První čtení z Deuteronomia ukazuje na absolutní Boží iniciativu, zcela v souladu s patriarchálním viděním Všemocného jako pozemského suveréna, který poručí a stane se. A když se nestane, tak dotyčného troufalce jednoduše zabije. Dnes se to zdá přehnané. Prorokuje kde kdo a futuristé všeho druhu si z tak zvaných vědeckých prognóz dokonce udělali akademickou živnost. Nechtěně se stali intelektuálními pábiteli, stačí si porovnat předpovědi před 40 lety a jejich dnešní realizaci. Ale pozor, tehdejší Hospodin žil uprostřed kmenové společnosti, která dělila kosmos na čisté a nečisté, na zakázané a povolené. Dnes tak funguje spousta věřících, asi je Bůh k tomuto kádrovacímu úkolu speciálně vyvolil. Ale měli by mít na mysli i druhou, fatální část svého úkolu. Kdyby totiž eventuálně nebyli vyvolení, tak to ať je raději chrání milosrdný Bůh novozákonní.

Pavel v Listě Korintským by si zase utopicky přál, abychom byli bez starostí. Nebyl totiž nezaměstnaný, jako stanař se uživil všude a navíc měl i dost jiné práce. Líbí se mi vznešený úkol, který dává muži: má se starat o věci světské. Do těchto starostí bychom dnes zahrnuli i všemožné občanské a politické povinnosti, o něž se zrovna katoličtí mužové moc nestarají. Ale zato pilně bojují o svou identitu v uzavřených kroužcích otřesených mužských, patriarchální Bůh jim v tom pomáhej. Navíc se tito otřesení ženáči podle Pavla mají i starat, jak by se zalíbili manželce. Tím jsou logicky rozděleni na dvě nestejně velké části. Svobodný mužský a dosud nevdaná žena (hezké, že?) se mají pilně starat o věci Páně a nikde není řečeno, jak se mají živit. Přinejmenším nikoliv v této části listu. Asi mají být pastoračními asistenty či asistentkami, žít z našich daní, a po předání majetku zobat ze štědré ruky matky církve. Zato ona nevdaná, když se provdá, je na tom stejně špatně jako onen zadaný muž: stará se o věci světské, jak by se líbila muži. Pavel ani tak nechce hierarchizovat postavení muže a ženy (to dělá tento laskavý rabínský patriarcha pouze mimoděk), ale upozorňuje na odpovědnost věřících za službu Bohu. Tu má podle něj každý věřící. Ale Pavel nikde neříká, že musí co 14 dní vytírat podlahu v kostele. Může třeba pomoci administrovat křesťanský web nebo demonstrovat proti rozkrádání obecného majetku nás všech. Ale to bychom zašli daleko a jinam. Třeba k občanské odvaze, kterou dnes vynikají hlavně ženy, Bůh jim tom pomáhej.

Ježíš podle Marka učil jako ten, kdo má moc a ne jako tehdejší kněží. Jistě z něj byli mí tehdejší kolegové vychovaní ortodoxním rabinátem naprosto nadšení, protože se mohli mnohému přiučit. Jenže tady něco nesedí. Ve společnosti farizeové a saduceové moc měli a Marek to dobře věděl. Vždyť tuto moc použili k tomu, aby bezmocného Nazaretského pověsili na kříž a tak spolehlivě zabili. I máme v tom zmatek: kdo je mocný a kdo je bezmocný? To konec konců vidíme i na naší církvi: službičkování a poklonkování politické moci znamená, že církev už nemá žádnou autoritu u lidí. To slovo je odvozeno od latinského "augere" a znamená: "růst ze základu". Autorita římského senátu (kde fenomén politické autority vznikl) má pouze nepřímou moc. Senát ukazuje společnosti stálé spojení se zakladatelskými gesty slavných předků. To jest, v dané době ukazuje, jak je třeba růst na základech, které byly položeny v dávnověku. Tento základ a skála je pro nás věřící Kristus a také bychom na něm měli stavit. Ježíš autoritu měl, protože stavil na svém nebeském Otci. Jenže to dělal tak ohromujícím způsobem, že jej tehdejší lži-vykonavatelé židovské náboženské autority museli zabít. Mysleme na to my, kněží. Třeba tuto neděli, až zase budeme v bělostném byzantském hábitu kázat v lhostejném nedělním kostele. Lidi většinou přemýšlí nikoliv o našich mocných slovech, ale zoufale a marně se ptají sami sebe, z které višně jsme to vlastně spadli.