Sebevedomě a hrdě, půvabně a snivě tyčí se památný, proslulý a vždy neskonale krásný a úchvatný Třemšín nad rozsáhlými hvozdy Rožmitálskými a přečetnými rybníky, jichž hladiny svítí a stříbří se jako čistý, jasný měsíc v plné své kráse za tiché, jímavé, snivé noci. Od dob pradávných býval Třemšín bdělým strážcem okolní krajiny, nepřehledných borů i veškerého obyvatelstva, jež k němu s úctou a s důvěrnou příchylností vzhlíželo. Zde v pevném hradě sídlil někdy slavný český rod pánů Buziců, zde sídlívala oslnivá sláva a ušlechtilý život snoubil se jako čarokrásná nevěsta s krásou a půvabem velkolepého, pohádkového Třemšínského vrcholku. Proto bylo nádherné a líbezné, tiché okolí Třemšína ode dávna vyhledáváno nábožnými, snivými a přemítavými jedinci, kteří zřeknuvše se veškeré světskosti i hlučného, neklidného života v hlubokých hvozdech, oddávali se nábožnému životu a rozjímání v plné nerušenosti a posvátnosti. A tu pod bájným, zamyšleným Třemšínem, v tu stranu ke Vševilům, kde rozkládá se krásný les Šťadruž, bydlíval prý nábožný a dobrý rytíř Beneš z Dlužma jako chudý, prostý poustevník. Obraz a náhrobek tohoto ušlechtilého rytíře českého spatřovaly se až do roku 1637 v památném kostele Hvožďanském, ale toho roku byly úplně zničeny a na věky odstraněny. Tento zbožný rytíř vyhledal si ve jmenovaném lese své bydliště a zřídil prostou, jednoduchou poustevnu po způsobu a vkusu jiných pousteven, s nimiž se setkáváme v tehdejších dobách v našich českých lesích. Záhy stal se rytíř Beneš z Dlužma známým v dalekém širokém okolí svou svatostí a svými zázračnými výkony. I počali okolní lidé v četných zástupech k němu putovati a pomoci jeho vyhledávati ve všech svých útrapách, svízelech i bolestech. A nebylo nikoho, kdo by nepotěšen a do života neposilněn od něho odcházel. Rytíř Beneš z Dlužma živil se jen lesními plodinami, jahodami, borůvkami, kořínky, bukvicemi a lišejníky. Srnky a laně poskytovaly mu svého mléka a zajíčkové v zimě zahřívali ho svými měkkými, teplými kožíšky. A všichni lidé, kdož poustevníka Beneše spatřili, si vypravovali, jak si se zajíci hraje a s nimi po lidsku rozmlouvá. Když pak mu rozpustilí a mlsní zajíčkové někdy ze svého šelmovství škody nadělali, tu Beneš poustevník je k sobě volával a metličkou řádně a citelně trestával. Tak žil Beneš s lesními svými druhy v něžném, radostném a dojímavém přátelství. Když se posléze přiblížil dech Smrti a skrání jeho jíním již zcela pokrytých dotekla se její mrazivá, nelítostná pravice, seběhla se k němu všechna lesní zvěř a rozsmutněle, se slzami ve svých dobrých, sladkých, krásných očích celovala svými jazyky chladné, svaté tělo velkého, nábožného a vždy štědrého poustevníka, rytíře Beneše z Dlužma, nehynoucí, vzácné a vděčné vždy paměti. I pochováno bylo mrtvé tělo jeho slavně a důstojně v kostele Hvožďanském.