Od ostrožny, na které trčel druhdy hrad Sokolov, stísňují kolmé stěny řečiště Doubravky a voda omývá jejich paty na obou březích. A po strmých stráních všude vítají vás vyčnívající kameny a vonné smrčí i s bujným, hustým borůvčím. Vystoupíme-li pak nahoru nad řečiště, skupí se před námi ohromné rulové balvany, na nichž spatřiti lze veliký, plochý kámen volně ležící, který se nahoře udržuje pouze vlastní silou. Jest to vskutku podivný útvar a sluje "Čertovým stolkem", protože na něm kdysi jídal čert. Za pradávných dob bydlil zde prý nedaleko zbožný poustevník, který trval od rána až do noci na vroucích modlitbách k Pánu, zvláště pak přísně zachovával všecky posty, nejen ty, které ustanovila svatá církev, nýbrž i ony, které si sám ještě ukládal. To mrzelo přenáramně čerta, který se v těchto skalách zdržoval, neboť by byl rád svedl poustevníka k hříchu, aby k němu měl spíše právo. Kdykoli byl poustevník postem již seslaben, předkládal mu ďábel nejchutnější pokrmy, lahůdky i nápoje, a aby mu dodal i chuti, sedl sám k tomuto kamennému stolu, jedl s velikou chutí, projevoval mlaskáním svou velikou rozkoš z jídla a snažil se vším způsobem vzbuditi chuť poustevníkovu. Ten si však pekelníka nevšímal a utvrzoval se modlitbou ve své zdrženlivosti i dále. Již déle jednoho roku pokoušel čert poustevníka nadarmo, když se blížil velikonoční týden. Černý pekelník věděl, že se poustevník postívá od květné neděle až do hodu Božího, a proto usmyslil si svésti ho v této době ke hříchu stůj co stůj. Předkládal mu nejchutnější a nejvonnější jídla, jichž příliš líbezná a jemná vůně lákala k požitku, nabízel mu potom i poháry nejvzácnějších nápojův a hodoval u svého stolku tak labužnicky, že musil svatý muž opravdu sebrati všechny své síly, aby nepodlehl pokušení ďáblovu. Na Zelený čtvrtek šel k správě Boží a k sv. přijímání, ve zpovědi pak stěžoval si na ohavného a neodbytného pekelníka a na nečisté a zlovolné jeho lákání. Dobrý farář, jemuž se poustevník zpovídal, slíbil, že ho ďábla sprostí a že zbaví zároveň celou krajinu tak potvorného obyvatele. Když spálil na Bílou sobotu svaté oleje, čemuž náš lid říkává obyčejně pálení Jidáše, sebral posvěcený uhel, odebral se k poustevně a učinil na místě, kde čert zpravidla sedával, tři kříže. A poněvadž se kvapem blížil konec postu, vyváděl ďábel hůře, než kdy jindy, a div že poustevníka nepřinutil k porušení postu. Tento již sahal po jídle, a čert, aby mu dodal chuti, ruče zabrousil ke svému stolku, na kterém se rovněž kouřilo ze vzácných a drahocenných pokrmův. Sotva však zasedl na obvyklé místo a dotknul se uhelných křížků, vyletěl jako nějaká zpružina do vzduchu, zařval, až se skály v útrobách svých zachvěly, vysoptil z úst hromadu ohně a smrdutého kouře a zmizel odtud navždy, zanechav po sobě toliko nesnesitelný zápach, který se věru ani zdaleka nepodobal vůni růží a modrolících fialek. Od těch dob měl poustevník pokoj a jenom "Čertův stolek" připomínal mu vždy pokušení, kteréž mu bylo vytrpěti.