Kdo se chce opravdu podrobně dozvědět o historii dnešního svátku, tomu doporučuji tuto anglicky psanou stránku. Protože ne všichni ovládají posvátný jazyk technologie naplno, pustíme se do volného překladu. Císař Konstantin Veliký se po vítězství nad Maxentiem (312) stal pánem Afriky a přilehlých končin, mezi jiným také Itálie. Jeho koníčkem bylo stavění kostelů, třeba v Nikomedii, Antiochii. O něco větší byl pochopitelně chrám Boží moudrosti v císařově sídelním hradu o rozloze ohromného města, ergo v dnešním Cařihradu. V Římě chtěl tento panovník udělat totéž, i když v malém. I postavil kostel na pahorku Coelio a se vší zbožností rozebral dům římského senátora Plautia Laterána, kterého císař Nero odsoudil k smrti pro spiknutí. Protože se tak stalo o dvě století dříve, nemovitost byla sice zachovalá (tehdy se stavělo solidně), ale do ideálního stavu měla daleko. Císař toho využil, aby sobě, své ženě Faustině a nakonec i samotnému Bohu postavil pořádnou basiliku i na barbarském západě. Dedikace chrámu s nádherným baptisteriem šla na jméno Jana Křtitele, boční oltář byl zasvěcen svatému Janu evangelistovi. Chrám se stal významným poutním místem. Možná i proto, že císařem přidané fundace určené k obživě zdejších kněží byly nemalé. Přesná suma výživného obnášela 13934 zlatých, kteréžto byly ročně vypláceny z pozemků a polností ležících dokonce až na Sicílii. Tolik k historii kostela a nyní se podívejme na jednotlivá čtení očima tří různých postav.

Tradicionalista se pochopitelně chytne prvního čtení z proroka Ezechiele. To je přece každému jasné, že z každého chrámu vytéká živá voda, která oživuje mrtvé duše, zde líčené metaforou slané, a tím nepitné vody. K hezké metafoře živé vody patří i zavlažování trvale plodících stromů.

"Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék." (Ez 47,12)

I tento počin pilné vody kvituje staromilec s patřičným zalíbením. Vždyť pramen vytéká ze svatyně, což zaručuje jeho uzdravující sílu. Pahorek Laterán viděn z tohoto pohledu dává utěšený obraz. Rozebrané zdivo z domu zavražděného senátora posloužilo vyššímu cíli, který nemá s politikou nic společného - až na to, že kostel postavil nějaký císař. Na detailech nezáleží. Hlavní věc, že kostel stojí a lidé, tedy spíše turisté, Boží dům hojně navštěvují. Jsme v nejlepším z nemožných světů naládovaného idealizovanou historií a duchovním výkladem historických faktů.

Evangelík správně opáčí vzletnému duchovnímu staré katolické školy, že on přece chrám nepotřebuje, protože nečetl pouze Ezechiela, ale i apoštola Pavla. Nová smlouva nahradila svěžím duchem Starou literu, což musí uznat i zarytý katolík. A Ezechielem popisovaný chrám byl zbořen dokonce dvakrát, Nabukadnésarem a pak pro jistotu i Římany za císaře Tita. Reforma triumfuje. Pavel jasně označuje za Boží stavbu samotné věřící (1 Kor 3,9), a nejen to. Vybavuje své ovečky v Korintě svatostí přímo ďábelskou. V kristovcích bydlí Boží duch osobně. Věřící nabývají svatosti nikoliv zprostředkovaně, jako opětovně použité zdivo, ale přímo, protože jsou chrámem sami o sobě (1 Kor 3,17). Milovník zlatých časů triumfální církve dostává zabrat. Popukané zdivo udržované uštvanými faráři a naštvanými památkáři ztratilo na lesku. Člověk, to zní hrdě, přinejmenším podle Maxima Gorkého. Ale tak dlouho jako cihla stejně nevydrží, alespoň ne na této zemi. Proto se mnozí kolegové z mé mateřské církve vrátili zpět k bodu číslo jedna, oblékli montérky a dělají údržbáře a stavitele. Ale v hloubi duše závidí všem sektářům, odpadlíkům, heretikům, bludařům, schismatikům a jinak věřícím, že nemusí nést sysifovské břímě oprav chronicky a staticky narušeného sakrálna. Posvětit chrám biskupem nechá v duši leckterých pěkný pocit, ale starat se o kostel po mnoho generací představuje tristní záležitost pro všechny. A jsme znovu u politiky, tentokrát bez Nerona a Konstantina, leč dostatečně nelítostné. Kdo vyplundruje státní kasu dříve: kostely, důchodci, školy nebo armáda? Ničit Boží hrám má pro reformovaného křesťana velkou pachuť, ale nejde o žádnou svatokrádež hrubého zrna. Člověk, čili duše ke spasení, má přednost, mrtvá cihla počká: "Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy." (1 Kor 3,16) A vůbec. A modlitebny se opravují o něco snadněji než gotická katedrála. Zvlášť, pokud v ní bydlí vaše rodina a když chudému kazateli kape na hlavu. Ale to mu jen dokazuje význam bodu číslo dvě.

Radikál po vzoru Ježíše vymete celý kostel, i tu kazatelovu boudu. Oba dva totiž hřeší, první těžce a druhý lehce, ale přece. Oba totiž z Božího chrámu žijí, místo aby z něj učinili čistý a financemi nedotknutelný dům modlitby.

"Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" (Jn 2, 15)

Musím se smát, když toto evangelium čtou i v kostelech, kde by bez turistů nepřežili ani jediný rok. Zkuste je vypráskat jako Pán Ježíš a uvidíte, co se stane s památkově chráněným objektem za pár let. Ale my nejsme Pán Ježíš. Ten přišel do Božího, tedy Jeruzalémského chrámu jen jedenkrát za rok a naposledy už jen na velikonoční soud, aby se za městem nechal ukřižovat. Radikálové mají pravdu co do litery, ale nikoliv co do ducha. My opravdu nemáme na to, abychom po třech dnech vstali z mrtvých a tak prohlásili dané posvátné místo za propadlou duchovní směnku. Lidé potřebují označit posvátný prostor již od nejstarších dob. Klasické jednání mytického člověka nabízí hned první kniha Bible. Praotec Jakub usne na jednom místě a zde se mu zjeví Hospodin.

"Měl sen. Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové boží. ... Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: ,Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!' Bál se a řekl: ,Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než Dům boží, je to brána nebeská.' Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl u hlavy, postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomuto místu dal jméno Bétel, to je Dům boží." (Gn 28,12-18)

Koho zajímá rozbor tohoto zjevení z hlediska smýšlení archaického člověka, nechť si klikne zde. V každém případě něco z posvátné numinozity zůstává i v kosmickém věku. Víra zakletá do kamenného krajkoví katedrály vede i dnes k zamyšlení nad lidmi, kteří před půl tisíciletím bydleli v chatrčích a stavěli Bohu neuvěřitelné stavby, s nasazením života a s primitivní technikou. Jejich kontakt s nebesy nepřipomínal ztichlý počítač po odpojení ze sítě. Ale i dnes jsou na cestě do Compostelly stovky a snad i tisíce nenápadných poutníků, kteří jsou mnohdy přes celou Evropu, aby po vzoru raněstředověkém dosáhli zdejší basiliky apoštola Jakuba. Podívejte na tyto české stránky o cestě k Jakubovi do Compostelly a pomozte autorovi, pokud můžete! Posvátno nezmizelo, jen se přelilo do jiných podob. Stále znovu mne překvapuje, kolik mladých rodin, i nevěřících, chodí na "svatý Hostýn", jehož duchovní vyzařování poznali již staří Keltové, kteří zde vybudovali oppidum a jistě i svatyni. Dávám jej jeden příklad z mnohých. Naše krajina prošla tisíciletou kultivací, i duchovního rázu, jak to dosvědčují staleté sakrální stavby nesoucí zásadní civilizační význam. Když sjíždíme s kamarády Vltavu, nikdy se nezapomeneme zastavit u cisterciáků ve Vyšším Brodě a na Zlaté koruně. Tam ve 13. století začínala německo-česká (pořadí není náhodné!) kolonizace pohraničních hvozdů, která po poslední velké válce skončila vyhnáním potomků těchto středověkých pionýrů. U slov jako "vyhnání" či českému překladu téhož, zvaného "odsun", se spojují všechna tři čtení. Osud lidí budujících civilizaci a katedrály se proměnil v křížovou cestu, o níž mluví Ježíš v dnešním evangeliu. Jde o chmurnou kapitolu naší historie. Ukřižování také nebylo nic veselého.