 |
|
|
Městečko Svojanov vzdáleno jest asi tři hodiny cesty na jihovýchod od města Poličky a leží již blízko hranic moravských. Rozkládá se při březích potoka Jedlovského, který tudy se vine a proudí dále na Moravu a nazývá se Křelínkou.
Ze Svojanova dojdeme jihovýchodně po silnici do vesnice Předměstí, Dolní Lhoty, za kterouž se ocitneme ve velmi pěkné a rozkošné krajině.
Na obou stranách silnice zvedají se kopce čili "chrby", jak zdejší lid kopce ty nazývá. Vrchy tyto jsou většinou zalesněné.
Silnice vine se jako bílá páska krajinou, dál a dále stále zajímavější ...
Mnoho rozkošných a zajímavých míst lze tu spatřiti.
Za Dolní Lhotou jeví se již českomoravské Švýcarsko v celé své kráse a velebnosti. A jdeme-li dále, shlédneme nejkrásnější části českomoravského Švýcarska. Jsme na samých hranicích Čech a Moravy.
Silnice úzká vine se podél potoka. Na obou pak stranách silnice té, zrovna tam, kde sousedí Čechy s Moravou, zvedají se do velké výše ohromné skály, které zvláště nesmírné výšky dosahují na levé straně silnice. Na skalách těch nahoře a po stranách oněch kopců bují a hýří tmavou zelení lesní stromy. Jest to obrázek velmi malebného a divokého rázu. Proto také dostalo se tomuto koutku východočeskému názvu "českomoravskéŠvýcarsko".
Nikdo by nevěřil, že zde, v krajině tak odloučené od světa, něco tak skvostného může se skrývat.
Jest tedy zde velmi úzký vchod z Čech na sesterskou Moravu.
Teče tu jen potok a vine se úzká silnice, a na obou jich stranách zvedají se příkré skály.
V zadu viděti lze již moravskou stranu, obzvláště v popředí vynikající vesnici Bohuňov se starobylým kostelíkem, o kterém se činí zmínka ve starých památkách již léta 888.
O těchto skalách ohromných, které na hranicích Čech a Moravy jsou nakupeny, vypravuje si lid okolní, že je sem nanesl čert.
Když totiž sv. Cyrill a Methoděj blížili se k zemi české, aby zde šířili víru Kristovu, čert jim v tom chtěl zabránit. Proto snášel na hranice ohromné skály a balvany, aby jim tak zatarasil cestu do Čech.
Když pak viděl, že oba svatí věrozvěstové blíží se již ke hranicím, snášel tím více v noci tam, kudy měli se ubírati, balvany, aby byl do rána hotov. Když nesl poslední balvan, aby jím zatarasil vchod, ozvalo se právě ve vesnici kokrhání.
Poněvadž pak dle pověsti veškeré rejdy čertovy končí, když kohouti počnou kokrhat, tak také bylo i zde.
Čert nedonesl už onoho posledního kamene na zatarasení vchodu, a sv. Cyrill a Methoděj měli pak úplně volnou cestu do našich drahých Čech.
Přes ves Bohuňov a oním českomoravským Švýcarskem vedla známá stezka trstenická.
Tudy tedy svatí věrozvěstové přišli do Čech.
Na skalách u vsi Bohuňova bylo viděti ještě do nedávná obraz Panny Marie a vedle ní kohouta, připomínající onu událost s čertem. Dnes již obraz onen znatelný není.
Poblíže stezky trstenické usídlil se v malebném českomoravském Švýcarsku v pozdějších letech poustevník Antonín.
O tomto slavném a velmi dobrotivém poustevníkovi se vypravuje, že naučil tamní lid správně tkát.
Kdysi šel poustevník kolem tkající ženy v Bohuňově, která vždy člunek s jedné strany v osnovu házela, při čemž vždy nit od cívky utrhla a na druhé straně opět navázala.
Poustevník Antonín vysvětlil ženě, že má člunek tam a zpět vrhati bez trhání a navazování niti, že tak víc udělá a plátno lepší jakosti nabude.
A skutečně! Žena tkala tímto způsobem a práce jí rychle ubývalo.
V krátkém čase šel poustevník Antonín trochu jinak ustrojen kolem téže ženy a ptal se jí:
"Milá matičko, kdo tě naučil takto výborně tkáti? Jindy jinak jsi tkávala!"
Tu odpověděla žena:
"Jindy jinak, nyní také jinak! Sama jsem se takto tkát naučila."
I rozhněval se poustevník Antonín velmi velice na nevděčnou ženu a pravil jí:
"Čím více utkáš, tím více trhali budeš. A co neroztrháš, myši ať ti sežerou, aneb se to samo rozpadne."
S těmi slovy poustevník odešel. Od té doby se ženě při tkaní vše potrhalo, že nikdy nic řádného a dobrého utkali nemohla.
Poustevník Antonín vycházel velmi často ze své poustevny do kraje a dobře činil chudým a zbožným lidem.
Zhusta navštěvoval i nemocné a vlastními léky a mocnou modlitbou svou, kterou vznášel k Hospodinu, uzdravoval i lidi, kteří měli takměř duši svou na jazyku, a o nichž kde kdo již pochyboval, že by někdy zase zdrávi byli.
Léky své připravoval poustevník Antonín z nejvzácnějších bylin horských a lesních, které pracně sám nasbíral.
Proto ho lidé i z nejdálnějších končin vyhledávali a pomoci jeho ve všech svých nesnázích a strastech životních se pokorně a skroušeně dožadovali.
A poustevník "Antoníček", jak jej lid všeobecně s něžností a úctou nazýval, pomáhal každému rád a ochotně, jak sám Hospodin dovolil.
S úctou a s pokorou vzhlíželi lidé k svému dobrému starému poustevníkovi "Antoníčkovi" až do chvíle, kdy jej velký soudce nebeský povolati ráčil do věčné slávy své.
|
|||
 |
|
|