Pašijové čtení vstupující do Svatého týdne nabízí dlouhé čtení z Markova evangelia o zatčení a ukřižování hlavního aktéra (Mk 14, 1-15, 47). Komentujme raději vstupní evangelium čtené v úvodu mše na Květnou neděli. Svou krátkostí a bezobsažností nabízí mnohem zajímavější téma. Dvě třetiny textu zabírá líčení handlu o oslátko, které má Mistr použít k transportu po hlavním městě. K čemu toto nemístné handrkování, když jde o osud vesmíru? Velká věc vyžaduje velké nasazení a to nejde bez odpovídající dramatizace. To přece dobře známe z novin a z televizních zpráv. V poslední době jsme se stali nechtěnými a nekonzultovanými svědky globálních řešení jedné velmoci, která si propachtovala zeměkouli ve jménu národního zájmu maskovaného odvoláním na vyšší hodnoty. I Ježíš se stal globálním aktérem, leč jeho nasazení nevyústí do válečného výboje. Jen nechce jít do hlavního města pěšky. Proto potřebuje onen čtyřnohý vehikl. Jeho jednání pochopíme oklikou přes první čtení. Detail "Stvoření Adama" z fresky Sixtinské kaple ukazuje setkání stvořitelské ruky s jejím stvořeným protějškem. Smysl známé momentky mi došel při pohledu na její karikaturu. Vousatá postava na nebi nabízí v monumentálních dvou prstech balíček cigaret, které její pozemský výtvor radostně přijímá. Vezměme obě čtení od celku Izaiáše k detailu oslátka, zachovávajíce patřičný styl a respektujíce vážnost chvíle.

Starozákonní úryvek z proroka Izaiáše nás bude provázet celý velikonoční týden. Postava "Božího služebníka" je zahalena tajemstvím. Hymnus, kde tento prorok vystupuje, se rozpadl na čtyři části mezi kapitolou 42 a 52 v knize proroka Izaiáše. Pravděpodobně jde o neznámého proroka v době babylónského zajetí, který jako obvykle dopadl špatně, dokonce hůře než všichni ostatní. Za života na něj a jeho proroctví nikdo nedbal. Z vyšší nutnosti byl zavražděn a až pak se ukázalo, že se obětoval nejen za pravdu řečeného, nýbrž i za celý národ. Jeho zástupná oběť přinesla nové světlo na vztah k Hospodinu, a to nejen pro Izrael. První křesťané ze židovství i z pohanství viděli v trpícím služebníku Krista, který byl také ve svém utrpení na kříži "nevzhledný a opovržený" (Iz 53, 3), vzal na sebe naše nemoci a naše hříchy (53, 4-6) a jeho zástupná oběť v podobě jeho utrpení a smrti ospravedlní mnohé (53, 10-12). Zejména poslední oddíl (Iz 52, 13-53) je v Novém zákoně citován asi 15krát, a to na velmi důležitých místech. Například při pokřtění etiopského dvořana, jehož Skutky apoštolů výslovně považují za jednoho z prvních křesťanů mimo společenství Izraele (Sk 8, 32). Smysl zástupné oběti, přehlédnuté či bagatelizované duchovně tupými současníky, se v plné šíři ukázal až dalším generacím. Nic nového pod sluncem, přinejmenším pro pravidelného čtenáře těchto kázání. Dvě věci z prvního čtení stojí za zmínku. Za prvé, dar prorokování není předplacen: "Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka." (Iz 50, 4) Vyžadovaná bdělost pro Boží slovo znamená, že není dáváno jako SMSky, ale v podobě výzev či náznaků, které je nutno s Hospodinovou pomocí stále znovu interpretovat. Tohoto namáhavého a co do výsledku nejistého výkonu nás Bůh ve svém nekonečném milosrdenství zbavil. Proroka již zavraždili a další generace, včetně prvotní církve, tento čin pochopily ve správném světle. Ale vraťme se k tomuto záhadnému služebníkovi, protože je zajímavý i z dalšího důvodu: "Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět." (Iz 50, 5). Hned další verš ukazuje symbiózu mezi lidskou svobodou a Boží nabídkou. Prorok výslovně zdůrazňuje, že vzdorovat mohl, ale že tak neučinil. Rozhodnutí ukázat smysl přítomné chvíle a smysl budoucnosti se stalo jeho osobní vášní a zájmem. Ježíš o tom něco ví, jinak by u Matouše nemluvil o házení perel sviním. Takže první kamínek do mozaiky o Ježíšově oslátku ukazuje na každodenní pozornost věnovanou Božímu působení ve světě. Protože je každodenní, dokáže vidět věci, které funkcionáři církve vidět nemohou. Ti fungují v jiné každodennosti, dané molochem instituce. Zato mohou vidět a také vidí nebezpečný zjev, který je nutno ve spojení s politickou mocí odstranit, pokud možno definitivně. A máme v kostce Ježíšův životní příběh.

Druhé čtení, hymnus z listu Filipanům, výslovně cituje Ježíše jako "služebníka", který riskoval život a vyšlo mu to, či lépe řečeno, nevyšlo. Tímto volným překladem se chci vyhnout řeckému slovesu "ekenósen", které doslova tvrdí, že se nebeský Pán a Vládce "vyprázdnil" (Fil 2, 7). Inu jazyk není posvátná věc, jen k vyjadřování posvátna někdy slouží, a ne vždycky ideálně. K vynulování kouzla nechtěného slouží tzv. kenotická teologie, která vyprazdňuje ducha a zaplňuje knihy. Pavel či jeho pozdější následovníci, kteří s největší pravděpodobností psali tento list, předvádějí Ježíšovu smrt ve formě kosmického dramatu, tehdy oblíbeného literárního žánru. Zabitý prorok z prvního čtení se nasoukal díky působení Ježíše do nového obleku. Pak musí pokleknout každé koleno a na nebi, na zemi i pod zemí a k slávě Boha Otce každý jazyk vyznává, že Ježíš Kristus jest Pán (Fil 2, 10-11). Kolena a jazyky mají napilno v celém kosmu, což působivě líčí příslušná novozákonní metafora. Pro nás je důležité celkové vyznění namáhaných kolen a jazyků. Každodenní učenlivost a vstřícnost Božího služebníka ze 6. století před Kristem přinesla monumentální teologické plody v prvním století po Kristu. Jeho poselství se vtělilo do životního osudu jednoho zedníka z Nazareta, alias Božího syna. Smysl života prvního vyniká z duchovního poselství druhého muže a naopak. Tím jsme získali poslední kamínek do celkové mozaiky. Nejen kamínek, ale i celou fresku. Kosmické drama z hymnu Filipským přivádí Ježíšovu důležitost do maxima, protože jej intronizuje coby vládce pro celý kosmos. Žádný smrtelník neví, jak to bude na konci času vypadat, a milý autor si pomáhá, jak může. Proto ono kosmické padání na kolena všech podnebešťanů z nižších sfér, a dokonce i nebešťanů. Dnes by asi šetřili kolena, zato by mávali kšiltovkami a křičeli "Hip, hip, hurá!". Časy se mění a metafory také.

Proč musel Ježíš pracně shánět oslátko? Protože jako Hebrej vzdělaný v Písmu věděl, že je Mesiáš, a bylo mu známo, co náleží k mesiášské etiketě. Státní činitelé také nejezdí na diplomatické cesty trabantem. U proroka Zachariáše si přečetl, že budoucí král Izraele musí být pokorný a svou moc nesmí dávat najevo okatým způsobem. Před vjezdem do Jeruzaléma si nastudoval následující pasáž:

"Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti." (Zach 9, 9)

Inteligentní znalci Starého zákona pochopili jeho gesto a lid se jako obvykle přidal. Triumfální vjezd do Jeruzaléma se již nedal zadržet. Jistě k němu přispělo vzkříšení Lazara z mrtvých o pár dní předtím. Ale to patří k dokonale vypracované Boží režii, kterou s železnou pravidelností opěvují na Květnou neděli všichni kazatelé. Markův detail ukazuje něco jiného. Ježíš musel o vytoužené oslátko svést normální blízkovýchodní handl, protože šlo o majetek, který patří pod diktát smlouvání a ekonomických zákonitostí trhu. Dohoda zprostředkovaná předem zmocněnými a patřičně instruovanými apoštoly se ustálila na pouhé výpůjčce oslátka, což přineslo přijatelné řešení pro obě strany. Majitel dostal zpět, co mu patřilo, a Mesiáš získal na přechodnou chvíli, co mu pozemskoprávně nepatřilo, i když zcela jistě eschatologicko-kosmicky. V tomto detailu se ukazuje Ježíšova lidská povaha. Nikoliv Kristova nátura z kosmických dramat typu hymnů Efezským a Filipským, komponovaných asi o půl století později. Ježíš zůstává nenápadný i v okamžiku svého pozemského triumfu. Oslátko bylo řádně vyhandlováno, pomocí zcela pozemských a normálních prostředků, všemi uznaných za lidsky přiměřené. Mohl si svůj dopravní prostředek klidně vyčarovat z ničeho, a navíc s patřičným efektem. A vůbec, proč oslátko! Mohl přijet na voze líčeném prorokem Ezechielem, který zíral na vehikulování Boží slávy ve velkém (Ez 1, 15-28). Pak by se rozsvítilo i nevzdělancům. Podobný efekt by si v ničem nezadal s Hollywoodem či tehdejším triumfálním průvodem organizovaným Římany. Ezechiel se jistě inspiroval Duchem svatým, ale pro literární jistotu asi i každoročním liturgickým průvodem babylónského náboženského svátku Akítu. Zpřítomňoval kosmické drama na úsvitu stvoření světa, tedy boj mezi zlou a chaotickou bohyní Tiámat a dobrým, státním bohem Mardukem. Ne tak laický a nestátní Ježíš. Pohrdl zavedenými tradicemi a zvolil vstup podle malého, neznámého proroka, jehož znali jen zasvěcenci. Tím apeluje na schopnost číst nenápadná znamení. Jistě, tento obraz s největší pravděpodobností přidali evangelisté, aby potvrdili mesiášský nárok Ježíše. Ale nebuďme malicherně biblicky kritičtí, ale velkolepě zbožní. Markův detail Ježíšovy obchodní transakce zabírající téměř polovinu dnešní perikopy dokazuje životní styl tohoto zvláštního muže. Nechává za sebou nikoliv globálně vybombardovanou zemi s příslušnými kolaterálními škodami, ale detailně čistý stůl. I to pitomé oslátko bylo získáno legálně a se souhlasem majitele. Navíc bylo využito ekonomicky a ekologicky. Důstojně pomalým pohybem po palmových listech a prostřených pláštích si neopotřebovalo kopyta, a tudíž bylo vráceno v zachovalém čili provozuschopném stavu. Jeho jezdec dopadl o něco hůře. Ale počkejme si na čtení velikonočního týdne.