Na nejvyšší vypnulině za německou vesnicí Děbolínem, asi ve vzdálenosti šesti kilometrů od staroslavného a úctyhodného, dějinami tolik zářně a skvěle proslaveného Jindřichova Hradce, zvedá se ze stínu košatých, vonných, měkce a sladce zasněných lip starobylý, bývalý poustevnický, gotický kostelík sv. Barbory s pěknou, rozkošně zatulenou myslivnou. Stařičký, vetchý ten kostelíček připomíná se poprvé léta 1503, ale jest původu mnohem staršího. Kostelík zrušen byl za císaře Josefa II. roku 1793 a prodán k panství Jindřichohradeckému. Od těch dob kostelík valně zpustl a teprve v poslední době vnitřek částečně vzácnou péčí paní hraběnky Josefiny Černínové opraven a ozdoben. Nad klenbou pod krovem spatřujeme krásné, staré gotické fresky. Od kostelíka sv. Barbory rozevírá se čarovný a spanilý výhled do snivé roviny třeboňské a budějovické a na vznešené, majestátní velikány Šumavské. Proto také Svatá Barbora jest dnes oblíbeným a hojně vyhledávaným výletním místem Hradečanův. Dřímá a dumá stařičký ten kostelík o dávno zašlé své slavné minulosti. Tanou mu na mysli doby plné radostných chvil, jichž byl svědkem, kdy pěli zde poustevníci i poutníci, scházející se k zbožnému projevu. Po staletí přebývali v této tišině lesní, plné vůně a svěžího dechu poustevníci, kteří zde nuzně a skromně žili, sloužíce oddaně a věrně lidem i Bohu. Po čase přistoupili i ke stavbě lesního kostelíka, aby konali v něm společné modlitby a slavné pěli hymny k oslavě Nejvyššího. A lid zdaleka i široka sem rád putoval, aby nalezl zde útěchy a došel posilnění pro další svůj život. Poustevníci zdejší radostně a nezištně sloužili lidu a stali se hledanými a slavenými lékaři jeho duše a velmi zhusta i nemocného jeho těla.