 |
|
|
Jeden z klášterních mnichů poustevničil a potuloval se krajem jako pověstný Ahasver a tropíval si z vůkolního obyvatelstva i širých, nádherných hvozdů bohaprázdné šašky.
Jedenkráte jakýsi Švamberk, pocházející z prastaré rodiny uhlířské, pálil poblíže "Lípovska" uhlí. Potulný františkán vzal si jej na mušku a všelikým způsobem znesnadňoval mu těžké jeho zaměstnání.
Pod "Lípovskem" byla v stínu pryskyřičnatých borovic poloskrytá studánka, napájející hlavně žíznivé příslušníky uhlířského cechu. Zlomyslný mnich neušetřil někdy ani čisté, jasnostříbrné její vodičky, zakaluje tuto tak šeredně, že nebyla naprosto k potřebě.
Uhlíři se ovšem velice mrzeli. Radili se den co den, jak by záškodnému mnichovi důkladně zasolili. Zmíněný uhlíř Švamberk byl poměrně nejkurážnější i nabízel se ochotně, že svévolníka "požehná". Nebylo to ovšem za oněch starých dob věcí jen tak snadnou. Nebohý uhlíř musil mimo jinou nezbytnou přípravu předem do tří kostelů ke zpovědi. Když pak šťastnou náhodou s nebezpečným františkánem se sešel, vyzval jej resolutně, aby již jedenkráte dal lidem svatý pokoj, sice že ho řádně "požehná".
Mnich si však po svém starém zvyku z rozhorleného uhlíře Švamberka ztropil jenom šašky.
Přikročil tedy Švamberk, děj se, co děj, k ráznému svému činu. Jal se františkána horlivě zaklínati a hle... zarputilý mnich počal se zvolna propadávati do země. Když již takměř až po krk vězel v zemi, tázal se ho uhlíř, má-li v zaklínání ustati. Mnich měl ovšem slavně přislíbiti, že napříště bude již dělati dobrotu. Než tvrdošíjný františkán nechtěl se nikterak podrobiti.
Uhlíř tedy kurážně v zažehnávání pokračoval a potulný, samotářský mnich se ponořoval stále hlouběji. Hlava jeho však, ku podivu, dlouho nechtěla zmizeti pod zemí. Nežli to se stalo, zaslechl uhlíř slova: "Deváté tvoje pokolení musí mne vysvoboditi!"
Tento čas právě za dnešních dnů nastal, mužských potomků Švamberkova rodu jest všude s dostatek. Vysvobození nebohého, bludného poustevníka - františkána od sv. Dobrotivé - má tedy nastati.
|
|||
 |
|
|