Jde o svátek spíše římsko-katolický, protože dogma, tedy závaznou pravdu víry o tom, že Panna Maria byla již od početí uchráněna pro zásluhy Ježíše Krista poskvrny dědičného hříchu, vyhlásil papež Pius XI. právě 8. prosince 1854. K historii svátku, která začíná někdy kolem roku 800, si můžete přečíst pěkné pojednání od jedné dominikánské řeholnice. Klikněte si zde. Datum slavnosti není náhodné, protože devět měsíců předtím, 8. září slavíme svátek narození Panny Marie. Maria byla počata zcela normálním způsobem, jak to naznačuje devítiměsíční časování svátku. Problém je s tím, co vlastně slavíme. Přírodní danost početí a těhotenství se prolíná s něčím dosti zvláštním, vyjádřeným pomocí metafor typu "poskvrna", "dědičnost" a "hřích". Kontrast mezi Evou jako matkou všech živých a novou Evou, jak Pannu Marii označují církevní Otcové již od nejstarších dob, ukazuje první čtení. Prototypem srovnání mezi Evou a Marií se stala Pavlova rovnice mezi Adamem a Kristem jako novým Adamem, který na svém těle zrušil prokletí smrti a přinesl světu vykoupení.

S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. (Řím 5,15)

Napětí mezi smrtí a životem se promítá u Pavla do sváru mezi dvěma biblickými postavami, které zásadním způsobem určují dějiny spásy. Díky kontrastu mezi proviněním a vykoupením se stává jasným také Kristovo vykupitelské dílo. Stejným způsobem se v dějinách východní církve začalo profilovat napětí mezi Marií a Evou. Eva, matka všech živých poslechla hada a zakousla se do jablka. Hopky, hopky, přišla smrt, utrpení a hřích, onen začarovaný kruh, ve kterém se motáme až do dneška. Biblické vyprávění nese jeden základní poznatek. Zlo a utrpení nezačínáme, ale rodíme se do něj již od začátku lidského dobrodružství. Stále v něm pokračujeme, my i další generace až do konce světa. Maria nehraje a nemůže hrát Kristovu úlohu Vykupitele a Soudce. Její role v dějinách hříchu je pasivní. Dnešní svátek praví, že byla omilostněna hned na začátku své existence. Tím nikoho ani nezachránila ani nespasila. Proto ona dlouhá citace z úvodu Listu Efezským, kde se mluví o Božím vyvolení těch, kteří jsou určeni ke spáse: "Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce" (Ef 1,4). Na spásu má vyhrazený monopol Syn člověka a nikdo jiný.

O co tedy v dnešním svátku jde? Osobně v tom vidím pokus církve ukázat v tomto světě něco z onoho světa. A protože na onom světě zatím nejsme, pak se to může podařit jen podmíněně, obrazně, dogmaticky či jakkoliv jinak než normálně, logicky, zkušenostně a lidsky přijatelně. Maria ukazuje skrze dnešní svátek totálního a zcela darovaného omilostnění, čím jednou budeme, až to všechno skončí. Vláda hříchu u ní skončila; ne ve smyslu, že by nemohla páchat či nepáchala hřích. Byla vyňata z historie hříchu, což není totéž jako být bez hříchu. To byl podle Listu Židům jedině Ježíš Kristus. Uniknout hříchu se nám povede až na konci světa při posledním soudu. Proto ono bezradné evangelium o zvěstování, kde si máme všimnout slova "milostiplná" (Lk 1,28). Řecký originál "kecharitoméné" ukazuje podstatné rysy toho, co tvoří obsah svátku Neposkvrněného početí. Jde o perfektum, protože anděl jen konstatuje fakt Mariiny důstojnosti, který je už zde, je perfektně dokonán. Jde o perfektum pasivní, protože si to Maria nezpůsobila svou zbožností či dobrým životem, ale byla omilostněna bez vlastního přičinění a zásluh. Stejně proběhlo vyvolení proroků či jiné mimořádné zásahy Boha do chodu dějin. Evangelíkům by se snad dnešní svátek mohl prodat jako rozšířená verze ospravedlnění, kdy se nám smažou hříchy pro zásluhy Krista a ne naše. Zde jde o smazání důkladné, provedené na počátku existence. Já vím, je to jen trik, jak prodat neprodejný katolický artikl, s nímž si spousta našinců stejně neví rady. Ale stejně: toužení po absolutní čistotě a rajském stavu nás nikdo nezbaví. A pokud by tak učinil, přišli bychom o něco velice cenného. Tak chápu dnešní svátek. Jako závdavek toho, čím jednou budeme, až pomine hřích a smrt. Protože však tento neblahý stav trvá, slavíme něco, co z podstaty věci nemůžeme dokázat. Je to prostě jen potvrzení touhy po dokonalosti, kterou víra vyznává a kterou se snaží naplnit.