Třeba i chtěl, ale nemohl

18. neděle v mezidobí

Spravedlivý vlk a Boží koza


Kazatel úpí, že všechno je marnost, Ježíš se zase nechce vtáhnout do rodinného sporu o majetek, o němž mnozí víme z vlastní hořké zkušenosti, že probíhá naprosto nemilosrdně a mnohdy až do hrobu. Do toho notuje Pavel svou známou písničku o tom, že máme usilovat o věci přicházející shůry, a že nemáme být chamtiví. Nic proti tomu, ale podívejme se věcem na zoubek. Ježíš nechce být v předloženém sporu ani "soudce" (kritén) a ani "odhadce a dělitel majetku" (meristén). O podstatě sporu nic nevíme, třeba šlo o věc vážnou. Třeba měl Ježíš někomu opravdu dopomoci k právu, a on se na to vykašlal. Tím vlastně odmítl úlohu rabína, jehož základním posláním je i v dnešní židovské komunitě rozsuzovat spory podle Tóry a podle jejího pozdějšího výkladu, tedy podle Talmudu. Problém tkví jako obvykle v Ježíšově bezbřehé radikalitě. Ne že by měl něco proti majetku: staraly se o něj zámožné ženy, občas hodoval u vyšších vrstev a protože nepracoval, musel jej někdo po tři léta živit. Jistě nebyl tak idealistický, aby neviděl, že když si sám na živobytí nevydělává, někdo to musí dělat na něj. Čertovo kopýtko vidím v řeckém slově "merisasthai", kdy je vyzván k soudnímu dělení majetku ("rozdělit se o dědictví", Lk 12,13). Bůh, na jehož stranu se Ježíš bezvýhradně staví, chce totiž všechno. Lid je jeho výhradním dědictvím, pak ještě Palestina, čili Zaslíbená země, a pak i celý svět, protože ho stvořil. Ježíš po vzoru svého táty považuje mnohé věci za nedělitelné. A zde má rozhodovat, i když v rámci platné a zákonné instituce rabinátu, o dělení majetku. Má spravedlivě určit, který díl (méros) z dědictví komu připadne. Ježíš odmítnul účast na distributivní spravedlnosti, protože optuje pro spravedlnost totalitní, holistickou. Je-li celá země Hospodinovým podílem (méros), pak ji nelze dále kouskovat pro osobní zájmy, i když je toto kouskování spravedlivé a společensky uznávané. Čili nejde o to, že náš Pán pohrdá majetkem, protože je dobře živený a zásobovaný. To sice je, ale zde netkví jádro sporu. Není dobře živeným, bohatým a vlivným neokonzervativním myslitelem, který z hlediska získaného či zděděného bohatství vysvětluje méně úspěšnému a méně drzému zbytku světa, že každý má žít za své. Ježíš nezapomínal, že potřebné věci dostával darem, sám také občas něco daroval jako protislužbu. Například tím, že vzkřísil borce, který už tři dny ležel v hrobě. Ježíš žil v obecné ekonomii služby a protislužby. Pracovat sice nehodlal, neměl na to čas, ale občas jednorázově někoho uzdravil nebo vzkřísil z mrtvých. Zúčastní-li se však dělení majetku ve funkci rabína, pak sankcionuje systém dělení, a nikoli jím upřednostňovaný princip nedílné jednoty: vše patří Bohu a my vše užíváme jako dar. Což ale na druhou stranu neznamená, že kritizuje rabíny, kteří tuto nepopulární a nevděčnou práci musí dělat, v tomto případě za něj. Byl všemohoucí a vševědoucí a jistě by daný případ rozsoudil správně. Ale kvůli tomu nepřišel a tuto formu spravedlnosti hlásat nechce. Což ovšem, jak znovu opakuji, neznamená, že ji zavrhuje, kritizuje nebo podceňuje.

My ovšem nejsme v situaci našeho zářného Pána, který pracovat nemusel, protože dostal vše darem od Otce, a místo placení účtu hostinskému by vzkřísil jeho mrtvého bratra. Každý buran pochopí, že jde o zvláštní formu protislužby, která spravedlnosti neodpovídá: je sice spravedlivá ve smyslu vykonané protislužby, ale její hodnota je ve srovnání s prokázanou službou nepředstavitelně vysoká, a tím i nepoměrná. A jsme doma, u nebeského Otce. Nepoměr ukazuje na milost, na nezasloužený dar, protože hostinský svého bráchu nevzkřísí ani za všechny prachy světa. Navíc nemůže nikoho na světě donutit, aby to udělal. V tom tkví jádro gratuity. Ježíš od Otce zdarma dostal a zdarma dává. Dává to, co se v ekonomii služby a protislužby nemůže nikdy objevit. O tuto rovinu ne-spravedlnosti mu jde především. Proto se odmítá zatáhnout do sporů, které by u lidí vyvolaly dojem, že může dělat všechno. Nemůže. Například nemůže soudit majetko-právní spory, i když by fyzicky a duševně mohl. Nemůže duchovně, protože by tím devalvoval princip Boží ne-spravedlnosti postavený na totálním darování. Bůh nás stvořil, dává nám všechno, co potřebujeme k životu, vezdejšímu i věčnému. Na tom není nic ekonomického, protože to z Boha nikdo nemůže vyrazit pomocí nějakých principů, například spravedlnosti nebo zákonem či morálním příkazem určené protislužby.

Z hlediska této logiky by žalující měl majetek s lehkým srdcem odevzdat a měl by Ježíše následovat. Tím by byla logika Ježíšovy věci naplněna. Onen nešťastník by se stal učedníkem, a dále by se musel spoléhat jen na Boží milosrdenství. Ale to je z hlediska spravedlnosti dost šílené. Kdyby to udělali všichni, tak by spravedlnost naprosto prohrála. Proto to nedělá skoro nikdo, jen sem tam nějaký světec, jednou za několik století: třeba Antonín poustevník nebo František z Assisi. Jejich počínání má sice ohromný dopad na duchovní život lidstva, ale naštěstí jde o jev vzácný. Říkám "naštěstí", protože pevně hájím místo distributivní a dělicí spravedlnosti v ekonomickém a v politickém systému.

A možná byl Ježíš opravdu rozumný, což při jeho vševědoucnosti nelze zcela vyloučit. Třeba si vzal toho nešťastného borce stranou a řekl mu: "Podívej, já v té věci nejsem kompetentní. Ale znám jednoho slušného rabína, jmenuje se Nikodém, a ten by ti snad pomohl. Řekni mu, že jsem tě za ním poslal." Tím by zůstala zachována rovnováha nespravedlivého, leč spravedlností dotčeného světa. Do Bible by se to nedostalo, takže ani nároky nedělitelného a totalitního Božího sebedarování a odpovídajícího lidského sebevydání by nebyly nijak zkráceny. Prostě by to bylo takové kulantní rabínské řešení: spravedlivý vlk by se nažral a Boží koza by zůstala celá.