Významný svátek potřebuje pro důkladné zpracování nejen kazatelův, ale i počítačový čas. Z nedostatku vlastních myšlenek jsem se nejprve obrátil na super vyhledávač Stanfordské university, starý známý Google (na německou verzi klikněte zde). Ten mne s laskavostí, spolehlivostí a rychlostí sobě vlastní odkázal na webové stránky Zoufalého kazatele (podívejte se na Desperate preacher). Nechal jsem si poradit, titul mi zněl v dané situaci naprosto sympaticky. Americký katolický standard, byť na naše poměry zcela nadstandardní, neuspokojil mou žíznivou duši. Nakonec jsem zakotvil na anglosaských stránkách New Advent, kde mi dotyční znalci prozradili celou historii dnešního svátku, a to dokonce ve fundovaném vědeckém balení (viz Epiphany na webu). Kompetenci v liturgii aby člověk pohledal, jde o vzácné zboží. Internetové brouzdání na posledně zmíněném serveru přineslo zajímavou informaci. Pravděpodobně první zmínka o slavení tohoto svátku pochází z pera církevního otce zvaného Klement Alexandrijský. Tento křesťanský filosof na volné noze žil na přelomu 2. a 3. století ve stejnojmenném městě, kde si založil svoji vlastní vysokou školu, jak bylo tehdy dobrým zvykem. Kdo se o něm chce dozvědět více a umí anglicky, nechť si najde na Katolické encyklopedii stránku Clement of Alexandria, kde najde požadované informace. Klement se považoval za pravého křesťanského gnostika na rozdíl od gnostiků nepravých, čili z našeho hlediska těch pravých, nekatolických, nepatřících k tehdejší všeobecné církvi. Klement z Alexandrie považuje za zakladatele dnešní slavnosti sektu přívrženců gnostika jménem Basilides. Působil někdy kolem let 120-140 v Alexandrii. Basilidovi žáci zřejmě jako první křesťané vůbec slavili buď 6. nebo 10. ledna nynější svátek řecky zvaný Epifanie. Informace o tomto vědoucím jsou pro zasvěcence (čili gnostiky) k mání na již citovaném katolickém serveru pod jménem Basilides. Můžete najet i na církevní lexikon pracující s německou důkladností, kde vám o tomtéž vědoucím vše povypráví německy (kliknout zde).  Rešerše o Klementovi z Alexandrie mne zaujala, konečně se nabídlo nějaké téma. I rozhodl jsem se, že si ji ověřím přímo od zdroje, tj. vyhledáním dané citace z Klementova díla Stromata, kniha I, kap. 21. Jeden pán také říkal, že se má sice důvěřovat, ale prověřovat, pardon ověřovat. Přepnul jsem se na Kalvínovu kolej do USA, kde leží zadarmo k nahlédnutí na známém serveru zvaném CCEL kompletní patristická knihovna v anglickém překladu. Po chvilce hledání přehledně udělanými rejstříky jsem si našel ono citované místo (ťuknout zde). Používáte-li prohlížeč Explorer, stiskněte klávesy „CTRL F“ a do kolonky vyhledávání napište slovo „Basilides“. Tak se dostanete v dlouhé pasáži díla Stromata přímo na hledaný text. Bohužel se mi nepodařilo ověřit dané místo přímo v originále. Známý server na klasickou řeckou a římskou literaturu, filologii a archeologii poctěný vtipným jménem Perseus po nedočkavém otevření hojně navštěvované stránky klasických písemností smutně oznámil, že hledaný text zatím není k dispozici v původním řeckém jazyce. Server se hluboce stydí, tohoto selhání upřímně lituje a slibuje, že se polepší. Opravdu zajímavé, i přes nedostatečnou katolicitu téměř všemocného webu. Tento nejdůležitější vánoční svátek východní církve slavili nejprve gnostici, nikoliv pravověrní křesťané. A je to vůbec katolické, slavit svátek po odpadlých gnosticích? A je katolické, že jsme při hledání informací o pravoslavných vánocích použili nejprve protestantský a pak zcela nekřesťanský server? A nakolik jsou vůbec dnešní katolíci katoličtí, to jest univerzální? Internet univerzální byl a jest, od samého začátku. Velká církev byla na počátku také univerzální. Nebála se přejímat dobré věci i od církevních společenství, které s ní nežily v plné jednotě, jako to bylo v případě sekty Basiliánů. Zda univerzální zůstala, to je otázka na dlouhou diskusi. O internetu to ví každý, i bez diskuse.

Brouzdání webem a církevní historií nás přivádí ke smyslu dnešních čtení, ke hledané katolicitě. Dnes ji symbolizují nikoliv nesčetné přátelské či znepřátelené církve, ale jediná a přitom funkční síť obemykající celý svět. Všechny tři úryvky – i očesaná citace Pavlova listu Efezským, odkud Vatikánská komise vyškrtla z beztak krátkého úryvku ještě dvě věty – ukazují na smysl universality. Náš známý Trito-Izaiáš ze zastaralého kázání adventní vývojové řady Mesiáš a Anti-Mesiáš přikládá jedné domácí události téměř kosmický význam. Návrat zajatců z Babylóna, ona vcelku bezvýznamná epizoda v tehdejších dějinách Blízkého východu, dostává v jeho očích světodějnou důležitost. Za citaci stojí příchod králů do Jeruzaléma (Iz 60, verš 3 a 5).

“Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se. Ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. (...) Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, poklady národů přijdou k tobě.“

Tento text možná inspiroval autory Matoušova evangelia, kteří podobným způsobem popisují příchod východních mudrců k malému Ježíškovi. Tři šediví profesoři magických věd se klaní králi-kojenci a přinášejí mu biblicky, katolicky a obecně symbolicky srozumitelné dary (Mt 2,11). Koho zajímá podobná paralela z dnešní doby, tomu nabízím scénu filmu Kundun (režie Martin Scorsese, 1997). Zde se tibetští hodnostáři klaní s absolutní úctou a oddaností malému chlapci, dnešnímu vtělení 14. Dalajlámy.



Na obrázku přejatém z filmu malý Dalajláma přijímá dary se stejnou důstojností, jako to činil jeho božský kolega před dvěma tisíci lety. Lidské zvyky se po staletí nemění, na rozdíl od techniky. Univerzalita spásy se týká všech lidí dobré vůle. Nejen buddhistických Tibeťanů, biblických mágů, ale dokonce i katolíků. Ti z ní nejsou vyňati jen proto, že jsou katoličtější než jiní. Katolicita se v řečtině a v Kristově či v Buddhově učení měří správným vztahem k celku (kat´hólon). Východní docenti čarovných věd poznali pravého krále a pokojně se vrátili, byť jinou cestou, ke každodenní vědecké práci. Bible nic neříká o tom, že by se z nich stali křesťané, či dokonce katolíci. Celostně smýšlející evangelista prvního století, snad žijící v malé křesťanské komunitě někde v Sýrii, upřímně chválí tajemné mágy za provedený čin. Konfesijně heterogenní mudrci poznali a uznali všeobecný význam jedinečné události, zcela opomíjené tehdejším světem. Cizí vzdělanci se stali biblickými proroky pouze na částečný úvazek, stejně jako dávný věštec Bileám (Num, kap. 23). Po provedeném holdování Božímu batoleti udělali čelem vzad a opět zasedli na kouzelnickou katedru někde na vzdáleném Východě. Takových katolíků by dnes člověk pohledal. Světem oslavovaní Hobité či Harry Potter jsou z jiného, nekřesťanského těsta. Za svou univerzalitu nevděčí prorockému daru, ale grafickým čipům a ekonomické síle Hollywoodu.

Podobný prorocký talent ukazuje i apoštol Pavel. V poslední funkční verzi současné vývojové řady nazvané Viditelná a stínová ekonomika Vánoc jsme citovali ekonomické snažení tohoto apoštola, které potvrzuje dnešní druhé čtení. Zde se doslova píše: „Slyšeli jste přece o ekonomii Boží lásky, která mi byla dána pro vás“ (Ef 3,2). O jakou ekonomiku jde? O katolickou, jakou jinou. Židovské křesťanství hlásané jedním Galilejským stavitelem a zdejšími rybáři výhradně pro židovské rodáky změnilo již po třiceti letech svou podobu, a to docela zásadně. Ekonomie spásy se stala katolickou a rozšířila se na celé lidstvo. Zasáhla i opovržené „gojim“, tehdejší pohany. Pavel jasně říká, že v dřívějších pokoleních lidé tuto katolicitu neznali: „Ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí.“ (Ef 3,5) Univerzálně sdílený prorocký dar založil na lidské straně univerzalitu křesťanské víry primárně fedrované z Boží strany. To dokazuje neznámý následník proroka Izaiáše, trio východních mudrců a jeden židovský konvertita z městečka Tarsu. Svátek Epifanie ukazuje na zjevení boží slávy. Ale ta zůstává skrytá. Málokdo ji pozná na první pohled. Za tento dar poznání se občas platí smrtí, což jsme už několikrát zmínili. S Bohem někdy nejsou žerty. I mudrcům hrozí smrt z rukou krále Heroda, proto je anděl strážník navádí na objížďku nebezpečného místa. Posel k nim ve snu mluví nebeskou řečí srozumitelnou všem frekventantům okultních nauk. A cizí mudrci si vezmou k srdci poučení biblického herolda. Vždyť vynikají prozíravostí a katolickým smýšlením.

Dnešní svátek ukazuje zvláštní věc. Skrytá síla Boží pravdy se ukazuje přímo i nepřímo. Bezprostředně ji zvěstují příslušní poslové. Nepřímo ji napadá a pronásleduje většina ostatních. Probojovat katolicitu v prvotní církvi také stálo nesmírně dramatický zápas. Mezi řádky o tom svědčí obavy apoštola Pavla. Přichází do Jeruzaléma, aby zdejším židovským a konzervativním apoštolům znovu předložil své evangelium hlásané mezi pohany. O výsledku své cesty si nedělá příliš velké iluze (Sk 20,22-23). Křesťansky smýšlející, ale nepříliš katoličtí kolegové v Jeruzalémě Pavla přesvědčili, že musí pro jistotu veřejně předvést svou židovskou pravověrnost (Sk 21,23-24). Jinak se s ním prý nikdo nebude bavit. Prozíravý římský občan a řecky vzdělaný Pavel při druhé návštěvě svatého Města už věděl své. Pro stejnou jistotu přidal již při první návštěvě Jeruzaléma ke své židovské křesťanské identitě a osobní výřečnosti i kulatou sumu, kterou vybral v Korintě, Galacii a Makedonii pro chudé věřící v Jeruzalémě (1 Kor 16,1-3; 2 Kor 8,1-13). Apoštol Národů nebyl žádný hlupák a věděl, že ke katolicitě vedou různé cesty. Třeba i ty kolední, tříkrálové.