Ani v tomto klášteře však Anežka nežila příliš dlouho. Příčinou jejího odchodu po necelých dvou letech (asi v letech 1217-1218), tedy jako osmileté, byly nové zásnuby. Tentokrát hledal nevěstu pro svého tehdy desetiletého syna Jindřicha sám císař Bedřich II. A tak krátce poté, co do Prahy došla formální žádost mladičkého Jindřicha o Anežčinu ruku, byla Anežka z kláštera v Doksanech odvolána. Byla poslána do Vídně, aby na dvoře rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského získala patřičné dvorské vychování, které bylo pro budoucí císařovnu nezbytné. Volba dvora pro Anežčino vychování nevyšla od české královské rodiny, ale přímo od císaře a jeho rádců, mezi něž patříl i vévoda Leopold. Anežka tedy přišla jako host do knížecí rodiny Babenbergů někdy kolem roku 1220. Její hostitel Leopold VI. spolu s manželkou Teodorou, příbuznou byzantského císaře Izáka II. Angela, podporoval na svém dvoře básníky, umělce a rytíře. Anežka měla na vévodském dvoře zůstat až do dospělosti a tím i do svatby s císařovým synem. Tím větším překvapením bylo zrušení Anežčiných zásnub s Jindřichem po tom, co rakouský vévoda získal papežův dispens od krevního příbuzenství a následně i císařova syna pro svou vlastní dceru Markétu. Pro Leopolda byl tento sňatek velkým politickým úspěchem, zatímco pro Přemysla Otakara I. velkým pokořením a zradou. Oba rody se tím znepřátelily
Ještě jednou se měl plánovaný Anežčin sňatek stát předmětem spekulací k rozšíření politického vlivu jejího otce, tentokrát jednáním s anglickým trůnem. K dohodě však nedošlo. Groteskní událostí bylo, když Jindřich II. po několikaletém manželství s Markétou rakouskou chtěl Anežku získat za manželku a prohlásit své dosavadní manželství za neplatné. A nakonec se o Anežku ucházel po druhém ovdovění i sám císař Bedřich, otec Jindřicha. Tehdy se Anežka tajně obrátila o pomoc k samotnému papeži Řehoři IX., který její rozhodnutí zasvětit svůj život vyšším cílům schvaluje a chválí.
Počátky dobročinné činnosti Anežky
Anežka již od mládí nebyla typickou královskou dcerou. Od malička byla zvyklá žít v klášteře, byla účastna života v tichosti a modlitbě, vedena k pravidelnému dennímu režimu a vychovávaná především k duchovnímu životu. Po návratu z vídeňského dvora žila převážně v Praze, nejdříve na dvoře svého otce a po jeho smrti na dvoře svého bratra Václava. Podle zpráv životopisců navštěvovala často a hojně kostely a účastnila se bohoslužeb. Životopisci se domnívají, že byla i nadále v kontaktu s řeholnicemi v klášterech, kde vyrůstala a kde ji vštěpovaly základy mravního a duchovního života. Nemálý vliv na ní měl i příkladný život její sestřenice sv. Alžběty Durynské, zakladatelky špitálu pro chudé a opuštěné v Marburku. Alžběta byla jen o čtyři roky starší než Anežka, zemřela ve 24 letech a už necelé 4 roky po smrti, v roce 1235, byla papežem Řehořem IX. prohlášena za svatou. A lze předpokládat, že na konečném rozhodnutí Anežky, zasvětit svůj život Bohu, měli pravděpodobně zásluhu i minorité, kteří zřejmě kolem roku 1224 začali působit v Praze. Anežka jistě získala informace o sv. Františku a sv. Kláře a tím i o novém způsobu řeholního života.
Prvním praktickým činem Anežčiny dobročinnosti, její touhy žít v chudobě, sloužit bližním a Kristu bylo založení špitálu svatého Františka v Praze v roce 1233. Zakládá ho spolu se svou matkou Konstancí na statcích, zakoupených královským rodem, z jejichž výnosu bylo možné tuto výlučně charitativní činnost zahájit. Špitál, první svého druhu v Čechách, stál v blízkosti pražského kostela sv. Haštala. Zahrnoval nemocnici, chudobinec i útulek pro pocestné. Pravděpodobně ve stejném roce zakládá Anežka i klášter Na Františku, na jehož budování věnuje celé své královské věno a rozhoduje se sama pro vstup do řádu klaristek. V následujícím roce přijal král Václav I. špitál spolu s klášterem pod svou ochranu a obdařil obojí velkými výsadami. V tomtéž roce bere klášter pod svou ochranu i sám papež Řehoř IX. Poté povolává Václav I. do Prahy mužskou větev františkánů, minority, pro něž zakládá klášter u sv. Jakuba.
Anežka pak v roce 1235 zakládá při svém klášteře konvent minoritů přísného zaměření, který měl pečovat o duchovní i hmotné potřeby sester. Toto špitální bratrstvo, skládající se ze zbožných laiků, založené pomocí menších bratří, bylo povoláno pro službu ve špitále. Ten se po dvou letech přestěhoval od sv. Haštala ke sv. Petru na Poříčí, kde mu nové pozemky vykoupila královna Konstance. Špitální bratrstvo bylo na Anežčinu žádost v roce 1237 povýšeno papežem Řehořem IX. na samostatný řád spolu s řadou výsad.
|
|
