První a druhé čtení je stejné jako v liturgickém roce A. Proto se podívejte na kázání Oslátko a kolaterální škody, které se věnuje podstatné části dnešních čtení. Letošní rok se liší pouze v evangeliu a to bere pod svou ochranu Lukášovo líčení Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Pokud text čtete více či méně kontemplativně, možná vás také zarazí několik bodů stojících za zmínku. První zajímavý fakt představuje způsob, jak bylo oslátko sehnáno. Ježíš o něm věděl předem. Učedníci dotyčného kopytníka odvázali a přivedli, i přes zvědavé otázky kolemjdoucích. První vysvětlení je nadpřirozené, a proto funguje vždy: vševědoucí Ježíš měl oslátko lokalizováno od věčnosti, takže mu nečinilo žádné potíže najít toto jsoucno v časoprostoru i po svém vtělení. Proč ne, ale já tenduji spíše k přirozeným explikacím. Ježíš měl v dotyčné vesnici známé, u kterých občas pobýval. Proto věděl, že oslátko mají. A protože byl jejich kamarád, tak mu čtyřnohý vehikl zapůjčili. Zní to všedně a trapně, což bohužel snižuje explikativní sílu, tak zřejmou v případě zázračného vysvětlení. Ale třeba byl Ježíš člověk, a nic lidského mu nebylo cizí. Nebál se ani půjčování od známých.

Další látku k zamyšlení dodává věta: "Pán ho potřebuje." (Lk 19,34) Odpověď učedníků znamená, že pokud Ježíš nebyl vševědoucí a zázračný jasnovidec, pak nás občas potřebuje. Předněji řečeno: potřebuje ty, kteří se považují za jeho kamarádky a kamarády. Nemá jich mnoho, jak se ukázalo při jeho křižování. Ale nebuďme melodramatičtí, protože už nežijeme za komunismu, kdy to věřící neměli úplně jednoduché. Jsme v situaci těch anonymních Ježíšových známých, kterým Nazaretský vzkáže, že potřebuje trochu helfnout. Fascinují mne borci, kteří by změnili celý svět za několik minut ústy zapěněnými od piva, ale pro konkrétní věci nehnou prstem. Konkrétní věci jsou nepříjemné právě proto, že jsou konkrétní. Když nemáte čas, a zrovna po vás někdo něco chce. Nebo když máte někomu půjčit oslátko, ale ono by se vám to hodilo až příští týden, protože ho teď právě potřebujete. Kdyby měl v té nejmenované vesnici Ježíš známé tohoto neobyčejně rozšířeného typu, tak by do Jeruzaléma musel po svých.

Zajímavá je i chvála davu. Ježíš ji umí přijímat naprosto adekvátně. Mnoho lidí si myslí, že když je někdo pochválí, je to jen samozřejmé přitakání jejich genialitě a výkonu. Český člověk je už takový. A protože těchto okamžiků bývá pořídku, organizuje si sebechválu sám podle hesla: "A když se sám nepochválím, kdo to za mne udělá?" Ale máte i lidi, kteří jsou zakomplexovaní a neumí dobře míněnou chválu přijmout. I tady cosi chybí, i když jde o vlastnost spíše sympatickou. Naučme se přijímat plody, když jsme sázeli a okopávali. Kurz pro manažery předepisuje, že vždy po úspěšné manipulaci podřízených, tedy po dosažení daného cíle, musí přijít oslavování úspěchu. Tím se utuží týmový duch a vedoucí může v klidu shrábnout prachy a pocty. Nebojme se slavit a chválit, když je proč. V Česku je tato vlastnost vzácná, normálně se nechválí, jen nadává. Pak jsou všichni otrávení, dělají méně, hůře a je na co nadávat. Běžte se podívat do západní Evropy, jak často si tam lidé klepou na rameno. U nás se klepe spíše na čelo. Ježíš byl vyvážená osobnost: když mu nadávali, tak klidně přijímal nadávky a důstojně na ně reagoval; když ho chválili, tak se skromnou důstojností tuto chválu přijímal. Beztak netrvala dlouho.

Přísloví říká, že ti stejní lidé, kteří volali "Hosana!", budou také křičet "Ukřižuj!". To je pravda. Ale také je pravda, že tito lidé volí vládu. Znovu žijeme v demokracii, kde se prozatím může svobodně vybírat mezi vykradeným lidským potenciálem, který nabízejí naše politické strany. Nedůvěra se ospravedlní snadno, protože tvoří základ české povahy, ukované neštěstími osobními i historickými. Všichni se máme špatně; jen soused se má lépe, protože krade. S podobnou mentalitou těžko budujete demokracii, která spočívá na důvěře ve schopnost pana Nováka poznat, který poslanec bude lépe hájit obecné dobro. Obecné dobro není suma egoistických zájmů, která se kumulací stane inteligentní a jasnozřivou, jak si to myslí jeden pan profesor, který by nyní měl artikulovat českou ideu obecného zájmu pro celý evropský kontinent. Demokraticky artikulovaný obecný zájem je založený na víře v normální lidi: že jsou dobrými arbitry ve věcech dobra a slušného života; a že jimi budou stále, protože to patří k lidské povaze. Nemám rád extrémní situace typu Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Slušní lidé se najednou stanou obětí mocenské hry mezi nenávidící veleradou a okupujícími Římany. Na takovou hru nemáte vliv, a pokud se proti ní postavíte, můžete na to lehko doplatit. Lekce triumfálního vjezdu a následného ukřižování je jasná: budujme takové vztahy osobní i politické, abychom podobné jevy eliminovali. Dnes by Ježíš mohl po Praze jezdit, jak by chtěl, všimly by si ho snad jen zvědavé děti. I to je výsledek demokracie, třebas dvojznačný.

Hosanna davu je však zasloužené a každý věřící by se k němu měl přidat. Všichni nemusíme skončit u charismatiků, kteří udržují svou víru ve žhavém stavu trvalými popěvky typu "Ježíš je Pán!". Ale mají pravdu, protože to tak opravdu je. Normální věřící by se měl alespoň na Květnou neděli připojit k davu, který Ježíše oslavuje. Tím nemyslím utahané návštěvy bohoslužeb, kde vás rozčiluje nejprve kázání, pak zpěv a nakonec vaše děcka, která tu nudu už nemohou vydržet a začínají dělat blbosti. Měli bychom se naučit radovat se s Ježíšem, alespoň jednou za čas. Pak ukazujeme, že ho máme rádi. Asi je opravdu těžké někomu říci, že ho máte rád, když ho máte opravdu rád. Správný český tvrďák mlčí a pošle ženu pro pivo. Proto máme tolik rozvodů.