Bez problémů najdeme paradoxy ve všech třech čteních, které vedou a svedou zamyšlení nad smyslem dnešní slavnosti. Kniha Moudrosti je zajisté citována proto, že legendární kníže Václav dal přednost moudrosti, čili cestě Božích přikázání, před veškerým pozemským bohatstvím a mocí. Tato zbožná legenda vybledne v momentu, kdy si uvědomíme, že zemřel jako vládce, podoben dnešním "warlords", kmenovým vůdcům v zemích, kde ani po americké intervenci nepřišla demokracie, pouze nové zbraně a nové konflikty. Podobně iluzorní je výklad vstřícné moudrosti, která nám spadne do klína jako pečení holubi do úst. Ani druhé čtení na tom není o mnoho lépe. Je otázkou, jak chránila Boží moc mučedníky, kteří umírali v aréně někdy za císaře Nerona a později. Dopis napsaný pod jménem apoštola Petra zmiňuje aktualitu pronásledování a zkoušek rané církevní obce, která si právem kladla otázku, jak to s ní dobrotivý Hospodin vlastně myslí, když je v jejich řadách tolik utrpení a mrtvých. Proto asi vznikl tento dopis. Kolísající věřící bylo třeba povzbudit ve víře. Stejně i evangelium traktuje čistou záležitost víry. Máme se spolehnout na Ježíšova slova: "Kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne ho." (Mt 16,25) To, co Bible podává jako jistotou realitu, je jistotou pouze a jedině z hlediska víry. A s dnešním oslavencem tomu není jinak. Musíme věřit, že na dnešním svátku něco je.

Začněme s odklízením mýtů. Začátky české státnosti se datují mnohem dříve, pravděpodobně za křtu Bořivoje někdy před rokem 890 a za vlády jeho strýce Spytihněva I., někdy do roku 915. První kostel v Čechách, rotundu svatého Jiří, založil jeho následovník, Vratislav I. kolem roku 921. Křesťanství sice v Čechách existovalo, ale v politice to bez vražd a násilí nešlo. Ani moudrosti nedosáhneme bez tvrdé práce. Možná s tím vším patron Čech osobně nechtěl nic mít, ale to nejspíš vedlo k jeho zavraždění. Stát vzcházející z barbarů (jako všechny státní útvary) nemohl slabého knížete potřebovat. Z jihu se do české kotliny tlačily kmeny z rajchu a z Bavorska. Válečná výprava franckého krále Jindřicha I. a bavorského vévody Arnulfa skončila roku 929 pro mladého Václava špatně. Musel platit poddanský tribut, oněch slavných 120 volů a další komodity. Tím si jistě nezískal přízeň ani své divoké máti, ani svých soukmenovců, ani ostatních kmenových náčelníků. Ze severu útočili nájezdníci usazení na území dnešního Polska a doma ještě pořádek nebyl. Ten se ustavil o něco později, až Boleslav II. kompletně vyvraždil konkurenční Slavníkovce pokojně slavící na Libici roku 995 památku mučedníka Václava. V českém nestátě bylo tehdy nepokojů a krizí až nad hlavu, a to pro několik panovníků. Hlavně pro Václavova vraha Boleslava I., který byl skutečným vládcem středoevropského formátu. Nejspíše založil více kostelů, než jím odklizený bratr. Navíc barbarské Čechy holdující otrokářství definitivně sjednotil, samozřejmě silou. Zabránil kmenové anarchii a tím upevnil postavení svých poddaných, které privatizoval pro sebe, a nikoliv pro cizince obnovující římská města na pomezí limes, římského valu. Můžete třikrát hádat, proč se téměř ve všech západoevropských jazycích slovo "otrok" vyslovuje podobně jako "Slovan" (slave, Sklave, esclave, esclavo...). Politika si jde vlastními cestami a málo dbá na biblickou moudrost nebo na zachovávání Desatera. Tak tomu bylo jak na začátku české státnosti, tak při revoluční privatizaci státního majetku po roce 1989. Lákadlo je příliš velké, poměry příliš neurovnané, vůle chovat se slušně příliš chabá. Ale jednota státu je vždy lepší než roztříštěnost a bezvládí. Pak kradou a loupí všichni, nejen panovník.

A pokud ten neloupí a chová se slušně, máme se v 10. století, historiky zvaném "temné století", čemu divit. Zde pravděpodobně začíná něco jako svatováclavská legenda, sepsaná již v 10. století. Není pochyb o tom, že kult zavražděného knížete se šířil rychle. První kostel k jeho cti vzniká již kolem roku 972. Hlavní díl na jeho - tehdy ještě neoficiálním - svatořečení nese císař Karel IV., který nechává sepisovat novou legendu o Václavově mučednické smrti. Světec je prohlášen za patrona a strážce celé říše. Říkám říše a ne českého státu, protože císař Karel byl především císař říše římské, a až potom český panovník. Měl rád zdejší soukmenovce jako císař. To jen na okraj. Panovník Karel nelenil, když šlo úctu ke světcům - k jakýmkoliv světcům, jejichž ostatky náruživě sbíral a stavěl jim stále nové kostely. Nechal sestavit tzv. Novou historii o sv. Václavu, mučedníku a českém vévodovi, liturgicky zaměřené dílo, dal vyrobit svatováclavskou korunu. V roce 1346 dal upravit světcův hrob a v roce 1358 nechal zhotovit zlaté obložení Václavovy lebky a náhrobek zdobený drahokamy. Tuto lebku vystavujeme dodnes, s úctou, i když už ne středověkou a dokonce ani ne pozdně barokní. Ale něco z toho přece jen zbylo, totiž povinnost psát kázání na dnešní svátek. Potřebujeme tohoto patrona, stejně jako jej potřeboval historik Palacký proti Němcům. Není třeba jej dále mytologizovat, ani čekat na vojsko Blanických rytířů pod jeho vedením, které bohdá přijde, až bude zemi opravdu zle. To se již několikrát v dějinách stalo, a rytíři si nenatáhli správně budík. Mučedník Václav zůstává symbolem mravně založené státnosti, která stojí na křesťanském dědictví Evropy. Tento duchovní základ nefunguje automaticky, jako nějaká uskladněná energie v akumulátoru. Ale kdo jste byli 17. a 18. listopadu 1989 "U koně" a valili se průvodem a za cinkání klíčů směrem k Pražskému hradu, jistě jste cítili význam této chvíle také v rozměrech symbolických. Necinkal jsem, neb jsem u sebe neměl klíče. Odběhl jsem na Václavák od neoficiálního studia teologie, které se odehrávalo na okraji Prahy v Lysolajích. Politika se po několik měsíců sametové revoluce opět dělala od mučedníků směrem k normálním lidem. Proto tvoří samet a jeho aktéři nový zdroj české státnosti a fungují jako úschovna nezbytných mravních ideálů. Třeba, když je opravdu zle s Českou bobovizí, potažmo s celou demokracií. Od Myslbekovy upachtěné, pozdně romantické sochy Václava a od symbolického, narychlo upraveného hrobu Jana Palacha, se odvíjelo nové dějství demokracie. A k metaforickému vyvraždění Slavníkovců došlo také. Ze všech disidentů ministrů a vládců zůstal u vesla jen a pouze prezident Havel, křestním jménem Václav.