Apoštolský list Jana Pavla II. nazvaný Egregiae virtutis (Muže vynikajících ctností) vyhlásil ke 31.12. 1980 slovanské apoštoly a světce Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy. Tím došlo k plnému církevnímu uznání východní křesťanské tradice v rámci budování nové, poválečné Evropy. Západní proud spirituality reprezentovaný svatým Benediktem totiž patřil k duchovním základům Evropy bez jakékoliv diskuse, protože ustavil identitu západního mnišství. Proč existovalo tolik problémů s uznáním slovanských apoštolů a jejich misijního díla? Důvodů je několik, snažím se vyjmenovat sine ira et studio jen podstatné momenty.

Za prvé. Velkomoravští Slované se dobrovolně zřekli původní liturgie i jazyka a přijali latinský ritus - mimo jiné i tím, že po smrti Metoděje (roku 885) vyhnali jeho žáky. Ti odešli k východním a jižním Slovanům, kde pokračovali v misijní činnosti. Kulturní zakotvení zdejší misie tedy nebylo tak silné, jak tvrdí idealizovaná cyrilometodějská církevní tradice. Původní hlaholice vynalezená Cyrilem prakticky zmizela ze světa a byla vědecky zkoumána až od 19. století. Slované přešli již od 10. století na cyrilici nebo latinku, čímž podstatně změnili svou identitu směrem k řecké nebo latinské kultuře. Původní cyriloslovanské mnišství a jeho kulturní hodnoty nehrály v západoevropské kultuře žádnou významnou roli. A severní a střední Slované se začleněním do západní Evropy přidali k tradici, která nestavěla na vyhraněné kulturní a náboženské identitě východní církve. To možná vysvětluje i historický neúspěch kompromisní byzantsko-římské liturgie (tzv. liturgie svatého Petra), kterou se věrozvěsti snažili zavést i v moravsko-panonské arcidiecézi. Tato liturgie existovala v Ilýrii (Balkán) mezi Řeky: byla to římská mše svatého Řehoře Velkého přeložená do řečtiny a užívaná mimo jiné i v Soluni. Papež sice tuto liturgii pro Moravu a Panonii schválil, ale její faktická životnost obnášela necelou jednu generaci.

Za druhé. Církevní misie v Panonii byla od samého začátku nesena a pojímána politicky: kmenový vůdce Rostislav potřeboval zastavit expanzivní christianizaci východofranckých misionářů, kteří se chápali jako imperiální předvoj Francké říše. Ze stejného politického důvodu byli roku 863 posláni na Moravu učenci Cyril a Metoděj, brilantní vyslanci Byzance. Divocí Bulharové tehdy začali vyjednávat o přijetí křesťanství a silný císař Michal III. viděl jedinečnou historickou šanci k civilizování a kolonizaci barbarských kmenů, které pro Byzanc představovaly velikou vojenskou hrozbu. Působil by kulturně a nábožensky na Bulhary směrem ze severu od Velké Moravy, i z jihu od vlastních hranic. Z podobných důvodů asi souhlasil papež Hadrián II. se zavedením slovanské liturgie bulou In excelsis Deo (869). Konstantin a Metoděj úspěšně obhájili staroslověnštinu před papežským dvorem také proto, že papež chtěl získat byzantského císaře Basila I. do boje proti muslimům, kteří přepadali papežský stát v Itálii. Politické motivy se mění, a s nimi i priority papežů či císařů. A misie měla příliš málo času na to, aby ve zdejším prostoru zakotvila jinak než politicky a mocensky.

Za třetí. Nepřítelem misie byla i samotná římská církev, zejména řezenské biskupství, jehož vysocí hodnostáři nelibě nesli vznik nové a nezávislé diecéze moravsko-panonské. Ustavil ji papež Hadrián II. a prvním arcibiskupem byl jmenován Metoděj. Po příchodu na Moravu je nový arcibiskup v roce 870 povolán na církevní sjezd do Řezna, kde je sesazen, zatčen a odsouzen na doživotí. Po třech letech věznění je arcibiskup Metoděj na příkaz papeže Jana VIII. (nástupce Hadriána II.) propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Nedlouho poté je ale obviněn německým knězem Wichingem z kacířství a znovu povolán do Říma. Intrikářský Wiching se nestyděl použít zfalšovaných listin, aby Metoděje obvinil. Ten v Římě před papežem Janem VIII. použití staroslověnštiny obhájil a papež staroslověnskou liturgii posvětil. Ale s tou podmínkou, že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Pořadí jednoznačně vypovídá o upadajícím významu slovanské liturgie hned v zakladatelské generaci. Zároveň na přímou žádost knížete Svatopluka papež jmenoval Wichinga nitranským biskupem. To byl jasný pozitivní signál směrem k Francké říši, jejíž zájmy proradný biskup Wiching hájil. Fakta ukazují, že římsko-latinská církev i moravské knížectví neměly žádný velký zájem na zavedení slovanské liturgie a spirituality. Po odpadu Bulharska a následném nezájmu Byzance slovanská misie v našich zemích historicky zanikla a zbyl pouze její idealizovaný duchovní obraz. Ten se z politických důvodů snažil vzkřísit císař Karel IV. založením kláštera Na Slovanech. Definitivní posvěcení tradice přišlo až s národoveckou vlnou 19. století, kterou oficiálně podporoval římskokatolický klérus až po pádu Habsburské monarchie (např. olomoucký arcibiskup Cyril Stojan). Nechávám stranou významné, leč izolované akce pořádané k tisíciletému výročí úmrtí Metoděje (1885). Jinak řečeno: mystickému slovanství se začalo dařit až za tatíčka Masaryka, který zavedl cyrilometodějsky podstatnou věc, totiž demokratické Československo. Stačí se podívat, kdy vzkvétaly tzv. Unionistické kongresy usilující o lepší porozumění mezi římskokatolickou a unionistickou či pravoslavnou církví.

Z historického přehledu je patrné, že kulturní a náboženské dílo slovanských bratří bylo od začátku vystaveno velmi proměnlivým vlivům církevním i politickým. I o tomto odkazu se vyplatí přemýšlet - zejména na svátek věrozvěstů slovanských. Řevnivost a mocenské nároky znemožnily bratrskou spolupráci západních a východních misionářů na našem území. Misijní úspěchy a neúspěchy byly z velké části určeny danou církevně-politickou konstelací. I to považuji za velmi zajímavý a poučný odkaz.