal svého Syna do nějaké nesolidní rodiny. Josef ukazuje víru, která se projevuje v poslušnosti vůči Božímu vedení. Když anděl něco řekne, třeba: "Vezmi si Marii za ženu.", popřípadě "Uteč do Egypta.", pak to Josef v klidu provede a nediskutuje. Asi proto se stal v katolické církvi prototypem poslušného laika. Dále měl smysl pro pořádek a klidnou existenci, protože z dalších dějin spásy zmizel beze stopy. Nejspíše patřil ke střednímu stavu, ale to je jen domněnka. Nazaretští rodáci se nad Ježíšem ošklíbali, protože byl "tektón", čili stavitel domů, tehdy spíše chýší (Mk 6,3). Asi to měl po otci. Ale ještě jsem nepotkal chudého stavitele. Mám pár známých z této branže, kteří to o sobě stále tvrdí, a přitom skupují nemovitosti a stěhují se do stále větších bytů. Spása jde ze středních vrstev, ale to ví ekonomové již dávno. Podtrženo a sečteno. Josef tedy hrál nenápadnou úlohu, kterou tradice začala oceňovat až později. Osobně si myslím, že jeho kult, který se rozšířil právě v 17. století, souvisí se třicetiletou válkou. Zpustošené a vydrancované vesnice od katolických i evangelických vojsk chtěly mít konečně klid. Lidé toužili po tiché existenci, chtěli opravit domy, pokojně bydlet a orat na svém. Není divu, že tento nenápadný muž se stal barokním patronem České země, která si náboženských válek užila snad nejvíce v tehdejší Evropě. Vždyť Bílou horou všechno začalo. Výsledkem náboženského válečného běsnění byly státní teorie, které zlomily moc církve v politické oblasti a postupně vedly ke vzniku demokracie. Thomas Hobbes, tvůrce nové teorie státu, která zcela pominula náboženství jako státotvorný prvek, byl anglikán. Ale pro jistotu z Anglie utekl a žil ve francouzském exilu. Možná, že změnám patronoval svatý Josef, ale tomu bych se divil. Byl to dobrý katolík.