 |
|
|
Hrad tento skoro až zázračným způsobem cele jest vytesán a vyhlouben v obrovitém pískovcovém balvanu.
Tento olbřímovitý balvan nazván byl za slovanského pravěku pro pilířovitou svou podobu "Sloupem" a podle toho pojmenováván byl i sám zajímavý hrad.
Jindy však podle svých zakladatelů, pánů z Pirkenšlejna, pojmenován a nazýván byl tento slavný a starobylý hradní památník Pirkšlejnem.
V okolní lesnaté krajině, kam zavítal jen smělý lovec anebo brtvář, pátraje po brtích čili úlech divokých včel, anebo smolař, jenž ostruhoval smůlu se stromů, bydlil kdysi poustevník, frater Václav.
Byl ozbrojen pouze silou jména Kristova, hotov každé chvíle dáti život z lásky ke svému Pánu a Mistru.
Hubená jeho vysoká postava, bílá brada, sahající až po pás, milé, dobré oči a řeč jeho, až na podiv lahodná a měkká, budily pozornost lidí, kteří jej v lese potkávali.
Šedý plášť a sukovitá hůl byly jediným jeho majetkem.
Rozešla se brzo po celém okolí zvěst, že jakýsi věštec usadil se pod hradem Pirkštejnem v borovém lese a že živí se jen kořínky a pije vodu z pramene a ničeho od lidí nepřijímá.
Za to však poustevník, frater Václav, činil lidem jen dobře, dával léky od nemocí nebo také ihned uzdravil prostým dřevěným křížem, který nosil stále na prsou a říkal, že je nutno milovati každého člověka jako otce nebo bratra.
Zvěst ta dostala se i ke hradnímu pánovi, který sám odebral se navštívit poustevníka a čaroděje, jenž by ho zbavil jeho velikého hoře, že nemá syna a svého následníka.
Poustevník přijal vznešeného hosta ve své jeskyni s úctou jemu náležející.
"Posaď se, milostivý pane, na tento pařez zde a rci mi, čeho si ode mne žádáš a čím ti mohu posloužiti."
Hradní pán se posadil na omšelý pařez, sňal plášť svůj s beder svých, aby ukázal poustevníkovi svůj bohatý kabátec, všecek zlatem vyšitý a i drahokamy a perlami posázený a pohrávaje si s drahocenným kordem svým, pravil sebevědomě a vznešeně:
"Slyšel jsem, že umíš čarovati a všecka zla zaklínati, přicházím tedy na poradu ve svém hoři. Bude-li dobrá a bude-li míti úspěch, dostaneš odměnu královskou, avšak zklameš-li mne, hlavou svou zaplatíš!
Jsem hradním pánem pirkštejnským a mocným vládcem nad celým rozsáhlým zdejším okolím a vládnu i nad životem svých poddaných."
Poustevník zbožně sklonil hlavu a odvětil:
"Buď pozdraven, mocný pane hradu Pirkštejna! Kéž ti dá Bůh zdraví a síly, abys co možno dlouho vládl na svém skalním hradě a dlouho řídil osudy poddaných svých! Ale špatně jsi uhodl, mocný pane, neboť já žádné odměny nepřijímám, čarovati a kouzla prováděti neumím a smrti se naprosto nikdy nelekám."
Frater Václav stál před hradním pánem klidný a vážný, s milou, vlídnou tváří, stříbrnou dlouhou bradou, zářícíma očima blahem a něhou a v prastarém, chatrném plášti.
Hradní pán popatřil velmi pozorně na poustevníka před ním důstojně stojícího. Jakási vnitřní síla a tajemná moc vyzařovala z této slabé, sešlé postavy, jakási zázračná svatozář začala objímati i duši hradního pána.
I zastyděl se za svůj drahocenný kabátec zlatem vyšívaný a perlami posázený. Proto přehodil si plášť přes ramena a skromně i tiše se otázal:
"A jakými že znameními provádíš svoje kouzla?"
I ukázal poustevník na prostý dřevěný kříž na prsou svých a hrdě odvětil:
"Tímto znamením dosahuje se věčného života i věčného štěstí."
"Ó, dej mi je, neboť já vlastně hledám štěstí!" zvolal hlasně hradní pán.
"Nuže dobře, milostivý pane, nuže pojď pod znamení mé, pod znamení Boha milosrdného a všemohoucího," pravil poustevník pirkštejnský, ukazuje rukou svou k nebesům.
"Uvěř jen, mocný hradní pane, v učení mé, zbav se svých prostopášností a bohaprázdných kratochvílí, kterými plníš život svůj a vezmi za to hlavu moji, dám ti ji s největší radostí," vážně promlouval poustevník.
"Kdo ti vkládá v ústa taková slova?" tázal se hradní pán zamyšleně.
"Ten, jenž se nechal přibiti na dřevěný kříž a v mukách za nás život svůj dal," důstojně pravil frater Václav.
Hradní pán se zamyslil a dlouho trvalo v jeskyni mlčení přímo posvátné. První je přerušil hradní pán.
"Což můžeš tímto znamením činiti lidem dobře, je uzdravovati a štěstí jim propůjčovati?"
"Ano, ve jménu Krista, kterému sloužím, kudy chodím," pravil poustevník.
"Tedy učiň, abych měl syna a následníka svého. To je právě hoře srdce mého."
"Tedy poslechni, mocný pane hradu, rady mojí. Vzdej se všech prostopášností, zapuď od sebe všechny bezbožníky a všechny své zločinné druhy a přátele, odvrz od sebe krutost a vyděračnost! Žij s manželkou svou zbožným způsobem, navrať se k Bohu a služ mu, jak se na křesťana patří. Potom dá ti Bůh syna a následníka v rozsáhlém panství tvém."
Hradní pán pirkštejnský vyšel z jeskyně poustevníkovy s novými myšlenkami a s jasnými paprsky ve své duši.
Vracel se pak velmi často do jeskyně poustevníkovy a posléze jednou poslal posly své ke ctihodnému kmetu Václavovi, aby bydlil na jeho hradě.
Ale poustevník odmítl a žil dále v jeskyni své v borovém lese.
A když daroval Bůh po roce hradnímu pánu syna a následníka, roznesla se sláva a pověst o zázračné moci poustevníkově po celé široširé krajině pirkštejnské.
I přicházeli lidé k poustevníku Václavovi, lidé z daleka široka, aby vyhledali pomoci a uzdravení svého od něho. Sláva poustevníka pirkšiejnského rostla až do dne smrti jeho, která ho postihla za jednoho slunného jitra, když se byli právě všichni lesní zpěváčkové rozezpívati v nádherném, nebeském, velkolepém svém koncertě ke cti a chvále Hospodinově.
A bylo hoře nesmírné a smutek lidí veliký nad smrtí poustevníkovou.
|
|||
 |
|
|