Okres Nýrský ovrouben a prostoupen jest vysokými, spanilými horami. Východní svahy krásného a půvabného Hvozdu Královského sklánějí se tu k údolí Úhlavky a s druhé strany svažují se k hluboké této úžlabině západní svahy Hvozdu vnitrozemského. Hrdá Stěna, Špičák a Pancíř postavily se napříč okresem Nýrským, za tímto příčným horstvem pak hloubí se líbezná kotlina Eisenštejnská.
A za touto kotlinou zvedají se se všech stran opět malebné stráně šumavské.
Šatem hor jest les. I není divu, že v horském kraji tom všude převládá zelené moře jeho.
Krásný jest Hvozd Královský, jehož hřebeny i stráně pokrývaly kdys mohutné smrky a jedle, pod jichž smaragdovou klenbou spočinouti bylo pohádkovým snem.
Ta tam je ona doba, kdy tu les rostl sám a živil štědře lid, jenž usadil se na jeho lemu a vnikal sekerou a ohněm v jeho krásné, tajemné nitro.
Brali z něho, čeho potřebovali. Neptali se, kde se kácí a kde se má les chrániti. A staré ty hvozdy byly vezdy štědrými. Dávaly, co jen mohly.
V lesích volně se pásl dobytek svobodných sedláků rychty Hamerské a Svatokateřinské.
Tyto doby připomínají i jména "Stanišťě Býčí" a "Staniště Polední".
Pod klenbou Hvozdu Královského žil kdysi zbožný poustevník Blahoslav.
Sloužil Bohu modle se a postě se. A vševědoucí pověst vypravuje nám, že Bůh byl mu pro jeho zbožnost a bezúhonný život tak milostiv, že vyplnil každé přání a každou prosbu lesního toho samotáře a kajicníka.
Jednoho dne seděl zbožný Blahoslav na břehu Úhlavky zadumán a ponořen v hluboké rozjímání.
Tu pojednou letěl nad ním statný krahujec, jenž nesl ve svých spárech myšku. Myška se třepetala a tetelila, až vypadla z pařátů krahujcových a spadla zrovna do klína zbožného poustevníka.
I smiloval se Blahoslav nad ustrašenou myškou, zavázal ji opatrně do plátna a odnesl si ji do své skromné, zasněné poustky. A tu myšku krmil a ošetřoval, jak nejlépe jen mohl.
Než tu pojednou Blahoslav si pomyslil, že by snad lid, jenž ho navštěvoval, nelibě toho nesl, že on, čistý, zbožný muž, obírá se s nečistým tvorem.
I prosil Boha, aby raději malou myšku proměnil v malou dívku.
A ejhle! Sotva poustevník dokončil svoji prosbu, spatřil před sebou čarokrásnou, mladou dívku.
Blahoslav byl nesmírně potěšen, že prosba jeho došla vyslyšení. I počal vychovávat mladičkou tu dívku a byl jí od těch dob nejpečlivějším pěstounem.
Poutníci, kteří Blahoslava navštěvovali a o radu a pomoc ho prosili, domnívali se, že poustevník dívku buď v lese zbloudilou nalezl nebo že mu ji snad některý z jeho příbuzných k vychování svěřil.
A tak považovali všichni, kdož do poustky Blahoslavovy zavítali, mladou dívku za jeho schovanku. Půvabná dívka velmi prospívala a když dospěla, usmyslil si starý dobrý Blahoslav, že ji provdá za hodného a přičinlivého muže. Proto se otázal krásné schovanky své, zdali se chce provdati a jakého muže by si asi přála.
Schovánka Blahoslavova byla však hrdá, panovačné mysli a odvětila: "Ano, ale chci míti za muže jenom nejvyššího vládce!"
I pravil poustevník: "Nejvyšší pán a vládce, moje milé dítě, jest všemocné Slunce. To ovládá celý svět. Osvětluje i ohřívá jej svými drahými, zlatými paprsky. Poprosím je tedy, aby se s tebou spojilo a tebe paní Slunce učinilo".
Blahoslav se nejprve vroucně pomodlil a potom přednesl Slunci svoji prosbu. Slunce však odvětilo: "Rádo bych ti, zbožný Blahoslave, vyhovělo, jemuž i Bůh každé přání vyplňuje, ale pohříchu nejsem nejmocnějším. Viz, tuhle vládce nad mraky a oblaky jest věru mocnější nežli já. Pouhý dech jeho stává se mrakem, který mne zastiňuje tak, že bývá na zemi tma". I vyšel kajicník daleko do temného hvozdu, až se dostal na mýtinu. Zrovna se mraky na ním zvedaly a houstly do černa.
Tu prosil Blahoslav vládce a správce mraků, jako byl již před tím prosil Slunce.
Z mýtiny se povznesl veliký mrak jako obrovitý dým a promluvil k poustevníku:
"Zbožný a bohumilý kajicníku! Věru, že mi propůjčil Bůh více moci a síly než svým andělům v nebesích, ale ještě jiný jest mocnějším nade mne. To je Otec a Vládce větrů. Ten-li se pozvedne a silně zaduje, rozprchnou se ihned moje mraky a rozplynou se v pouhé nic, nebo letí a prchají před ním a jeho hněvem a vztekem od jednoho konce světa ke druhému. Jsem proti němu téměř ničím a nemohu mu nikterak vzdorovati".
I vydal se Blahoslav na cestu k Otci a Vládci větrů. Chmurný a hněvný tento vládce přebýval v rozsáhlé a nevlídné skalní sluji, ve které měl uzavřeny divé své větry. Jen občas dovoloval jednomu nebo druhému z nich, aby vál. Tomuto mocnému vládci přednesl tedy poustevník svoji vroucí prosbu.
Avšak Otec větrů a vichrů chmurně a zadumčivě odpověděl: "Nejsem, milý Blahoslave, nejmocnějším vládcem. Pohleď, zbožný, čistý muži, na tuto sousední horu, která zde ční v pyšném, majestátním klidu! Mohu váti a douti se svými pomocníky jak jen dovedu a jak chci, zůstává tato hora přece bez pohnutí, neustoupí a nezachvěje se ani v nejmenším před mým hněvem. Proto jest tato hora mocnější nežli já. Obrať se tedy k ní se svojí prosbou!"
Věřící kajicník a samotář odešel potom k hoře a přednesl jí svoje vroucí přání. I odvětila hora: "Nazýváš mne, bezúhonný, svatý muži, nejmocnější a jest to věru pravda. Jsem velikou a mocnou. Slunce mně slouží a dopřává, aby moje témě se zelenalo, oblaka musí mé louky a lesy rosou a deštěm napájeti, vítr osvěžuje moje skráně, jako otrok ovívá vějířem rozpálené tváře svého vládce. Avšak nejmocnější jest přece jenom ten, jenž nemusí ničeho zakoušeti. Ukážu ti však někoho, jenž jest mocnější nežli já. Sama musím ho trpěti, chci-li nebo nechci-li."
"A kdo by to mohl býti?," otázal se udiveně poustevník.
"Je to," odvětila hora, "velmi malý zcela nepatrný, šedý tvor. Ten řádí, ryje a hlodá ve mně a buduje si obydlí i světnice podle své libosti a netáže se, zdali mu to dovolím nebo nikoli". "Nuže, co pak je to za malého, nepatrného, šedého tvora?", dotazoval se hory zbožný Blahoslav.
"Je to myš!", odpověděla hora.
Potom obrátil se poustevník se svým přáním k myši. Tato pak odpověděla:
"Jsem oním tvorem, o kterém hora promlouvala. Avšak, rci mi, zbožný muži, mohu-li, byť bych i chtěl, dívku za choť pojati a ji do svého nízkého obydlí uvésti? O tom sám dobře přemýšlej a moudře se poraď, svatý kajicníku!"
I navrátil se Blahoslav ke své schovance a promluvil k ní: "Dlouho jsem ti hledal nejmocnějšího muže za manžela. Chceš-li ho, musím dříve Boha prositi a vzývati, aby tě opětně učinil myší, jak jsi jí již před tím byla. Teprve potom mohu vyplniti tvoje přání."
A poněvadž dívka na svém rozhodnutí setrvala, když jí byl poustevník vypravoval, jak ho mocný odkázal vždy ještě k mocnějšímu, byla proměněna zase v malou myšku a dána za manželku druhé myši v hoře přebývající.
Tak rovné s rovným se snoubí. Co je raženo z mědi nebo ze železa, nemůže se vyrovnati zlatému penízi.
Z krkavce nikdy se nestane ohnivý foenix, i kdyby se snad rovně tomuto bájnému ptáku na popel spálil.
Jen zázračný foenix rodí se zase ze svého popela a vzplane pak ještě zářivěji a pohádkověji...

II.

Blahoslav těšil se převeliké lásce a úctě u všech okolních obyvatelů. Všichni k němu rádi putovali a od něho potěšlivé rady brali. A přání jeho hleděli vždy a ochotně vyplniti.
Jedenkráte daroval Blahoslavovi kterýsi zbožný muž z pouhého milosrdenství a z opravdové soucitnosti malou, ale jinak velmi pěknou kravku. Chtěl, aby bohumilý kajícník neměl nouze. O tomto daru dobrého člověka dozvěděl se zloděj, jenž hned přemýšlel, jak by se darované kravky zmocnil.
Když se rozvlnila noc nad celým krajem a šerý plášť svůj rozhalila i nad Hvozdem Královským, vydal se zloděj na cestu k poustce Blahoslavově.
Tou právě dobou dlelo u zbožného poustevníka několik poutníků, kteří u něho v poustce nocovali. To však bylo zloději velmi dobře známo.
A když se zloděj k poustevně Blahoslavově přibližoval, setkal se náhodně s jiným mužem, jenž kolem poustevny sem tam přecházel.
Zloděj se domníval, že by to snad mohl býti také nějaký zloděj, který by měl týž nekalý úmysl, jako právě on.
I otázal se ho: "Kdož pak jsi, příteli? Nu, a což zde pohledáváš. Jaké pak máš záměry v mysli své?"
Tu odpověděl neznámý muž: "Přeješ-li si to věděti, řeknu ti to bez obalu. Jsem čert a chci svatému tomu samotáři dnešní noci zlomiti šíji. Již dlouho, velmi dlouho ho nenávidím. Avšak teprve dnešní noci dostal jsem tohoto kajícníka do své moci, poněvadž přechovává této noci pod svojí střechou zločince. Proto očekávám jenom zde, až se se svými společníky a poutníky k spánku uloží... A což pak hledáš, medle, ty zde?", dotazovalo se zase čertisko.
- "Já", odpověděl zloděj, "nemám právě tak zlých úmyslů, jako máš ty za lubem. Takových čertovských záměrů zrovna nekuji. Chci poustevníkovi z pouhé útrpnosti odvésti jeho kravku.
Beztak její řev a bukot ruší pobožnost nábožného toho muže. A pak ani, chudák, neví, jak má s krávou, zacházeti. Ano, mám za to, že by mu mohla svými rohy ještě řádně uškoditi a snad jej dokonce probodnouti."
I šli, zloděj i záludné čertisko, pospolu k poustce Blahoslavově.
Kajícný poustevník vykonav svou večerní pobožnost, přivázal k jednoduchým, chudým jeslím svoji nakrmenou a napojenou kravičku a uložil se k odpočinku.
Tu pomyslil si vychytralý zloděj: "Musíš si co nejvíce popíliti, abys se kravky poustevníkovy zmocnil. Neboť napadne-li čert poustevníka, aby ho uškrtil, poustevník zajisté procitne a bude volati o pomoc. Potom probudí se také u něho nocující poutníci a přispějí mu ku pomoci. Nu, a konec konců vrhnou se všichni i na tebe a zřídí tě podle zásluhy. Proto lépe je lépe! Nejdříve si pojisti kravku, potom hrdlo".
Pravil tedy zloděj k pekelníku: "Poslyš mne, milé čertisko! Nejdříve mne nechej, abych si odvedl poustevníkovu kravku, potom můžeš si s poustevníkem dělati, co ti libo".
- Ó, ne tak, můj milý brachu!", zamekal ďábel. "Nejdříve uškrtím poustevníka a pak si vezmi, co chceš".
- "S tím nesouhlasím!", odporoval zloděj. "Sám musím nejprve do poustky vejiti a kravku si vzíti".
- "Jak se můžeš jenom odvážiti mně vzdorovati?", zlostně zasyčel čert a divoce zakoulel svýma žhavýma očima, že z nich zrovna blesky šlehaly.
- "Ještě jsem se nikdy ve svém životě žádného hloupého čerta nezalekl!", odvětil zloděj zcela chladně a sebevědomě.
Tu chvíli zadrápnul čert vzdorovitého zloděje za krk. I počal zloděj volati: "Parbleu! Blesky Boží! Zbožný poustevnice! Hej! Rychle ku pomoci! Ďábel chce nám oběma na kůži! Pomoc! Pomoc!"
Za tohoto křiku probudil se Blahoslav ze svého prvního, tvrdého spánku. Rovněž i poutníci se probudili....
Zbožný poustevník uchopil ihned svůj klokočový růženec a dřevěný kříž a vyběhl z poustky do noční tišiny.
Jakmile čertisko kříž poustevníkův zahlédlo, horem pádem zbaběle prchalo ...
Také poutníci chopili se ruče svých dlouhých a tvrdých sukovic, před nimiž i zloděj vzal nohy na ramena a pádil, až se mu brada třásla.
Tak zachránil kajícný Bohuslav svou kravku i své hrdlo. Za toto své zachránění děkoval poustevník pouze náhodnému znepřátelení a rozdvojení obou svých nepřátel.
Proto povždy je rozumným mužem len, kdo využije nesvornosti svých nepřátel a hledí, aby jí použil k svému vlastnímu prospěchu.
Ještě i později pokoušel se ďábel, aby Blahoslava znepokojoval a jej do své moci dostal, ale zbožný poustevník vždy ďáblu odolal.
A když jednou ďábel přibral si ku pomoci ještě jiné dva pekelné druhy, šli společně, převlečeni za poutníky, k poustce Blahoslavově.
"Hej, zbožný kajícníku, otevři nám svoji poustku! Neseme ti vzácné dary až ze Svaté země", volali čerti.
Ale poustevník zpozoroval u těchto tří návštěvníků, že se jim "boty točí".
A boty se "točí" jenom čertům, kteří nemají do bot chodidel, nýbrž jen kopejtka. Proto mají boty každou chvíli jinak.
Brzo špičku do zadu, brzo na stranu, a každou jinak.
Když to vše poustevník viděl, sňal se stěny obrázek Dešťové Panny Marie a do druhé ruky vzal dřevěnou číšku se svěcenou vodou.
Potom otevřel dvéře své poustevny a "chrst" na pekelníky.
"Máš štěstí - ty modláři - žes neotevřel! Na cucky bys byl roztrhán!" zařvala čertiska.
Boty z kopejtek řink, řink do poustevny ...
Čerti se obrátili, jen se jim pod kopejtky zakouřilo, a ohon jim zespod šosů vylétl, a byli ti tam.
Od těch dob pod klenbou Hvozdu Královského bylo ticho, vznešeně ticho a klidno a nádherný les šuměl a hučel svou tajemnou píseň a voněl svou starou, omamnou, nebeskou vůní...