Svátek Povýšení svatého kříže není nic nového. Již kolem 5. století se v Jeruzalémě uctíval kříž jako znamení spásy. Podívejme se na liturgické texty svátku očima dneška. Hebrejové se táhli čtyřicet let po poušti a není divu, že "lid už omrzelo být stále na cestě", jak praví kniha Numeri. Pak se bouřili, pak je Bůh potrestal, pak byli zase nějakou dobu hodní a pak se zase bouřili, protože nic nevydrží věčně, ani láska k jedné slečně. Tolik k prvnímu čtení. Ježíš znal Bibli a dokonce uměl číst. Historka s Mojžíšem a s měděným hadem na poušti mu nebyla neznámá. Sám sebe pasoval na nového superléčitele, tentokrát s univerzální působností. Tolik k evangeliu. A nyní ke druhému čtení, kde začneme od začátku. Hymnus listu Filipským na jednu stranu tvrdí, že Ježíš byl jako každý jiný člověk, aby o dvě věty dál prohlásil, že jeho jméno donutí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí. Ergo všude, řekl by dnes stručnější komentář, protože nejsme na mnohomluvném Východě a čas jsou peníze. Pokleknout máme při Ježíšově jménu (én tó onómati Jesú, Fil 2,10), zatímco ten předešlý Ježíš byl prý docela normální člověk: "Stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk..." (Fil 2,7-8). Tak překládá liturgický anonym veden dogmatikou, dobrou vůlí a jasným odklonem od originálu. Ekumenický překlad, který čte Bibli a ne prohlášení Chalcedonského koncilu o Ježíšově nerozdělené, leč kompaktní soupodstatnosti, mluví opatrněji: "Stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil...". Nová Bible kralická duchaplně praví: "Stal se podobný lidem. A když se ocitl v lidské podobě, pokořil se...". Mnoho kuchařů přesolí polévku. Originál tvrdí naprosto jasně, že Ježíš se dostal "do podoby lidí" (én homoiómati anthropón genómenos). Přijatá lidská podoba mu dovolila, aby "se ukazoval díky tomuto schématu jako člověk" (schémati heuretheís hós ánthropos). Pro znalce: dativ od substantiva schéma beru jako prostý a nekomplikovaný dativus modi popisující způsob a okolnosti daného dění. To je přece úplně jasné, že Ježíš byl člověk - nebo ne? A jsme u problému znamení a tím pádem začneme číst znova první čtení.

Na jedné straně máme jedovaté hady, které vtipný Hospodin poslal, aby protřídil nevěrníky a přivedl je nejkratší cestou na nebeský kobereček. Na druhé straně máme symbol lékárny. Měděný plaz všechno napravil, protože Izraelci, kteří ještě zůstali na živu, se začali kát. Celé schéma můžeme shrnout následovně: příroda a její působení - návrat k Hospodinu - přímluvná modlitba Mojžíše - Boží zásah v podobě účinného znamení, které funguje jako repelent proti hadům a dokonce léčí uštknuté. Podobu s druhým čtením lze najít snadno. Něco je úplně normální, tedy jedovatí hadi na poušti nebo muž z Nazareta jménem Jošua. Něco je zase úplně nenormální, tedy vystavený měděný had, který terapeuticky funguje a Boží jméno, které nutí kolena do tělocviku. Lékárníci by přišli o práci, kdyby se stačilo podívat na jejich firemní štít a člověk by byl zase zdravý. A když představuji svou maličkost, tak u toho málokdo padne na kolena. Takže máme na co do činění se znamením a nikoliv s normální skutečností. I Kristovo jméno je znamením. Slovo "Pomazaný" (Chréstos) vůbec není jméno, ale pouhé pracovní zařazení, které v nebeské platové stupnici odpovídá vrcholné manažerské funkci s vysokým odstupným. Po odstoupení, přesněji řečeno po nanebevstoupení šéfa, před ním musí všichni pokleknout. Dokonce i tvorové, které asi nikdy neuvidíme, protože neexistují.

Stejný kontrast najdeme v evangeliu, kde se Ježíš dovolává Mojžíšova hada. Tesař či stavitel z Nazareta sám sebe interpretuje v souladu s podivnou historkou, o jejíž autenticitě pochybuje nejen historik, ale i mnoho biblistů. Jeho ukřižování nebylo samo o sobě nic divného. To se přihodilo za římské okupace Palestiny mnoha lidem. Ani v baště lidských práv neskončí v plynové komoře jen jeden člověk za sto let. Momentálně popravuje nezletilé 12 amerických států. Jména všech mladistvých popravených v USA za posledních dvacet let najdete zde. Nejen to. Pod titulem "Mesiáš" (Kristus) bylo v Ježíšově době ukřižováno hned několik zločinců, jak nás ujišťuje Josef Flavius v historickém díle Válka židovská. Takže ani na tomto poli si nemůže Ježíš nárokovat nějaké speciální privilegium. A máme problém. Věci, které s naprostou samozřejmostí bereme jako srozumitelný symbol naší víry či naší příslušnosti k různým křesťanským církvím, ty jsou samy o sobě srozumitelné asi jako měděný had vystavený na poušti. A kdybychom nežili v katolickém či jiném náboženském ghetu, viděli bychom naprosto jasně, že naše novořeč vskutku nesrozumitelná jest. Většina normálních smrtelníků našemu jazyku vůbec nerozumí, protože neví, čemu by tam rozumět měla - viz schématickou podobu Ježíše v listu Filipským. Křesťané a nejen oni, mluví v určitém kódu, který pro zasvěcence většinou nepotřebuje překlad, ale navenek mnoho smyslu nemá. Pro Židy Ježíš žádný symbol nebyl, jen vesnický učitel náboženství s nadprůměrnou léčitelskou schopností doplněnou o umění, jak se dostat do konfliktu s náboženskou mocí. Pro Pavla už Ježíš symbolický význam měl, ale jako Kristus schématicky představovaný Ježíšem, který přijal lidskou podobu. A Mojžíš udělal nikoliv verbálního, ale solidního kovového hada, protože tehdy musela být víra v symboly také materiálně vyfutrovaná.

Není snadné udělat z celého guláše nějaký závěr. Jeden se nabízí bez problémů. Symboly víry nejsou automatická zásobárna významů, které můžeme vytáhnout jako eso z rukávu. Mnohé umírají z nedostatku péče nebo proto, že jejich doba minula. Když druidové v londýnském Regents parku slaví Všech svatých, aneb slavnost umírajícího boha světla jménem Lugh, pak neví, co vlastně dělají. Ale nikdo na zeměkouli už nezná symbolický význam těchto ritů. Nevíme, jakou božskou realitu zpřítomňovaly pro druidy a pro tehdejší účastníky mystérií. V případě svátku Všech svatých to zatím víme. Musíme jít hřbitov, zde konečně vytrháme náhrobní plevel, položíme květiny, zapálíme svíčku a pomodlíme se. Když se náš rozum snaží dohnat víru, zajdeme za katolickými teology a za knězi, ti prý ví o symbolickém či jiném významu tohoto svátku něco víc. Mytický svět Keltů je už navždy ztracen. Ne jejich božstva, ty si můžeme najít na internetu, dokonce ve trojím vydání: klasicky vymřelé, komiksově moderní a jejich neobratné komerční padělky. I křesťanství může skončit na symbolické úbytě, ve virtuální realitě internetu. I my můžeme jednou slavit "naše" obřady v prázdných betonových či gotických svatyních před zraky nadšených turistů, kteří za tuto podívanou zaplatí cestovkám mastné peníze. Bylo by to možná lepší, než skončit v úplném zapomnění. O znamení je třeba pečovat. Třeba i vtipným způsobem, jak ukazuje americká stránka liturgického oblečení pro kněze pod případným názvem Dressed to kill!. Podívejte se na konec článku, tam najdete vtipné návrhy na symbolické oblečení přesně podle biblických citací. Symboly dovolují mnohé. Přímou fyzickou komunikaci s Bohem křesťanství zatím nezavedlo, protože Nejvyšší si odmítá koupit mobil. Způsoby péče o symboly jsou mnohé a různé. Můžete všechno prohlásit za posvátné a s ničím nehnete, dokud to nežere dřevomorka času. Nebo všechno staré symbolické haraburdí zrušíte a pokusíte se vybudovat nová znamení, která jsou přiměřená vaší či naší mentalitě a moderní době vůbec. Lze se také s Haškem přihlásit do strany mírného pokroku v mezích zákona, tu a tam si troufnout něco experimentálního, co nedráždí hierarchy a má požehnání odvážných církevních úřadů. Nebo se můžete angažovat i tím, že hlásáte radikální pokrok přesahující platné církevní normy. To zkoušel jeden pán, který se jmenoval Ježíš, ale moc se mu to nevyplatilo. Ale on se stal Kristem a jako činný a účinný symbol spásy dobyl svět. Vtipné, že?