V galerii českých světců zaujímá významné místo svatá Anežka Přemyslovna, která, ač byla staletími opěvována jako světice, čekala na své svatořečení více než 700 let. Úmrtí sv. Anežky, příbuzné českých světců sv. Ludmily, sv.Václava, ale také sv. Alžběty a sv. Hedviky, si připomínáme 2. března. Sv. Anežka se stala zakladatelkou pražského špitálu pro chudé a nemocné, kláštera klaristek, špitálského bratrstva - později řádu křižovníků s červenou hvězdou, budovatelkou komplexu na Františku, nazývaného "české Assisi" a "patronkou české charity".

Dětství a mládí Anežky české

     Anežka, nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstance, dcery uherského krále Bély III., se narodila pravděpodobně v Praze v roce 1211. Přesné datum narození není známo, snad se narodila koncem ledna a proto dostala jméno po římské mučednici Anežce, jejíž svátek se slaví 21. ledna. Malému děvčátku nebylo dlouho dopřáno prožívat radostné dětství v kruhu své rodiny. V tradici tehdejší doby kvůli rozšíření politické moci byla Anežka, ač teprve tříletá, zasnoubena s princem Boleslavem, synem slezského knížete Jindřicha Bradatého a jeho manželky Hedviky. A aby se Anežce dostalo patřičného vychování, byla vyslána k výchově do cisterciácského kláštera v Třebnici, která patřila rodině budoucího ženicha.
     Do kláštera přišla Anežka současně se svojí starší setrou Annou, jež byla zasnoubena s Jindřichem II., starším synem knížecí rodiny. Kněžna Hedvika (později svatořečená), která klášter v Třebnici spolu se svým manželem v roce 1202 založila, byla vlastně tetou obou českých princezen. Starší Annu vychovávala sama teta Hedvika, malou Anežku pak svěřila své dceři Gertrudě, která po předčasné smrti svého snoubence vstoupila jako ještě velmi mladá do kláštera. Klášter byl tehdy prvním ženským klášterem ve Slezsku, místem, kde byly vychovávány dívky ze šlechtických a měšťanských rodin. Gertruda se brzy stala představenou kláštera a proslula svou štědrostí zvláště v pomoci potřebným, což jistě zapůsobilo i na malou Anežku. Ta však v klášteře dlouho nepobyla, snad jen 2-3 roky, neboť ji přiřčený mladičký snoubenec v roce 1216 umírá a tak, zatímco starší sestra Anna v klášteře zůstává, Anežka je poslána zpět ke své rodině. Obě sestry však na sebe nikdy nezapomněly a Anna zůstala až do své smrti nejmilejší Anežčinou sestrou. Anežka měla více sourozenců - její matce se narodilo 9 dětí, z nich však dvě zemřely ještě malé. Dlužno se zmínit i o čtyřech Anežčiných sourozencích z otcova prvního manželství. Přemysl Otakar po seznámení s uherskou kněžnou Konstancí prohlásil své manželství s Adélou, dcerou míšeňského markrabího, za neplatné a manželku i s dětmi z hradu vypudil.
      Po krátkém pobytu doma na Pražském hradě byla Anežka poslána do premonstránského kláštera v Doksanech "za účelem další mravní výchovy a k důkladnějšímu literárnímu vzdělání". Klášter v Doksanech, založený kolem roku 1143 samotnou královskou rodinou (Anežčinou babičkou, královnou Gertrudou, manželkou vévody Leopolda IV.), byl ve své době nejdůležitějším ženským klášterem v Čechách. Byl spravován převážně představenými, které pocházely z přemyslovských rodin, a brzy se stal vyhledávaným kulturním střediskem a místem pro výchovu českých královských a šlechtických dcer.
     Ani v tomto klášteře však Anežka nežila příliš dlouho. Příčinou jejího odchodu po necelých dvou letech (asi v letech 1217-1218), tedy jako osmileté, byly nové zásnuby. Tentokrát hledal nevěstu pro svého tehdy desetiletého syna Jindřicha sám císař Bedřich II. A tak krátce poté, co do Prahy došla formální žádost mladičkého Jindřicha o Anežčinu ruku, byla Anežka z kláštera v Doksanech odvolána. Byla poslána do Vídně, aby na dvoře rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského získala patřičné dvorské vychování, které bylo pro budoucí císařovnu nezbytné. Volba dvora pro Anežčino vychování nevyšla od české královské rodiny, ale přímo od císaře a jeho rádců, mezi něž patříl i vévoda Leopold. Anežka tedy přišla jako host do knížecí rodiny Babenbergů někdy kolem roku 1220. Její hostitel Leopold VI. spolu s manželkou Teodorou, příbuznou byzantského císaře Izáka II. Angela, podporoval na svém dvoře básníky, umělce a rytíře. Anežka měla na vévodském dvoře zůstat až do dospělosti a tím i do svatby s císařovým synem. Tím větším překvapením bylo zrušení Anežčiných zásnub s Jindřichem po tom, co rakouský vévoda získal papežův dispens od krevního příbuzenství a následně i císařova syna pro svou vlastní dceru Markétu. Pro Leopolda byl tento sňatek velkým politickým úspěchem, zatímco pro Přemysla Otakara I. velkým pokořením a zradou. Oba rody se tím znepřátelily
      Ještě jednou se měl plánovaný Anežčin sňatek stát předmětem spekulací k rozšíření politického vlivu jejího otce, tentokrát jednáním s anglickým trůnem. K dohodě však nedošlo. Groteskní událostí bylo, když Jindřich II. po několikaletém manželství s Markétou rakouskou chtěl Anežku získat za manželku a prohlásit své dosavadní manželství za neplatné. A nakonec se o Anežku ucházel po druhém ovdovění i sám císař Bedřich, otec Jindřicha. Tehdy se Anežka tajně obrátila o pomoc k samotnému papeži Řehoři IX., který její rozhodnutí zasvětit svůj život vyšším cílům schvaluje a chválí.

Počátky dobročinné činnosti Anežky

      Anežka již od mládí nebyla typickou královskou dcerou. Od malička byla zvyklá žít v klášteře, byla účastna života v tichosti a modlitbě, vedena k pravidelnému dennímu režimu a vychovávaná především k duchovnímu životu. Po návratu z vídeňského dvora žila převážně v Praze, nejdříve na dvoře svého otce a po jeho smrti na dvoře svého bratra Václava. Podle zpráv životopisců navštěvovala často a hojně kostely a účastnila se bohoslužeb. Životopisci se domnívají, že byla i nadále v kontaktu s řeholnicemi v klášterech, kde vyrůstala a kde ji vštěpovaly základy mravního a duchovního života. Nemálý vliv na ní měl i příkladný život její sestřenice sv. Alžběty Durynské, zakladatelky špitálu pro chudé a opuštěné v Marburku. Alžběta byla jen o čtyři roky starší než Anežka, zemřela ve 24 letech a už necelé 4 roky po smrti, v roce 1235, byla papežem Řehořem IX. prohlášena za svatou. A lze předpokládat, že na konečném rozhodnutí Anežky, zasvětit svůj život Bohu, měli pravděpodobně zásluhu i minorité, kteří zřejmě kolem roku 1224 začali působit v Praze. Anežka jistě získala informace o sv. Františku a sv. Kláře a tím i o novém způsobu řeholního života.
      Prvním praktickým činem Anežčiny dobročinnosti, její touhy žít v chudobě, sloužit bližním a Kristu bylo založení špitálu svatého Františka v Praze v roce 1233. Zakládá ho spolu se svou matkou Konstancí na statcích, zakoupených královským rodem, z jejichž výnosu bylo možné tuto výlučně charitativní činnost zahájit. Špitál, první svého druhu v Čechách, stál v blízkosti pražského kostela sv. Haštala. Zahrnoval nemocnici, chudobinec i útulek pro pocestné. Pravděpodobně ve stejném roce zakládá Anežka i klášter Na Františku, na jehož budování věnuje celé své královské věno a rozhoduje se sama pro vstup do řádu klaristek. V následujícím roce přijal král Václav I. špitál spolu s klášterem pod svou ochranu a obdařil obojí velkými výsadami. V tomtéž roce bere klášter pod svou ochranu i sám papež Řehoř IX. Poté povolává Václav I. do Prahy mužskou větev františkánů, minority, pro něž zakládá klášter u sv. Jakuba.
     Anežka pak v roce 1235 zakládá při svém klášteře konvent minoritů přísného zaměření, který měl pečovat o duchovní i hmotné potřeby sester. Toto špitální bratrstvo, skládající se ze zbožných laiků, založené pomocí menších bratří, bylo povoláno pro službu ve špitále. Ten se po dvou letech přestěhoval od sv. Haštala ke sv. Petru na Poříčí, kde mu nové pozemky vykoupila královna Konstance. Špitální bratrstvo bylo na Anežčinu žádost v roce 1237 povýšeno papežem Řehořem IX. na samostatný řád spolu s řadou výsad. Anežka se tak stala v dějinách církve jedinou ženskou zakladatelkou mužského řádu a současně zakladatelkou jediného řádu českého původu, označovaného později červeným křížem s červenou hvězdou, odtud zvaného křižovníky. Tím vznikl první sdružený klášter ženský i mužský vůbec. K němu se pak pojil i špitál, jež měl klášteru poskytnout určité hospodářské zabezpečení, protože směl vlastnit statky.

Začátek Anežčina řeholního života

     Anežka se s největší pravděpodobností rozhodla pro řeholní život ještě před tím, než císař Bedřich II. požádal o její ruku. Možno tak usoudil i z takřka řeholního způsobu Anežčina života, který vedla na dvoře svého bratra Václava I. Životopisci usuzují, že její konkretní úmysl zasvětit svůj život řeholi dozrál v roce 1231, když Anežka dosáhla dvacátého roku svého života, nenabyl však tehdy ještě konkretní podoby. Lze se i domnívat, že Anežka zpočátku uvažovala o vstupu do řádu cisterciaček, tedy do kláštera, jaký chtěla v Praze založit její matka, královna Konstance. Když však Anežka blíže poznala františkánský ideál, rozhodla se pro něj.
       S žádostí o zaslání sester k založení komunity klaristek v Praze (před smrtí svaté Kláry se řád nazýval komunita damianitek, podle kostela svatého Damiána v Assisi) se Anežka obrátila přímo na papeže. A tak byly do Prahy v roce 1233 vyslány první sestry, aby založily nový klášter. Anežka vstoupila do kláštera o svatodušních svátcích v roce 1234 spolu se sedmi dívkami z českých šlechtických rodin. Byla to veliká sláva, hodna královské dcery: slavnosti se zúčastnilo sedm biskupů, Anežčin bratr král Václav I., královna a mnoho aristokracie. Anežka byla přijata do kláštera podle hugolínských pravidel (nazvaných podle kardinála Hugolína, papežského legáta v Umbrii): ihned odložit světský šat, přijmout řeholní hábit a během několika dní složit řeholní sliby. Řeholní pravidla schválená v roce 1247 papežem Inoncem IV. , která opakuje i řehole sv. Kláry, ukládají kandidátkám jednoroční noviciát a teprve potom skládání slibů a přijetí řeholního roucha.
     Anežčin vstup do kláštera vyvoval v celé Evropě velký ohlas, nejen proto, že si královská dcera vybrala právě nejchudší řád - řád sv. Kláry, ale ovšem i proto, že kvůli svému rozhodnutí vstoupit do řehole, odmítla nabidku sňatku samotného císaře. Papež Řehoř IX. nešetří chválou a jmenuje Anežku abatyší kláštera. Dokonce sama sv. Klára Anežku v prvním dopise chválí a blahopřeje jí k jejímu rozhodnutí zasvětit svůj život Kristovu. Vstupem Anežky do kláštera "chudých pannen", jak se sestry samy rády nazývaly, se uzavřelo jedno významné období Anežčina života.

Anežčin život v klášteře klaristek v Praze

     Anežčinu životu v klášteře nevěnují dávnější životopisci příliš velkou pozornost, je však možné si o něm udělat představu na základě řeholních předpisů, Anežčina písemného styku se sv. Klárou, jejíž listy se zachovaly, jakož i na základě Anežčina kontaktu s papežským stolcem, to jest s papeži Řehořem IX., Inocencem IV. a Alexandrem IV. Písemný styk Anežky s papeži se týkal jak úpravy života v jejím klášteře, tak i žádostí úprav, týkajících se zájmu celého řádu. Značné úsilí věnovala především snaze o čistotu řehole ve smyslu záměrů sv. Františka a sv. Kláry, která se Anežce stala od samého počátku pomocnicí a jejíž ideál plně sdílela.
      Část denního pořádku klášterního života sester zabírala samozřejmě modlitba, zbytek času byl tráven prací k společnému dobru. Celý život kláštera měl probíhat v usebraném tichu. V klášteře se rozlišovaly sestry chórové a sestry služebné. Chórovým sestrám řehole určovala být neustále uzavřeny a nikdy nevycházet, zatímco sestry služebné, "sloužící mimo klášter" mohly vycházet, když jim to bylo abatyší povoleno, přitom byly vázány řadou přísných pravidel. Úkolem těchto sester bylo patrně vyžebrávání almužen, když na to nestačily síly menších bratří, jimž byla obživa sester určena jako poslání. Časté přijímání svátostí nebylo tehdy rozšířeno, zpovídat se měly sestry řádu svatého Damiána každý měsíc a Eucharistii směly přijímat sedmkrát ročně.
     Původní hugolínská pravidla byla velmi přísná jak co do pravidel oděvu a ubytování sester, tak i řeholní stravy a častých přísných půstů. Anežčina energická činnost usilovala od samého počátku o dobro sester svého kláštera. Opětně žádala o zmírnění tvrdosti řehole, neboť v pražských podmínkách nebylo možné zachovávat některá pravidla vzhledem k podnebí panujícímu na sever od Alp, které bylo zcela odlišné od slunné a i v zimě relativně teplé Italie. Zprošťění závaznosti některých ustanovení s ohledem na přílišný mráz a nepříznivé pražské podnebí Anežka u papeže docílila, jakož i zmírnění postů, především ze zdravotních důvodů a také vzhledem k obtížnosti opatřovat postní jídla v některých zvlášť těžkých dobách.
      Řeholní pravidla věnovala velkou pozornost nemocným sestrám a ukládala jejich spolusestrám péči o ně. Anežka se zvláště věnovala nemocným, trpícím a potřebným, ještě za jejího života k ní přicházelo mnoho lidí, stala se jim skutečným útočištěm, pro ně se zcela obětovala. V dávném životopise je možné se dočíst o almužnách potřebným, které Anežka dávala z darů své rodiny a jiných dobrodinců, pokud nebyly potřebné k obživě sester v klašteře. Legendy o svaté Anežce výmluvně líčí, jaké práce Anežka vykonávala, jak pro své sestry v komunitě, tak i pro pražskou chudinu, která nacházela v Anežčině klášteře štědrou pomoc i bezpečný útulek. Dojemně se líčí, jak v noci prala a spravovala šatstvo pražské chudiny, protože nechtěla, aby její spolusestry o tomto projevu její lásky k bližních věděly.
      to, že papež ustanovil Anežku představenou kláštera, se u ní neshledalo s nadšením, "chtěla spíše poslouchat než ovládat, chtěla sloužit a ne aby jí bylo slouženo, podobně jako i sv. František". Přednost dávala označení "starší sestra", nebo "služebnice Kristova", nebo i "žačka svatého Františka", jak se dochovalo v jedné listině. Za života Anežky však není známo žádné jiné jméno abatyše kláštera.
     Dalším stěžejním úsilím Anežky bylo dodržování požadavku zachovat naprostou evangelijní chudobu řádu. Vždyť právě kvůli naprosté chudobě si zvolila řád svaté Kláry. Jiného názoru byl papežský stolec. Papežové se naopak snažili uložit klaristkám přijetí hmotných statků, nutných k jejich vydržování, a proto některé Anežčiny požadavky nebyly opětovány a schváleny. Anežka znovu a znovu žádá papežský stolec o reformu řehole v duchu záměrů sv. Františka a tím i přísnější observaci, ale tato žádost byla opětovně odmítnuta.
            Vzhledem k vzrůstajícímu příchodu sester do Anežčina kláštera v Praze bylo potřeba areál rozšířit, a tak Anežka za štědré podpory královské rodiny řídí klášterní přestavbu. Ke klášterním budovám, vystavěných v letech 1238-1252 byl připojen nový chór, presbytář kostela sv. Františka, kaple zvaná svaté Marie Magdalény, Anežčino soukromé obydlí, křížová chodba v zahradě sester s přilehlou kuchyní a vrátnicí. Štědrým dárcem kláštera byl až do své smrti Anežčin bratr Václav I. V jeho stopách kráčel i jeho syn a Anežčin synovec Přemysl Otakar II., který byl k Anežce značně citově vázán. Dále i Anežčina starší sestra, slezská kněžna Anna, klášter finančně podporovala a podle dokumentů k rozšíření kláštera přispěla i královna Kunhuta. V roce 1252 dochází k založení nového špitálu u pražského mostu. Ještě za Anežčina života byly z Prahy vysílány sestry do jiných míst v Čechách, např do Olomouce, Chebu a Znojma, kde vznikly kláštery klaristek a také do Vratislavy, kde již dříve založila špitál po vzoru Anežky její sestra kněžna Anna.
     Anežce bylo předpovězeno, že přežije všechny své drahé. Ještě za jejího života byli pohřbeni v klášteře Na Františku dva blízcí členové přemyslovského rodu, což odpovídalo tradici tehdejší doby: pochovat v klášteře ty, kdo hmotně přispěli k jeho založení. V roce 1248 tam byla pochována dcera Václava I., tedy Anežčina neteř a v roce 1253 sám Anežčin bratr Václav I., po něm pravděpodobně i královna, Václavova manželka. V roce 1267 se Na Františku buduje kostel Krista Spasitele (Salvátora) jako zamýšlené přemyslovské mauzoleum. Zde byly pochovány ještě před koncem 13. století manželka Přemysla Otakara II., královna Kunhuta, jejich dcera Anežka a další členové královské rodiny.
     Nelze opominout, že Anežka byla také významnou prostřednicí mezi papežem a králem. O tom je možné se podrobněji dočíst v pojednání Jaroslava Polce. Anežka byla také prostřednicí mezi svým bratrem Václavem a jeho synem Přemyslem Otakarem II., její zásluhou došlo ke smíření znepřáteleného otce se synem.


Zázraky a Anežčin odchod na věčnost

     Anežka byla uznávána jako světice už za svého života a tato pověst pokračovala i po její smrti. Životopisci se shodují v tom, že byla obdařena "jasnozřivostí vědmy". Viděla např. předem smrt krále Přemysla Otakara II., který zemřel při bitvě na Moravském poli. Poznala, když jedna ze sester si chtěla potají ponechat jedno z jablek, poslaných do kláštera. Rozpoznala prý i provinění a zásluhy umírajících sester a řadu dalších. A jak se uvádí "duchovní spojení Anežčino s jejím nebeským Ženichem se projevovalo trvalými viditelnými milostmi". Vypráví se, že Anežka vysvobodila jednu spolusestru ze silných bolestí hlavy přiložením svého bílého spodního závoje, nebo že se při rozhovoru se sestrami v klášterní zahradě najednou náhle ztratila a objevila se na témže místě zase za hodinu. Anežčiným přičiněním se uzdravila i jakási paní Žofie, která těžce onemocněla po porodu svého dítěte. Na prosbu jejího manžela posílá Anežka nemocné 3 jablka, která se na její prosbu, byť v zimě, najednou objevila na jabloni. Životopisec popisuje i zázraky na Anežčinu přímluvu, kdy se v klášteře náhle objevilo jídlo v době, kdy byla v zemi velká nouze a sestry hladověly.
     Anežka se na tehdejší dobu dožila poměrně vysokého věku, umírá jako sedmdesátiletá v postní době roku 1282. Podle životopisce žila v klášteře a byla představenou 46 let "takže pod jejím duchovním vedením se vystřídalo několik generací sester. Její silná a podmanivá osobnost a její svatost vtiskly klášternímu životu osobitý ráz". Anežka poznala, že se chýlí konec jejího pozemského života a že ji Pán volá k sobě. Sdělila to několika sestrám a pak se připravovala na "toto veliké setkání s Bohem". V přítomnosti sester a menších bratří přijala pomazání nemocných a podobně jako svatý František se snažila své sestry ještě před smrtí potěšit a povzbudit. Opouštěla je v těžkých poměrech, v kterých se ocitla česká země, v době největší hmotné nouze a s obavami o budoucnost kláštera. Strávila se sestrami celý nedělní večer a celou noc. Další den, v pondělí 2. března se Anežce ulevilo, byla veselá a podle slov životopisců "celé její tělo, vyhublé dlouhými posty, jakoby zářilo". Bratři se pomodlili nónu a okolo třetí hodiny odpoledne Anežka naposledy vydechla.     Anežčino tělo bylo přeneseno do klášterního kostela za mříž, oddělující jejich chór od vlastního chrámového prostoru. Uvnitř chóru sloužili mimorité mši svatou. K vystavenému tělu Anežky Přemyslovny se po několik dní hrnuly zástupy lidí, aby uctily poslední památku milované světice a pověst o její svatosti den ze dne rostla. Anežka byla pohřbena na Smrtnou neděli dne 15. března 1282. Podařilo se zjistit místo Anežčina pohřbu, byla jím kaple Panny Marie, větší klenutý prostor mezi oratoří a kněžištěm kostela sv. Františka. Její tělo však na témže místě nezůstalo, vzhledem k řadě povodní v tomto areálu Starého města pražského, byly ostatky Anežky několikrát sestrami přemístěny.

Anežčino svatořečení a její význam

      Po Anežčině smrti došlo k mnoha zázrakům, které však tehdy nestačily k uznání svatosti. Brzy se objevuje i první latinsky psaný Anežčin životopis, psaný pro kanonizační proces
     Dějiny procesu svatořečení Anežky jsou velmi dlouhé a bohaté na události. První pokus učinila královna Eliška, poslední Přemyslovna, dcera krále Václava II., manželka českého krále Jana Lucemburského. Žádost o Anežčino svatořečení předložila papeži Janu XXII. kolem roku 1328. Eliška, jejíž pratetou Anežka byla, věřila, že se Anežčinou přímluvou uzdravil její nemocný syn Václav, pozdější Karel IV.
     O několik let později, asi v roce 1338, zaslali pražští menší bratři a klarisky papeži Benediktu XII. 3 listy s žádostmi o Anežčino svatořečení. Podle svědectví nebyly tyto žádosti, podobně jako i žádost českého krále a císaře svaté říše římské - Karla IV., který se o kanonizaci také pokoušel, z různých příčin projednávány. Následné těžké období husitských válek, střety katolíků a protestantů a třicetiletá válka, znemožnily další pokusy a tak se o svatořečení začalo mluvit až v 17. století. Byli to opět menší bratři a klaristky, kdo se o úctění památky Anežky Přemyslovny začali opětně starat. Nicméně na úřední potvrzení její úcty se muselo čekat do konce 19. století a stalo se tak po složitém a dlouhém procesu 3. prosince 1874 prohlášením papežee Pia IX. A bylo potřeba opět více než 100 let, aby byla blahoslavená Anežka Česká papežem Janem Pavlem II. svatořečena.
     Kanonizace Anežky Přemyslovny v bazilice sv. Petra ve Vatikánu, této neobyčejné církevní a celonárodní záležitosti jsme se nakonec přece jen dočkali. Došlo k ní před necelými dvaceti lety a přinesla našemu národu až neuvěřitelné změny. Velmi výstižně popisuje tuto událost mimořádného významu, zvláště to, co ji předcházelo i následovalo Petr Piťha: "Má symbolickou duchovní platnost, že kanonizace Anežky přichází 12.11.1989, tedy krátce poté, co František kardinál Tomášek .....a s ním všichni ordináři Čech a Moravy vyhlásili v České provincii velkorysý desetiletý program duchovní obrody národa......Prvý rok tohoto desetiletí...v roce 1988, byl postaven pod ochranu blahoslavené Anežky....Kanonizace, o niž se staletí usilovalo, přichází jako prvý velký plod tohoto desetiletí obrody. .....Datum Anežčiny kanonizace je ovšem příznačné nejenom pro to, co ji předcházelo, ale také proto, co ji bezprostředně následovalo. Snad nikdy v českých dejinách nedošlo tak plně na slova starých proroctví....Svržení totalitárního režimu bez použití násilí.....patří k zázrakům, ale také k triumfům české duchovnosti....." .
     V České republice se svátek sv. Anežky oslavuje 13. listopadu, právě v souvislosti s jejím svatořečením a po něm následujícími politickými změnami.
     Anežka bývá označována kvůli svému neustálému zdokonalování vnitřního duchovního života "vrcholnou představitelkou české mystiky". "Celý její život byl naplněn sebeobětováním a skutky milosrdenství, neboť dokonale pochopila, jak je možné ve své době odpovídajícím způsobem uskutečňovat Kristovo přikázání lásky". Anežčiny atributy krásně vystihuje Jan Mára: "Anežka bylo opravdovou matkou svých sester, živitelkou chudých, ošetřovatelkou nemocných, služebnicí a strážným andělem českého lidu, moudrou rádkyní českých králů, šiřitelkou pokoje a štědrou rozdavatelkou z nevyčerpatelného pokladu duchovního a tělesného milosrdenství". Svatá Anežka bývá nejčastěji znázorňována jako abatyše s korunou na hlavě, jak ošetřuje nemocné nebo s modelem kostela jakožto symbolem založení kláštera Na Františku. Tradičně se řadí mezi české zemské patrony.

Prof. Dr. Blanka Jeřábková (Mnichov)