I sodomita je člověk. I když...

17. neděle v mezidobí

Sodomité, Kant a Abrahám


Ježíš chválí vytrvalou modlitbu, Abrahám vytrvale smlouvá, Pavel vytrvale opakuje, že Ježíš smazal svou krví dlužní úpis začínající u Adama. Trpělivost a vytrvalost přináší růže, tolik v kostce k obsahu dnešních čtení. Smlouvání Abraháma má něco do sebe. Jde o nesobecké jednání, protože vyhlazením Sodomy mohl tento kočovník pouze získat: zmizeli by potenciální nepřátelé, jeho ovce a kozy by dostaly novou pastvu a při troše štěstí by si zvětšil území, dostal by se k novým polnostem a ke zdrojům vody. O ty i dnes zuří na Blízkém východě nelítostný boj, který prozatím suverénně vyhrává stát Izrael na úkor svých sousedů. Abrahám stavěl na jiném principu, kantovském. Pro Immanuela Kanta platí, že člověk se nikdy nesmí stát prostředkem či nástrojem pro jiné cíle; lidská bytost je cílem sama o sobě, účelem konečným a definitivním. V tomto zdůvodnění spočívá jádro filosoficky pojaté lidské důstojnosti. Jistě, dnes jako dříve nás instrumentalizuje kdekdo: makáme v práci na jiné, politikové v tomto státě se předhánějí v demagogii, ani v církvích mnohdy nemáme větší hodnotu než naše peněženka nebo náš společenský vliv. Abrahám smlouval s Hospodinem o sodomské hříšníky. Moc o nich nemluví, protože starozákonní Bůh nemá hříšníky rád. A všechny církve nás horlivě ujišťují, že Bůh se sodomitů téměř štítí. Ale Abrahám byl pouze věřící, sice první svého druhu, ale mimo církev. Snad proto bojoval i za sodomity, což by mu vytkli nejen politicky korektní lidovci, ale i mnoho upřímných katolických aktivistů. Praotec nebyl hlupák, proto mluví navenek jen o spravedlivých ve městě. Ti přece zahynout nesmí, jinak by si Hospodin nakálel do vlastních kalhot. Ovšem ani Hospodin není žádný hlupák a jistě dobře ví, že vychytralý kočovník nacpal všechny sodomity do jednoho pytle a ten pověsil na záda spravedlivým, jejichž počet neustále snižoval. Nakonec mělo nést všechny hříšníky jen deset poctivců, kteří se ovšem v tomto pilně hřešícím městě nenašli.

Zdejší přičinliví sodomité nepředstavovali pro Abraháma nástroj pro ideologickou propagaci křesťanských hodnot, jež v konečném důsledku přinese hlasy, peníze a politickou moc, čímž pak pomůžeme na úbytě nezájmu a bezvýznamnosti trpící katolické církvi. Blízkovýchodní kočovník byl přesvědčeným kantovcem a orodoval svým handlem za sodomity jako celek. Všichni spravedliví měli zachránit všechny hříšníky ve městě. To bylo ono nerealistické vyjednávací maximum, které si Abrahám postavil jako cíl a základní východisko jednání. O ničem menším s Hospodinem jednat nechtěl - a ani nemohl, protože byl kantovec. Člověk, i sodomita, je mu účelem záchrany sám o sobě a nesmí být zneužit pro jiné, i když jinak bohulibé účely. Kdyby byl v církvi či kdyby byl křesťanským politikem, jistě by vyjednávání postupně převedl na základní náboženské hodnoty. Například by začal bojovat za sodomity, kteří si občas zajdou do kostela. Ty přece Hospodin nemůže zničit, protože má kostel rád. Rovněž má rád křesťanské hodnoty a potažmo i strany, které tyto hodnoty starostlivě opatrují. Tudíž by mohl a měl vyjmout z hrozného trestu ony sodomity volící křesťanské strany, či s nimi pouze sympatizující. Umí přece číst srdce i ledví člověka a proto jistě ví, kdo tito správní a zasloužilí sodomité jsou. Toto všechno by bylo chvályhodné, správné a zcela pochopitelné jednání, kterým by si Abrahám zasloužil vděk církve, strany a místní městské vlády. Jistě by mu vděční sodomité nakonec postavili pomník a třeba po něm pojmenovali nějaké náměstí či ulici. Ale do Bible by se tím nedostal. Do Bible se dostal proto, že vedl zuřivý a zaťatý boj za absolutně každého sodomitu ve městě. Přemýšlel, kam až může v jednání jít: byl realista a věděl, že těch dobrých asi existuje minimálně. Chtěl mít záchranu všech co možno nejvíce pojištěnou a proto jednání utnul až momentu, kdy riskoval Boží hněv a tím i záhubu všech. Abrahám nemohl uhrát více. Proto se dostal do Bible. Účelově vodil Hospodina za nos tak dlouho, až hrozilo, že to praskne. Bůh se už už mohl dovtípit, že z něj normální pouštní kočovník dělá blbce. Abrahám instrumentalizoval Boží shovívavost a milosrdenství, aby zachránil úplně každého. To bych například já, jako katolický kněz, udělat nemohl. Z podstaty svého úřadu nemohu zneužít Boží milosrdenství pro nějaký handl, i když zde dobře míněný. Podobné počínání je hříchem. Já sice jako člověk pochopitelně hřeším, ale jako kněz to mám dvojnásobně zakázané. Proto bych nemohl v Bohu milovaným sodomitům pomoci tím, že bych přitom zneužil Hospodina v jeho slabosti, tedy v jeho nemístné dobrotivosti. Nejednal bych tedy jako Abrahám, protože bych tak jako kněz jednat nemohl. Vyhnul bych se pokušení zneužít Hospodina, tím že z něj v nedůstojném handlu budu dělat blbce. Hospodina nesmíš vodit za nos, to je v prvním přikázání Desatera. A to já jako kněz ctím z hlediska svého úřadu. Naplněním Desatera bych sice nic nepokazil, ale ani bych se nedostal do Bible jako Abrahám. I kdybych byl lidovcem či jiným patentovaným křesťanským demokratem, také nemohu postupovat jinak. Principiálně se za sodomity postavím, protože jsou lidmi, což je mi lidsky, křesťansky i politicky blízké. Jenže princip lidskosti k sodomitům se hnedle srazí s principem Boží spravedlnosti, kterou si Hospodin v tomto případě vehementně nárokuje. Pak musím ustoupit z druhořadého principu latentní sympatie k sodomitům, aby se uplatnil onen princip prvořadý, tedy vyhlazovací spravedlnost. Hospodin je spravedlivý, vševědoucí, a tudíž ví, co činí, když chce město desinfikovat. Jeho soudy a skutky jsou naprosto akurátní a mým politicko-občansko-církevním posláním jest, tento princip Boží morálky neochvějně hájit na veřejnosti a vysvětlovat sekularizovanou dobou a politickou konkurencí zmateným voličům.

Abrahám nehájil principy, ale lidi. Protože byl Božím přítelem, tak smlouval. S principem, nadto božským, smlouvat nelze: ten lze pouze uposlechnout nebo neuposlechnout. Protože smlouval univerzálně, byl zároveň kantovcem, ale tragickým. Sodoma byla zničena. Ale tam, kde bych já jako kněz církve a hypotetický křesťanský politik při vší myslitelné lítosti cítil tiché zadostiučinění, že zvítězily správné principy, tam Abrahám - věřící mimo církev a lidský nelidovec - prožívá tragiku existence a hořkou porážku. Natáhl Boha, jak to jen šlo, ale přesto prohrál. Jistě, je to lidské, prohrát handl se samotným Bohem. Možná měl jít až na toho jednoho spravedlivého, který se tam nakonec našel. Co když v rozhodující chvíli opravdu zaváhal z nemístné bázně před Bohem? Třeba byl Všemohoucí opravdu měkký a nedovtipný. Třeba měl slabou chvíli. Možná z něj šlo udělat úplného blbce, který by všechny sodomity vyměnil za jednoho spravedlivého. Udělal Abrahám maximum, zkusil opravdu všechno? Když je ve hře osud konkrétních sodomitů, je každá prohra absolutně a neodvolatelně tragická. Proto je tento příběh v Bibli.