Cynik by komentoval dějiny dnešního svátku se zálibným pousmáním. Z jeho hlediska jej slavíme proto, že se v 18. století rozčílil jeden papež. Důstojný a zbožný vládce Pius VI. (1775-1799) nemohl za své vlády vystát nectné řeči nepřátel církve, potažmo jansenistů. Tehdy papež opravdu vládl, protože byl hlavou církevního státu, který nemohly vystát evropské nacionálně laděné státy. Například Josef II. si v pohodě sebral celé milánské knížectví, které tehdy nemělo knížete, tedy arcibiskupa. Španělsko, Portugalsko a Francie obviňovaly papeže, že skrytě pomáhá tehdy zakázaným jezuitům. To nebylo úplně nepravda, protože Pius VI. se opravdu snažil. Například nařídil osvobození hlavního náčelníka jezuitů, potažmo generála Ricciho, který byl uvězněný na Andělském hradě v Římě. Bohužel generál zemřel sešlostí věkem, než k němu osvobozovací dekret přišel. Vatikánská láska hory přenáší, ale nijak přitom nespěchá. Ale pojďme k srdci Ježíšovu, tedy k jansenistům.

Jansenius (1585-1638), skvělý to katolík z chudých poměrů, se umístil jako první ze 118 absolventů na univerzitě v Lovani (1604). Nakonec tamtéž skončil jako brilantní vykladač Písma a znalec patristiky, hlavně svatého Augustina. Umřel v podobě naprosto pravověrného katolíka a taktéž jeho spisy, vydané převážně po jeho smrti, neobsahují bludy, v církvi dnešních dnů bohužel tak častý zjev. Jednu chybičku jeho posmrtně vydané spisy přece jen měly, protože Jansenius nesnášel jezuity. To není nic divného. Protože jsem jezuita a žiji uvnitř této zvláštní party lidí (pardon: řeholníků), dovedu to docela dobře pochopit. Ale vraťme se k srdci Ježíšovu. Janseniovo posmrtné opus magnum se zabývá Augustinem, jehož kompletní dílo prý Jansenius četl čtyřikrát po sobě. Knihu vydali přátelé zesnulého pod úderným názvem: "Cornelii Jansenii, Episcopi Yprensis, Augustinus, seu doctrina S. Augustini de humanae naturae sanitate, aegritudine, medicina, adversus Pelagianos et Massilienses". Zbožný církevník Jansenius prý psaní dokončil asi půl hodiny před svým odchodem na věčnost. Přesto bylo toto dílo nařčeno z omylů, protože stranilo v Pánu zesnulému bludaři Baiovi (1513-1589): taktéž chudému, taktéž nadanému a pilnému, taktéž studujícímu v Lovani. To je částečně pravda, ale ta se netýká Jansenia samotného, protože ten stačil před odsouzením knihy umřít stejně promptně jako onen jezuitský generál před svým propuštěním z vězení. Ale vraťme se k srdci Ježíšovu, tedy k Adamovi a k důvodu, proč zhřešil (Adam).

Musíme tento exkurz provést, abyste na vlastní oči viděli, jak hluboko od té doby klesla schopnost spekulovat. Jansenius není žádným optimistou, pokud se týče lidské přirozenosti. Adamovi se prý podařilo tak kvalitně zhřešit, že jeho přirozenost se dostala zcela do vleku žádostivosti čili přirozené tendence páchat zlo (concupiscentia). Tím Jansenius vydělil přirozenost z jejího nadpřirozeného cíle, tedy ze směřování k Bohu jako primárního Dobra (naturaliter volitum). Pokud tomu už teď nerozumíte, nic si z toho nedělejte, bude to ještě složitější. Jak říkám: klikáním na myš zmizela schopnost kvalitně spekulovat. Jansenius vidí lidskou přirozenost jako váhy: když vítězí milost, rameno žádostivosti klesá dolů a opačně. Konkupiscentní člověk nemůže dělat nic jiného než hřešit. Když to jede správným směrem, jsme na tom lépe. Pod vlivem milosti stoupáme k nebi jak nafouknutý pouťový balónek. Vidíte (správně), že problém Janseniovy interpretace Augustina spočívá v teologickém přecenění stavu padlé přirozenosti, která se stává stále více nezávislou na Bohu. A to bylo špatné (pro teologii) a velice dobré (pro filosofii a politické myšlení). Přirozenost se u pozdějších čtenářů Janseniovy knihy, soustředěných v Paříži kolem kláštera Port Royal, stává stále více negativní, a tím zcela paradoxně i nezávislou na Boží milosti, která dotyčnému normálně pomáhá na cestě vzhůru. Ale vraťme se k srdci Ježíšovu. Jansenius interpretoval Boží milost, s níž se vždy a všude dosahuje Božího ospravedlnění (auxilium sine quo non), jako pouhou pomáhající sílu, která nás udržuje na cestě k dobru (auxilium quo). Jinak řečeno: jansenisté na balónek milosti přivázali olovo hříchu a tento se nemohl vznést k nebi. Jistě by to šlo, pokud by k němu Bůh přiskočil, a snažil se ho nadzvednout svou primární pomáhající mocí (sine quo non). Jenže toto první auxilium Jansenius vynuloval tím, že jej zredukoval na to druhé, pomocné. Milost "bez které ani rána" (sine quo non) je základní a nezbytná, funguje vždy a všude, Bůh ji servíruje andělům i Adamovi. Milost pomáhající se dere na svět jen dodatečně, skrze actus secundus. No prostě, když sami už něco děláme a něco chceme. Pak nám Bůh přiběhne na pomoc. Ale jinak, ve stavu normální přirozenosti, se podle Jansenia topíme v blátě konkupiscence. Přísný teolog zlehčil působení milosti ve stavu hříchu a omezil Bohu možnost zásadní intervence do padlé přirozenosti. Pokud jste však už na dobré cestě, tak pomáhající milost máte (čili to druhé auxilium) a to vás, čili ty nekonkupiscenty, táhne směrem k nebi. V tomto bodě interpretoval Jansenius svého teologického miláčka Augustina věcně správně.

Vy si jistě myslíte, že jde o úplné blbosti, Ježíšovu srdci nevyléčitelně vzdálené. Ale běžte si přečíst, jak v ženevském evropském středisku pro nukleární výzkum (CERN) vznikl internet. Na základě teorie "čisté lidské přirozenosti" se později u Hobbese a Locka budují státoprávní teorie, které vedou k pojetí lidských práv a k nastolení liberálního státu práva. A bez něho by tady nebyl ani ten internet. A pokud ano, tak jen pro vyvolené stranické špekouny. Pro zájemce o politickou filosofii jen toto: problém obou jmenovaných byl v přechodu od stavu prvotní a anarchistické přirozenosti (to převzali vzdáleně od Baiuse a od současníka Jansenia) přes společenskou smlouvu k vládě práva (to mají z Rousseaua). Koncept přirozenosti hraje v teoriích společenské smlouvy klíčovou roli, protože tvoří spojnici mezi oběma stavy: mezi divokým počátečním a civilizovaným smluvním. Proto jsou lidská práva dána přirozeně a nezadatelně, a ne odvozeně od vítězství té či oné církve či politické strany. To se bohužel děje, ale jen akcidentálně, nikoliv principiálně. Ale vraťme se k srdci Ježíšovu. Janseniova kniha o Augustinovi byla papežem Urbanem VIII. zakázána, a to ze dvou důvodů. Za prvé a zásadně proto, že žádný katolík neměl právo publikovat cokoliv o milosti bez předběžného souhlasu Říma; a druhý, méně podstatný bod zněl, že kniha obsahuje omyly (viz předešlé). Ale vraťme se k srdci Ježíšovu, tentokrát doopravdy. Jeho pozdější nástupce, již citovaný papež Pius VI. žádá úctu k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu proti útokům jansenistů a galikánů. Takže jsme konečně spočinuli na Ježíšově hrudi. Situace tehdejšího papežského státu byla velice vážná. Císař Josef II. a jemu podobní osvícenci, ergo "galikáni" si nárokovali (zcela neprávem) moc nad církví ve svých zemích. V podstatě spravovali církev na místě papeže a ten nemohl do záležitostí kléru a do jmenování biskupů nijak zasahovat. Jurisdikci, čili výkonnou moc měli (a mají) v církvi pouze biskupové a kněží, ale ti byli tehdy plně podřízeni státní autoritě; církevní autorita papeže byla pouze externí veličinou. Bula exkomunikovala pistojského arcipiskupa Scipia de Ricciho, protože aktivně prováděl zmíněnou proticírkevní politiku vedenou v Itálii Leopoldem II., velkovévodou Toskánským. Ale vraťme se .... k církevně ukotvenému srdci Ježíšovu, tedy ke zmíněné exkomunikační vyhlášce nazvané Auctorem fidei (1794), podle prvních dvou úvodních slov. Úcta, i když platí Ježíšovu srdci, sahá dále než jen k tělesnému orgánu - jde až k Boží lásce, jíž je srdce živým a příkladným symbolem. V tomto bodu nepotřebuje zbožnost žádné další zdůvodnění (jak si to nárokují intelektuální jansenisté a jiní pochybovači), protože se vztahuje přímo k osobě Ježíše Krista, která je neoddělitelně spjata s jeho Božstvím. A protože uctívání Ježíšova Božství patří k základním rysům křesťanské víry, úcta k jeho Božskému srdci se do toho klidně vleze. Ale vraťme se k srdci Ježíšovu....