Hluboko v nádherných lesích Křivoklátských, na straně jihovýchodní, stávala za dob krále Karla IV. a jeho syna Václava, potomního krále českého, prostá poustevna. Bylo v ní kamenné lože a klekadlo, tesaný to balvan, v němž udělán byl dřevěný kříž. A poblíže poustevny byla studánka s křišťálovou vodou.
V poustevně bydlil starý poustevník Radislav. Sněhobílý vous zakrýval mu celou hruď. A hlavu jeho zdobily již značně prořidlé, stříbrné kadeře.
Pod tíží let byla postava poustevníkova již značně shrbena. A tak podepíral se Radislav o mohutnou, z větve dubové udělanou hůl. Roucho na sobě měl prosté, pouhý hrubý plášť.
Letitý poustevník chodíval ponejvíce bos. Jeho obličej byl vpadlý, oči hluboké a důmyslné, ještě bystré a živé, čelo vysoké i široké a hluboce zadumané.
Postava Radislavova musila ještě před nemnohými lety býti neobyčejně vysoká. Nyní však byla spíše podobna osekanému, k pádu již nachýlenému pni...
Nedaleko poustevny v údolí lučním, obklopeném mohutnými, věkovitými duby a buky, bublal potůček svou tajemnou báji. A všude vanul milý, nebeský klid.
Kolem poustevny hnízdilo hojnost kosů a slavíků. A za večera milo bylo v rajském tomto zátiší prodlévali.
Při reji světlušek v dumavém a tichém údolí zazníval láskyplný tlukot slavíků a z temných hvozdů ozývalo se truchlivé houkání sov a ze skal vylétali tichým letem netopýři, vyhledávající svou kořist.
A za dne panovalo tu posvátné šero. Hluboké hvozdy odnímaly i větrům přístup v toto lesní ticho. Jen tu a tam čiperné veveřice zvědavě patřívaly na zbožného poustevníka a v korunách stromů poplašení divocí holubi údery křídel svých porušili občas tajemné ticho.
V tichu tom, vzdáleném ruchu lidského, žil sobě a obcoval s Neznámým poustevník Radislav. Vždyť přítomnost Neznámého v tomto velebném klidu byla tak patrna.
Kolem potůčku bzučeli sladké árie čmeláci, ssající med z kvítků na březích potůčku kvetoucích.
A v sousedství tyčil se hrad Křivoklát, který si král Václav IV. tak neskonale oblíbil.
Sem utíkal se král Václav IV., když chtěl se zotaviti, sem utíkal se, když chtěl nerušeně ztráviti oblíbeným svým lovem několik příjemných dnů. Zvěř v lesích Křivoklátských táhla jako kouzlem Václava IV. na Křivoklát.
V lesích Křivoklátských, ve společnosti svého nejvyššího lovčího pána Jíry z Roztok, sídlem na Krakovci, prodléval a lovil král Václav IV. nejraději. A zvěře v lesích Křivoklátských bývalo vždy hojnost, ba mnohdy až skoro nadbytek.
V té době byl Křivoklát se svými rozsáhlými hvozdy na vrcholu své slávy, které snad již nikdy nedosáhnul.
I k poustevníkovi Radislavovi dolehla někdy sláva hradu Křivoklátu, když některý zbrojnoš nebo panoš zatoulal se příliš hluboko do lesních těch samot.
Pro bohumilý život, který vedl poustevník Radislav v královských lesích Křivoklátských, byl velice nenáviděn ďáblem, jenž ho velice často pokoušel a v jeho modlitbách a rozjímáních rušil. Obzvláště, když Radislav v čase velikonočním dlel ve dne v noci na modlitbách, pokoušel ho ďábel nejvíce.
Rázem dvanácté hodiny noční zaplála celá poustevna velikým, pronikavým světlem a v poustevně objevil se ohromný medvěd, z jehož tlamy oheň příšerně vyskakoval. Ale na tom nebylo dosti. Za chvíli objevil se zase ohnivý čert, s rudým jazykem, a za příšerného křiku a řevu a děsného medvědího bručení počal se s medvědem potýkati.
I nejodvážnějšímu člověku při tomto zjevu musila by nabíhati husí kůže po těle, a každý byl by věru poustevnu opustil, ale Radislav vytrval.
A když posléze čert medvěda zahnal, schoulil se medvěd v koutě poustevny a hrůzným svým mručením děsil poustevníka až do svítání.
Druhý den opakovalo se ďáblovo pokušení znova.
Rázem dvanácté hodiny noční, když poustevník dlel zase na velikonočních svých rozjímáních, objevil se opět obrovský medvěd.
Jeho hřbet po chvílích se rozježil a medvěd očima na poustevníka divoce zakoulel, že bylo opravdu hrozno na medvěda pohlédnouti.
Radislav zase vytrval. Ale když započal divý boj medvěda s ďáblem, vzal poustevník nádobu s posvátnou vodou tříkrálovou a vychrstnul ji na ďábla i medvěda. V témž okamžiku vyrazil čert s medvědem z poustevny a Radislav měl na dlouhou dobu pokoj.
Než po čase dostavil se ďábel pokušitel zase. Na jeho povel vystoupily v poustevně luzné dívky ztepilých těl a počaly při tajemné hudbě, o kteréž nikdo nevěděl, odkud se béře,
nejkrásnější tance prováděti a poustevníka znepokojovati, ale když se Radislav pokřižoval a křížem po tanečnicích rozehnal, zmizely naráz i s čertem.
Jindy, bylo to právě v noci Filipojakubské, která nadchází hned po západu slunce. Bylo to v noci kouzel a čar.
Stařičký poustevník dlel ještě na modlitbách ...
V lom zazáří poustevna a na ožehu začne se proháněli kolem poustevníka několik kostlivců, kteří si dutými, hrobovými hlasy prozpěvovali:

"Křepčit a výskat,
život je náš!
Náš ples a tanec,
ty luno znáš!
Hurá!
Vánku ty noční,
silněji věj;
nechať již záhy
počne náš rej!
Hurá!"

A před jezdci kostlivci vznášela se četa sov a sýčků, kteří příšerně skuhrali a houkali, z očí jim jiskry sršely a ze zobáků plaménky šlehaly. Nad skloněnou hlavou Radislavovou mrazivě a hrůzně zašuměl veliký shluk ohyzdných, pištících netopýrů. Někteří ptáci noční lítali a svištěli také po různu, jako stráže kolem chřestivých kostlivců.
Čtyři bezhlaví hudci v koutě poustevny troubili na píšťaly a bzunkačky a tloukli na podivné své cymbály, které vydávaly prapodivný zvuk. A ďábel s ohnivým jazykem se příšerně chechtal a brnkal zlostně na kytaru.
A když hluk a hlomoz neustával, ano spíše se zdálo, jako by tentokráte chudá poustevna měla býti rozdupána a rozmetena, vstal Radislav se svého klekátka a zvolal:
"Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" a práskl posvěcenými ratolestmi kočiček z doby velikonoční do kostlivců a hned na to do pískajících hudců, kterým malá dvířka poustevny ani nestačila, a naposled uchopil Radislav i veliký svůj růženec a počal bušiti do brnkajícího ďábla, až se bolestí svíjel a za smilování prosil a řval, že se poustevna otřásala.
Potom mrskal sebou čert ve vzduchu a ječel jako koza.
"Nu, dáš už mi pokoj, pekelníku?" otázal se starý poustevník a když čert to slíbil, ustal Radislav v mrskání a ďábel střechou vyletěl do noční tišiny a s ním i všechna skuhrající, houkající a pištící havěť...
Od toho času nikdy již ďábel poustevníka nepokoušel a nerušil...