| ARABSKÁ NOC | ARABSKÁ NOC Činoherní studio v Ústí nad Labem Režie: Tomáš Svoboda Hrají: Marek Matějka, Irena Kristeková, Matuš Bukovčan, Jitka Prosperi, Jan Bidlas Novým kusem v programu ústeckého Činoherního studia je hra 'Arabská Noc' od německého dramatika Rolanda Schimmelppfeniga v režii Tomáše Svobody. |
| SVATAVA ANTOŠOVÁ |
DÁMA A ŠVIHADLO Votobia, Edice českých autorů, Olomouc 2004 Román 'Dáma a švihadlo' s podtitulem 'lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky' (Votobia, Olomouc 2004) od teplické autorky Svatavy Antošové (nar. 1957), dlouho známé originální sapfickou poezií, má potenciál přizdít nejednoho čtenáře k posteli nebo křeslu. |
| ZUZANA MUSILOVÁ | ZUZANA MUSILOVÁ V NOVÉ VIRTUÁLNÍ GALERII
GALERIE MAUD je nově otevřeným virtuálním prostorem na portálu www.maudcaffe.net, který se věnuje fotografické dokumentaci a reflexi kulturního dění především v prostoru Ústí nad Labem, ale i jeho okolí a dalších měst. |
| INSIDERS |
NENÁPADNÁ GENERACE DRUHÉ POLOVINY 90. LET
18.2. - 8.5. 2005, Galerie Futura, Holečkova 49, Praha 5 Kurátorka výstavy: Pavlína Morganová Vystavující: Zbyněk Baladrán, Kamera Skura, Kryštof Kintera, Lenka Klodová, Pavel Kopřiva, Alena Kotzmannová, Ján Mančuska, Jan Nálevka, Michal Pěchouček, Pavel Ryška, Tomáš Vaněk. |
| PATRIK LINHART |
PRO CIZINCE NA CESTÁCH Kapucín, Duchcov 2003, 1. vydání, 32 stran Zatím posledním počinem teplického "performera a mistra kreativního čtení" Patrika Linharta je útlá, oranžově (jak jinak?!) obalená knížka.... |
| NAKLADATELSTVÍ A INTERNETOVÁ GALERIE MAGDA | Galerie Magda vznikla v roce 2000 jako malá internetová galerie a od té doby se rozrostla do prezentace a dokumentace asi 40ti současných umělců. Pavel "Magda" Pražák (1978, Litoměřice) je charismatický člověk, originální umělec a neúnavný organizátor kulturního dění. Pochází ze severních Čech, v Ústí nad Labem absolvoval legendární, dnes již zaniklé liberální soukromé gymnázium Schola Ludus na Střekově. |
| MARTIN DAVID |
VENKONCEM WELES, Brno 2003, 50 stran ... soubor veršů Venkoncem vyšel teprve nedávno, tj. na jaře r. 2004. Stává se bohužel běžnou praxí, že nakladatel v lítém boji o peníze nezvítězí nad nepřítelem ve shodě se svým původním strategickým (rozuměj edičním) plánem. |
| NEMOC ANEB MODERNÍ ŽENY | NEMOC ANEB MODERNÍ ŽENY Činoherní studio v Ústí nad Labem Režie: Viktorie Čemáková Hrají: K. Raková, I. Kristeková, M. Matějka a S. Majer První česky inscenovanou hrou nositelky Nobelovy ceny za literaturu v roce 2004, rakouské autorky Elfriede Jelinek... |
| ALEXANDR LOMM |
NOČNÍ OREL Přeložila Olga Ptáčková, Praha, Albatros, 1971, 1. vydání, 221 stran Hlavním hrdinou PŘÍBĚHU je četař Ivan Kožin alias Noční orel. Jeho pomocníky jsou lékař Korinta, sestra Iveta, budoucí Ivanova žena, partyzán Horálek a hajný Vlach, protivníky pak wermacht, gestapo a mnozí jiní. |
| TOMÁŠ POSPISZYL |
OKTOBRIANA A RUSKÝ UNDERGROUND Labyrint 2004; 1. vydání Polonahá divoženka se slovanskými rysy a rudou hvězdou? Progresivní politická pornografie v SSSR? Neuvěřitelný příběh šíleného manipulátora Petra Sadeckého? Rej tajných služeb? Jaroslav Foglar, Otakar Batlička, Bohumil Konečný a Zdeněk Burian? |
| PÁTÁ KORÓNA |
ANTOLOGIE SEVEROČESKÝCH LITERÁTŮ Nakladatelství Kapucín, Duchcov 2004; uspořádala Mgr. Věra Bartošková ve spolupráci s Ladislavem Muškou a Patrikem Linhartem, 60 stran. |
| RADIM KOPÁČ | I kdyby postmoderna skutečně znamenala éru individualizované prázdnoty, "bludnou a nepravdivou estetiku a filosofii opakování", jak o ní smýšlí esejista Jan Suk, i kdyby opravdu tento antiromantický čas smetl z piedestalu produkci a nahradil ji reprodukcí, umění vytlačil tvorbou... |
| FILÉ, PANDORA A MLADÝ SÉMIOTIK | Filosofická a literární tvorba mladých severských intelektuálů V únoru 2004 vydala poslední číslo FILÉ redakce ve stávajícím, převážně ženském složení z řad studentů třetího ročníku oboru Základy humanitní vzdělanosti-Estetika na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. |
| GRANDHOTEL | GRANDHOTEL
Autorské čtení Jaroslava Rudiše v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a scénické čtení připravované inscenace Nebe pod Berlínem. |
| MICHAELA JANEČKOVÁ |
TAK TO VIDÍŠ, KLÁRO. Městská knihovna Varnsdorf 2004, 1. vydání, 40 stran. |
| JAN NEJEDLÝ | HVĚZDNÁ PĚCHOTA POESIE Kdo dnes hýbe českým básnictvím? Děti, blázni, naivisté... |
ARABSKÁ NOC ČINOHERNÍ STUDIO v Ústí nad Labem Režie: Tomáš Svoboda Hrají: Marek Matějka, Irena Kristeková, Matuš Bukovčan, Jitka Prosperi, Jan Bidlas Novým kusem v programu ústeckého Činoherního studia je hra 'Arabská Noc' od německého dramatika Rolanda Schimmelppfeniga v režii Tomáše Svobody. Příběh hry, situované v minimalistické scéně mělkého nafukovacího bazénu se čtyřmi plážovými lehátky, je zasazen do arabské komunity v Německu, která obývá velkoměstský činžák. Nikdo se zde s nikým příliš nezná a nestýká, ovšem všichni vědí všechno o všech. Zlobí výtah a kdesi v sedmém poschodí se ztrácí voda. Neurotický domovník ve skvělém podání jednoho z nejlepších herců souboru Marka Matějky se tomu chystá přijít na kloub. Krásná mladá laborantka (poněkud toporná Irena Kristeková, podobající se Kate Winslettové v Titanicu) se koupe při otevřeném okně, mladý muž (nenapodobitelný Matuš Bukovčan, který si zahrál i v novém filmu Petra Zelenky 'Příběhy obyčejného šílenství') v protějším bloku ji sleduje. Mladá žena usíná, její spolubydlící (tradičně dobrá Jitka Prosperi, která ztvárnila jednu z hlavních rolí ve Vojnárově filmu 'Lesní chodci') se těší na milence, který právě přijíždí na mopedu (Jan Bidlas). Zasekne se ve výtahu, jeho milenka si zabouchne dveře, když mu jde naproti. Otevřenými dveřmi se do bytu dostane muž, který pozoroval mladou ženu při koupání. Ta spí, tak jako každý den po práci, spánkem, ze kterého není probuzení. Mýtickým spánkem Šeherezádiných nocí, jenž začne postupně určovat snivou logiku dramatu, ve které se rozpouští nuda a stereotypy každodenního života. Divácky vděčný komický efekt hry vzniká neustálými srážkami snu a reality, ve kterou aktéři umanutě věří, přestože se dějí věci nevšední a nad-reálné: muže-milence vtahují postupně do bytů všechny nájemnice, které jsou samy doma; muž-voyeur se zmenší a je uvězněn v nedopité láhvi koňaku… Z klatby, která způsobovala její totální spánek, ženu vysvobodí polibek domovníka, což je motiv, který symbolicky spojuje realitu se snem a současný příběh s pohádkou. 'Arabská noc' je 'oratoriem pro pět herců', kteří text spíše slovně prezentují, než že by ho hráli. Tento postup vychází sice ze specifik textu, ovšem hraní-nehraní, které útočí na hranice dramatu jako žánru a spojuje ho s poezií, se stává dominujícím kurzem ve výběru a realizaci nových textů Činoherního studia ('4 malá dramata', 'Jackson', 'Nemoc aneb moderní ženy'). Po vlně akčního 'cool dramatu' a realizaci finančně, herecky i obsahově náročnějších fragmentárních projektů (Krev, Nikdy, Hamlet), které podle mě nebyly příliš zdařilé, jde o první čitelný a nadějný záměr vybudovat novou dramaturgii na finančně únosných úsporných kusech, experimentujících s formou na základě silného jednoduchého příběhu. Takto nastavené směřování souvisí s odklonem obsahu současného dramatu od kritiky globalizovaného světa k poetizaci životní každodennosti. Tento kurz má schopnosti určité náhradní rekultivace mezilidských vztahů ve světě oklešťovaném stále více se formalizujícími sociálními vazbami (tzv. 'vztahová estetika' u Nicholase Bourriarda). jarobal
SVATAVA ANTOŠOVÁ: DÁMA A ŠVIHADLO Votobia, Edice českých autorů, Olomouc 2004 Román 'Dáma a švihadlo' s podtitulem 'lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky' (Votobia, Olomouc 2004) od teplické autorky Svatavy Antošové (nar. 1957), dlouho známé originální sapfickou poezií, má potenciál přizdít nejednoho čtenáře k posteli nebo křeslu (záleží na tom, kde se mu nejlépe čte). Příběh o peripetiích lásky Svatavy k osudové ženě-vampovi, má citlivým ztvárněním ambice stát se paradigmatickým případem životní situace, ve které homosexuál miluje heterosexuála, který volbu stejného pohlaví neodmítá - avšak spíše ze zvědavosti, a tedy nezávazně. Přetlak, který se ve Svatavině neřešitelném, stále více sadistickém vztahu, hromadí, postupně ústí v hlavní detektivní zápletku knihy, která vrcholí vraždou. Vedlejší motivy románu reflektují příběhy autorčiných současníků (kamarádi-literáti Breda a Suzuki; každý reprezentuje jednu z podob "konce intelektuála a bohéma": v rodinném kruhu a s avantýrami tajných milenek a pornografických textů, resp. vyžilé bohémství vedoucí k neukotvenosti, zavlékající blízké do problémů) a problematiku mezilidských vztahů v homosexuální komunitě, včetně otevřeného líčení lesbických sexuálních praktik. Zvláštní je celkové vyznění románu, který je především osobní zpovědí, plnou boje sentimentu a melancholie s tvrdostí a ironií vůči sobě a ostatním. V mistrném konceptuálním zvládnutí materiálu je čitelná dlouhá praxe autorky v psaní článků a přípravě rozhlasových příspěvků. Antošové kniha je z hlediska válcujícího toku strhujícího příběhu, propracovaného střídání různého poměru času vyprávění a času události (motiv jedné propité noci v baru po vraždě je jednotícím, reflexivně-rámujícím příběhem, který se udává v "přítomnosti" a uvádí příběhy o minulých událostech, fakticky zabírající několik měsíců-roků). Přes výrazně epický/prozaický/narativní charakter románu využívá Antošová střídmé lyrické vložky, které zpomalují děj a obohacují už tak vypointované "žonglování" s časem románu (nejde však ani tak o lyrickou a imaginativní poezii, na kterou jsme od ní zvyklí, spíše o poezii konkrétna). Námětem připomíná 'Dáma a švihadlo' knihu 'Intimní schránka Sabriny Black', kterou do českého literárního mainstreamu prorazil Emil Hakl: vysilující práce v profi-médiích, vedle níž osobní bohémský život, plný volného sexu a alkoholismu utíká bez náznaku, že by měl nějaký smysl. Nemohoucnost vzepřít se práci, která ubíjí a která se podílí na konstrukci světa, jdoucí proti vlastnímu spektru názorů a hodnot, hrozí vybouchnout v iracionálních návalech, jež jediné mají punc autenticity, kvůli nimž stojí za to žít, být uvězněn i zemřít. Avšak i tyto existenční 'skoky' bývají překonány a kolovrátek existence, se kterou se nelze ztotožnit, spustí znovu. Jediným únikem z tohoto života je psaní, úsilí poetizovat, skládat mikropříběhy svého života s příběhy jiných nebo s vymyšlenými příběhy, do podoby sebeironizujícího, ale přesto melancholického Textu, který má z hlediska autenticity větší hodnotu než život. Životní postoj dnešní střední generace intelektuálů, aktualizovaný knihou Svatavy Antošové, se odráží v řadě děl současného umění, ve filmu se "mistrem" stal Petr Zelenka. Aktuální 'Příběhy obyčejného šílenství' mohou sloužit jako vzorový manuál pro life-style dnešních čtyřicátníků. jarobal
ZUZANA MUSILOVÁ V NOVÉ VIRTUÁLNÍ GALERII GALERIE MAUD je nově otevřeným virtuálním prostorem na portálu www.maudcaffe.net, který se věnuje fotografické dokumentaci a reflexi kulturního dění především v prostoru Ústí nad Labem, ale i jeho okolí a dalších měst. GALERIE MAUD se zaměřuje na tvorbu mladých výtvarníků, studentů uměleckých škol, kteří ve své tvorbě využívají digitální technologie. Vystavovány budou převážně digitální a manipulované fotografie, počítačové grafiky, videa, flashové animace apod. Nové výstavy budou probíhat v intervalu 1-2 měsíce. Proběhlé expozice si divák bude moci prohlédnout v archívu. Ke každé výstavě bude k dispozici úvodní slovo, charakterizující umělce a jeho tvorbu. Provoz GALERIE MAUD otevírá výstava Zuzany Musilové, studentky Ateliéru multimédií Fakulty výtvarných umění v Brně. Autorka prezentuje mj. cyklus "Tahiťanky", který parafrázuje vybrané motivy z děl malíře Paula Gaugina prostřednictvím digitální fotografie, upravené počítačovým programem. Zuzana Musilová (nar. 1981 v Ústí nad Labem) v letech 2001-2003 studovala v ateliéru jednooborové výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Graficky upravovala studentský časopis Filé, sborníky z konferencí Katedry společenských věd PF UJEP Ergo a literárně-výtvarný sborník Fajnšmekři. V roce 2004 se umístila na druhém místě v soutěži mladých výtvarníků EXIT. Vystavovala mj. v Galerii U Kostela v Bílině a experimentálním prostoru NoD v Praze. jarobal
INSIDERS: NENÁPADNÁ GENERACE DRUHÉ POLOVINY 90. LET 18.2. - 8.5. 2005, Galerie Futura, Holečkova 49, Praha 5 Kurátorka výstavy: Pavlína Morganová Vystavující: Zbyněk Baladrán, Kamera Skura, Kryštof Kintera, Lenka Klodová, Pavel Kopřiva, Alena Kotzmannová, Ján Mančuska, Jan Nálevka, Michal Pěchouček, Pavel Ryška, Tomáš Vaněk Galerie Futura je po brněnském Domu pánů z Kunštátu druhým prostorem výstavy Insiders / Nenápadná generace druhé poloviny 90. let. Název Insiders byl zvolen s ohledem ke stavu současného umění - česká scéna je tak malá a uzavřená, že její členové tvoří jakousi komunitu insiderů. Výstava zachycuje tvorbu umělců na počátku jejich vstupu na výtvarnou scénu, který se odehrál v půli 90. let. Jedná se převážně o objekty a instalace. Vystavovaná díla mohou nepřipraveného návštěvníka zaskočit. Je to dáno charakterem současného umění. Nejde zde o to vytvořit originál, dílo stojící samo o sobě a stvořené ex nihilo. Postmoderní umění tvoří z již stávajících objektů. Umělec si objekt přivlastní a přetvořením či zasazením do jiného prostředí mu dá nový význam. Vytrhává předmět z kontextu a zasazuje do jiného. V takovém umění již nejde o formu díla, ale slovy Wittgensteina o fakt. Předmět je vyjmut ze scény, kde jsme na něj navyklí a zasazen do místa jiného. Tato "duchampovská" metoda umožňuje reagovat i na těžko sledovatelné pohyby a dění ve společnosti, což by ostatně umělcovým úkolem mělo být. Dílo tedy již není nějaký o sobě jsoucí originál z muzea, ale je součástí vztahů, odkazů, vazeb k našemu životu, společenskému dění. Takové dílo, ať už je to videoinstalace či nějaký readymade, vzdoruje oficiálnímu obrazu reality, přináší nepředvídatelnost, hravost, nejistotu. Tím apeluje na účast diváka, ten se s ním musí vyrovnat. Nepřistupuje k něčemu hotovému, předem jasně danému, jak je na to zvyklý z televizních estrád, nikde nezabliká cedule pro hromadný aplaus. Takovéto dílo vlastně boří hranici mezi autorem a příjemcem. Umělec bere již hotovou věc a drobnými zásahy ji pozměňuje, přisuzuje jí nový význam, smysl, poté své dílo někde vystaví, příjemce konfrontovaný s takovým předmětem je nucen rekonstruovat všechny odkazy, a objevuje nové. Současné umění je tak svým způsobem druhem kutilství, přivlastněním si hotové věci a jejím přizpůsobením vlastním potřebám. Proto jsou také použité materiály tak odlišné od materiálů umění klasického, pracuje se zde s levnými, sériovými produkty běžného života (tužky, brambory, papír, pornočasopisy). Umělci jakoby parazitovali na konzumním zboží. Návštěvník je tak nucen zamýšlet se nad používáním tohoto zboží, co to vlastně je, co má každý den v ruce, a odkazy se tak dostává až k úvahám o globalizovaném světě, povaze komunikace, obchodu, spotřeby, odcizení a lidské identity: videoinstalace - vyklápějící dveře, evokující nemocnici, v neustálém pohybu, jimiž však nikdo konkrétní neprochází (Alena Kotzmannová); Klodové pornomodelky, vyvolávající otázky po způsobu prezentace ženy jako matky, sexuálního objektu v naší společnosti; Kinterovy vylidněné prostory, které běžně prázdné vidět nelze. Nemá smysl se zde rozepisovat o poselstvích jednotlivých objektů, myslím, že hledání smyslu současných děl je intimní záležitostí. Záležitostí, která bytostně závisí na životních zkušenostech recipienta. Smysl díla se tak utváří teprve v kontaktu s divákem. Produkce a konzumace se tak v dnešním umění smývají. Nakonec bych se rád zmínil o prostoru, kde se tato výstava uskutečnila. Galerie Futura se od roku 2003 systematicky zabývá prezentací současného umění. Budova má tři patra, každé s rozdílnými světelnými podmínkami a vlastním charakterem, zvláště sklepení s výhledem do zahrady stojí za prohlídku samo o sobě. Jan Bauer
PATRIK LINHART: PRO CIZINCE NA CESTÁCH Kapucín, Duchcov 2003, 1. vydání, 32 stran Zatím posledním počinem teplického "performera a mistra kreativního čtení" Patrika Linharta je útlá, oranžově (jak jinak?!) obalená knížka Pro cizince na cestách. Opět jde - jako v jeho předchozí publikaci Měsíční povídky. Opárno - o soubor krátkých próz, jakýchsi mikropříběhů bez děje, minimalistických zápisků či záznamů věcí běžných i neobvyklých. Linhart cestuje po severozápadních Čechách, z Oseku do Duchcova, do Teplic, Nové Vsi, Cínovce… Kráčí s procesím i s přáteli, chodí po cestách i silnicích, cestuje linkovým autobusem i lodí po obzoru snu. Odchází a vrací se. A pozoruje. Dívá se na jiné lidi na cestách - ty sleduje v pohybu - a na navracející se - na ty se dívá ze zákrytu svého dočasného útočiště. Tím je patrně osecký klášter (kde autor "pracoval jako ochránce bezdomovců") a jeho téměř erbenovské okolí: hřbitov s kostelem, barokní sochy v zahradě a za zahradou pole a lesy… Dokonce i čas je tu vyměřován církevními svátky. Na ně však Linhart - ostatně jako na vše ostatní - nahlíží ze svého cynického pobytu v trapném počátku jednadvacátého století: (ne)světí tedy Malý pátek, 29. únor, vepřový advent, Modrou neděli, a vrací-li se do kláštera, pak jen aby obhlédl čekající hřbitovní hlínu… Vrcholem této jeho ironie a zároveň vtipnou cestovatelskou hříčkou se mi zdá být text Bílá sobota, ve které "autor-poutník" s přítelkyní a s jasným záměrem dojít do Hrobu dvakrát zabloudí a vždy se ocitne u hřbitova v Košťanech, nejprotivnějším městě v celém kraji. Ale svět je malý, nakonec jsme do Hrobu přece jen došli. Z Hrobu jsme jeli na koncert a když jsem se ráno probudil, řekla mi Eva, že smrdím jako beruška, která se posrala. (s. 25) Linhartovo cestování je spíše než putováním v ahasverovském stylu běžným denním úkonem, prostředkem dopravy odněkud někam. I přesto, že jeho cesty mívají svůj cíl, chybí jim konec. To, co nachází, je natolik všední a "malé", že mu to odnímá jakoukoli snahu setrvat. Jako by byl sám oním "cizincem". Vysvětlím: Linhartovou základním polohou je ironie, využívá každé příležitosti, aby shodil a zrelativizoval vše nedotknutelné - měl by si tedy ve všednosti a trapnosti přímo libovat. Ukázkou tohoto jeho přístupu mohou být texty postavené na bezprostředním záznamu běžných, věrně odposlouchaných rozhovorů lidí "ze vsi", ať už při mši v kostele (Totenmesse, Hromy a blesky) nebo v autobuse (Jana volá z linkáče, Kde já Ježíš). Právě v těchto pasážích se mi zdá Linhart nejpřesvědčivější. Jeho druhou polohu ale tvoří lyrické texty, v nichž je pouhým pozorovatelem: v popisech krajiny lze vždy tušit ohromení přírodou, během času či lidskou představivostí. Tyto texty (Návrat do kláštera, Riesenburg, Malý pátek aj.) mají často nádech meditativnosti. A tak i přesto, že v jejich závěru se vrací k ironii, "filozofická pachuť" zůstává… Tomuto kontrastu na rovině obsahové místy odpovídá i jazyk. Autor přechází od syrového stenografického záznamu (především v přímé řeči) do lyrických poloh (Ryl jsem v brázdách na dlani a vzpomínal…, s. 11), občas překvapí i metaforou (když se před vámi otevře nebe a oslepí vás sněhové vločky, tak tohle je Sněhový čumáček, s. 8). Slova využívá i jako zvukový materiál - skládá je ve zvukomalebný řetěz (Lyska mechanicky kroužila kolem labutě. Ve stále větší temnotě se jí blýskala malá, kulatá lítá očka, text Vodní cesty, s. 22). Podobné poetické výlety jsou však ojedinělé. Linhart zůstává věrný své specifické ironické zkratce - kupříkladu v textu Robot: Přece nepojedu s (rozbitým) robotem do Prahy, uvažoval kolega a jel tam s manželkou. Robota odnesli místnímu všeumělcovi, který se bál o pověst a tajně ho svezl z hor do Oseku. Z Oseku ho zkušební opraváři odvezli do Duchcova, z Duchcova ho Ukrajinci odtáhli do Teplic. Tam si robot užil svý a když se vrátil, zůstal s kolegyní… (s. 21-22) Další linii "sbírky" tvoří obsahově zcela odlišné texty: autor se z kláštera a ze svých cest přesouvá do městského prostředí. Píše o opravených písemkách z bankovnictví, rozbitém kuchyňském robotu (viz výše), o pitce s cizím tátou… Asi proto působí knížečka Pro cizince na cestách tak nesourodě. Není soudržným celkem, těžko lze hledat sdělení přesahující každý jednotlivý text. Ale možná autorovi podsouvám něco, co ani nebylo jeho záměrem. Na závěr si neodpustím citovat Linhartův vzkaz všem cizincům na cestách: Sám se bojím cest, jejichž směr neznám, mnohem méně než silnic. A, víme, na silnicích jezdí auto za autem. Přímo k zprasení. (s. 24) Jan Plyczan
NAKLADATELSTVÍ A INTERNETOVÁ GALERIE MAGDA Pavel "Magda" Pražák (1978, Litoměřice) je charismatický člověk, originální umělec a neúnavný organizátor kulturního dění. Pochází ze severních Čech, v Ústí nad Labem absolvoval legendární, dnes již zaniklé liberální soukromé gymnázium Schola Ludus na Střekově. Převážnou část svých aktivit realizuje v Brně, kde studuje Fakultu Výtvarných Umění na Vysokém Učení Technickém (ateliér Performance Tomáše Rullera a atelier Environment Vladimira Merty). Zde založil nakladatelství a internetovou galerii "Magda". V nakladatelství Magda vyšly v průběhu let 2000- 2003 čtyři publikace. "Literární kabaret", prezentace patnácti autorů experimentální literární tvorby, ilustrací a "vzájemných vztahů", ovlivnil záměry ústeckých umělců Martina Koláře a Venduly Fremlové, uspořádat podobný sborník děl autorů z prostředí ústecké umělecké bohémy (má nést název "Fajnšmekři"). Zatím posledním počinem Pražákova nakladatelství je brožurka "Aktivační funkce horizontální polohy pro sublimaci mysli do vědomí planety", "která je zaměřena na vztah člověka a Země, na možné souvislosti mezi životem člověka a dotekem se Zemí". Jde o syntézu odborného a básnického kratšího Pražákova textu s ilustracemi a fotografiemi Pražáka a jeho přátel, "umělců, kteří s vědomě prožitým dotekem těla a Země pracují." Galerie Magda vznikla v roce 2000 jako malá internetová galerie a od té doby se rozrostla do prezentace a dokumentace asi 40ti současných umělců." Kurátorem, programátorem a fotografem-dokumentaristou je Pražák sám. Pod doménou Galerie Magda vznikly postupně další doprovodné projekty, zaměřené na nekomerční oblast umění, např. experimentální tvorba multiautorských románů, stránky a archiv ústeckého divadelního spolku Zrakoplav apod. jarobal
MARTIN DAVID: VENKONCEM WELES, Brno 2003, 50 stran Není standardní začínat recenzi poznámkou, která se hodí spíš někam na okraj. Výše uvedené údaje otištěné v Davidově sbírce však je třeba upřesnit: soubor veršů Venkoncem vyšel teprve nedávno, tj. na jaře r. 2004. Stává se bohužel běžnou praxí, že nakladatel v lítém boji o peníze nezvítězí nad nepřítelem ve shodě se svým původním strategickým (rozuměj edičním) plánem. Je chvályhodnou tradicí, že knihy z nakladatelství Weles mají pěknou podobu. Knížečka Martina Davida (nar. 1964 v Teplicích) sice postrádá grafický doprovod, avšak nijak zvláště touto skutečností netrpí. Podtitul charakterizuje sbírku jako "kratičké, lapidární básně z let 1988-2002, uspořádané do jistého ,pásma´". Dílo Venkoncem znamená třetí Davidův samostatný opus, předcházely mu básnické sbírky Listí pro jablko (1995) a Jiné výkladní skříně (1999). Už v předchozí sbírce se Martin David představil především jako básník - pozorovatel, tehdy upoutal např. schopností evokovat atmosféru periférie, hostinců, "interiérové prostředí" vlastního příbytku. Tematicky (řečeno s nadsázkou) "rodinnou" poezii (tento výraz použil P. Motýl v souvislosti s některými verši Petra Maděry) nyní střídá pozorovatelství mnohem méně omezené prostorem, ztvárnění nahodilých impulsů, situační postřeh, z něhož autor vychází, aby básnický text uzavřel náležitou pointou: Kostely v krajinách/ mají ořezanou špičku,/ aby mohly/ po obloze psát…. Výše citované čtyřverší reprezentuje texty ozvláštněné nevšedním básnickým postřehem; podobného ražení jsou také básně Láhev (Mezi dělnýma rukama/ koluje jediná láhev piva,/ (prachobyčejného piva?)/ jako podávaný mikrofon.), Doma, Nůžky, Vrcholový sport, Pohřbívání atd. atd. V jiné poloze se David snaží z dojmu vyvodit tvrzení obecnější platnosti, přičemž však cítíme přítomnost ironie, nadhled a blízkost poetice nonsensu: Moucha nás obdivuje…/ Každičký den zrána/ krůčky svými přeměřuje./ Moucha je náš fanda!. Jindy se jedná o prostou hru s obrazy a se slovy (Písmena, V putyce dřepí samí mužové / o překot hovoří a pijí / každý se jinak vybarví atd.). Konečně v souboru nalezneme také verše "situační" (opět v nadsázce bychom dokonce mohli říci drobné útvary veršové epiky). Zde je David blízko poezii určené dětskému čtenáři, říkadlu či bajce: Už věky věků/ nosí generál při sobě…: zlatem vyšívanou/ plácačku na mouchy.// Ony na něj/ za rohem samoty/ zarputile sedají. Sbírka Venkoncem neznamená převratnou událost na domácí básnické scéně. Nejedná se o počin, jenž by si zasluhoval nekonečný potlesk a nezpochybnitelné uznání. Avšak jedním dechem je třeba říct, že Martin David je básníkem osobitým, vysloužil si vydání své knihy v prestižním nakladatelství. Je zajímavé sledovat jeho básnický vývoj, v němž sbírka Venkoncem znamená poněkud oddechový soubor vtipných (chtělo by se téměř říci laskavě vtipných), jadrných a úsečných textů. Z tohoto pohledu pak básníkovi můžeme leccos odpustit, četba pobaví a osobitým vtipem i potěší. Na závěr (odpusťte pokud nepatřičnou) osobní zkušenost s básníkem Martinem Davidem. Slyšel jsem ho číst verše na autorském večeru v Praze. Přednášel své básně jaksi úporně a krkolomně, projev ho naoko zmáhal, vyčerpával. Posluchač měl dojem, že naslouchá osobní zpovědi z těžce prodělané životní zkušenosti. A přece šlo o obsah tak lehký! A právě v této poloze, v prostoru mezi vážným a nevážným, mezi skutečným a nadsazeným, v rozměru "od postřehu k banalitě", najdeme opravdovou parketu Martina Davida. Jiří Koten
NEMOC ANEB MODERNÍ ŽENY ČINOHERNÍ STUDIO v Ústí nad Labem Režie: Viktorie Čemáková Hrají: K. Raková, I. Kristeková, M. Matějka a S. Majer První česky inscenovanou hrou nositelky Nobelovy ceny za literaturu v roce 2004, rakouské autorky Elfriede Jelinek, je 'Nemoc aneb moderní ženy'. Jelinek, narozená r. 1946 (jejím tatínkem byl Žid českého původu), začala publikovat koncem 60. let; od začátku byla ovlivněna rakouskou poválečnou experimentální literaturou (zejm. autory sdruženými do tzv. 'Vídeňské skupiny'). Již ve svých juveniliích zaujala svéráznou prací s jazykem, ironickým a parodickým reprodukováním jeho stereotypů a klišé ve fikčních promluvách antihrdinů současnosti. Jelinek prezentuje záměrně černobílý pohled na postavení žen v moderní společnosti, v pozadí však tušíme východiska postfeministické kritiky - fakt nerovnoprávného postavení žen a mužů a toho, že žena je objektem chtíče, resp. má problémy fixovat svůj subjekt ('Slast'). Jelinek protestuje za použití mimořádně provokativních výpovědí, plných brutálního a obscénního sexu. Od 80. let se autorka, politicky vycházející z radikálně levicových pozic, staví kriticky k rodnému Rakousku (podobně jako její starší souputník Thomas Bernhard), zejména ke skutečnosti nevyrovnání se s nacistickou minulostí ('Děti mrtvých'). Společnost vidí jako odlidštěnou masu hodnotově neutralizovaných občanů pod hvězdou novodobé mediální mytologie, řízené politiky a obchodem. Režie dramatického textu 'Nemoc aneb moderní ženy' se ujala mladá režisérka Viktorie Čermáková. Hra je halucinací, zběsilým tokem do sebe uzavřeného lyrického textu s nelyrickými motivy, který v pozoruhodné míře reprezentuje dva ze tří hlavních prubířů Jelienekové tvorby - kritiku postavení žen ve společnosti a kritiku mediální hantýrky. Hlavní postavy, dvě ženy (K. Raková, I. Kristeková) a dva muži (M. Matějka a S. Majer) si tento text rovnoměrně rozdělují. Redukovaný děj hry a jeho scénický doprovod - proměna dobře vyfiknutých postav středního stavu ve vojáky a psy (muži) a upírky, vysávající vlastní děti (ženy) souvisí sice s textem, avšak jakoby v posunutém úhlu, nezávisle na něm. Inscenačním příspěvkem je kritický apel na diváky v drsných invektivách a výzvách herců (aby si diváci uvědomili, že i oni jsou součástí systému, do kterého se na jevišti tepe). Tento 130 minut dlouhý očistec lze doporučit každému, kdo si myslí, že je nevinný. jarobal
ALEXANDR LOMM: NOČNÍ OREL Přeložila Olga Ptáčková, Praha, Albatros, 1971, 1. vydání, 221 stran 1. "V kterési skotské vesnici prodávají knihy S JEDNOU STRÁNKOU prázdnou, náhodně vloženou do výtisku. Dospěje-li čtenář na tuto stránku ve tři hodiny odpoledne, zemře." (Julio Cortázar, Příběhy o kronopech a fámech, Praha 2004, str. 12). 2. Noční Orel, román Alexandra Lomma, sice nebyl vytištěn ve Skotsku ani prodáván na vesnici, ale rovněž představuje jeden z návodů či příkladů, jak (ne)mít strach. Vyšel v roce 1973 v Moskvě, v překladu Olgy Ptáčkové pak v roce 1981 v Praze. 3. Hlavním hrdinou PŘÍBĚHU je četař Ivan Kožin alias Noční orel. Jeho pomocníky jsou lékař Korinta, sestra Iveta, budoucí Ivanova žena, partyzán Horálek a hajný Vlach, protivníky pak wermacht, gestapo a mnozí jiní. 4. A kdo to je Noční orel? "Člověk… nebo… nebo, ne tady se nedá najít žádné rozumné vysvětlení. Kdyby to byl poštovní holub, ten by v žádném případě nedokázal přilepit papír na sklo, TO MOHL UDĚLAT JENOM ČLOVĚK, a člověk po hladké dvacetimetrové stěně vylézt nemůže. To je nějaká fantasmagorie!" (Lomm, str. 170) 5. A SKUTEČNĚ, četba Nočního Orla je fantasmagorickým zážitkem. Také proto, že kniha přímo žádá, aby pod dojmem vyústění byla čtena stále znovu, lhostejno z kteréhokoliv místa. Naštěstí se její kvality zdaleka nevyčerpávají pouhým intelektuálním půdorysem, který je spolu s formou jeho zachycení jedním z mála pojmově uchopitelných rozměrů literárního díla. Byť není pochyb, že takový přístup činí z literárního díla často až jakýsi důkazní materiál pro obžalobu hegemonie určitého ideologického vzorce vůči jinému. 6. Alexandr Lomm napsal kyberpunkový román, který se odehrává za druhé světové války na Ostravsku. Avšak v nějakém paralelním vesmíru, který se s tím naším jen lehce míjí. V našem vesmíru totiž sovětští parašutisté neskákali bez padáků. 7. Příběh začíná v září roku 1944, když sovětský dopravní letoun svrhne do beskydských lesů výsadek. Úkolem výsadkářů je pomoci místním partyzánům a zkoordinovat jejich akce s plány Rudé armády. JEDNÍM Z NICH JE I četař Ivan Kožin, který u sebe objeví schopnost létat. A to více méně náhodně, když se mu při seskoku do nepřátelského území neotevře padák. 8. Ústřední scénu ličí ALEXANDR LOMM s černým, skoro až vianovským, humorem. "K zemi zbývalo čtyřicet vteřin prudkého pádu, čtyřicet vteřin života. Kožin, snaže se potlačit hrůzu, natáhl chvějící se ruku k uvolňovači rezervního padáku. Ale jeho prsty sklouzly naprázdno po noze. Vzpomněl si, že rezervní nemá, sám před odletem majora uprosil, aby mu dovolil nebrat si ho - vymluvil se na vysílačku…" (Lomm, str. 9) 9. Kožinovi se podaří přeměnit pád v klouzavý let, a zachránit si tak život. Schopnosti létat posléze začne využívat v boji proti německé armádě a gestapu. Jednou se jako Noční orel oknem vloupe do velitelství gestapa. Jindy s batohem granátů skryt za mraky útočí na messerschnitty. 10. Rychlé tempo vyprávění Lomm občas zvolní. V pasážích, ve KTERÝch svého hrdinu nechá trápit pochybnostmi, trochu připomíná P. K. Dicka. "A co když doktora zajímá něco jiného?... Ale co? Kožinovi říkají, že spadl u K-ova, čtyřicet kilometrů od místa výsadku. Říkají… a co když to není pravda? Copak Kožín ví, kde se nalézá? Což může těmto lidem plně důvěřovat? Co je zač ten hajný? Kdo je ten doktor? Co v tom má co dělat nějaký německý důstojník?... Pozor, četaři, nezapomínej, čemu tě učili! Buď opatrný! Nepřítel je vychytralý a zákeřný! Ale to ještě nic neznamená. Možná, že s tebou hrají nějakou rafinovanou a nebezpečnou hru." (s. 25) 11. JEŠTĚ že Kožina sovětská armáda dobře vycvičila. Nakonec se sám postaví německé armádě, avšak mnohonásobné přesile nedokáže odolat. Je sestřelen a těžce raněn. Léčit se musí ještě ŘADU LET PO VÁLCE. Navíc ztrácí paměť i schopnost létat. 12. Vše ale naštěstí ztraceno není. Jednou, už dlouho po válce, jde Kožin k rybníku za synem. ",Mí-šó!!!´ ZAVOLAL… Z KŘOVÍ na druhém břehu vyběhl kluk v trenkách. Jakmile poznal otce, radostně mu zamával: ,ta-tí-í, už jdu!´ Kožin si myslel, že Míša poběží po břehu. Ale stalo se něco takového, že se bývalý Noční orel chytil za srdce. Klučina se rozběhl po břehu a skočil do vody. To Kožina vůbec nepřekvapilo. Věděl, že Miška umí výborně plavat a rybník nebyl nijak velký. Všecko bylo v tom, že Míša neplul, ale lehce běžel po hladině, zanechávaje za sebou plno širokých kruhů. Ano, ano, klučík běžel po vodě jako po zemi a to bylo tak omračující, že se Kožinovi zatočila hlava a bodlo ho u srdce, jako by se podíval z desátého patra dolů." (Lomm, str. 281-282) 13. Vyloučit samozřejmě nelze ani to, že se celý příběh opravdu uskutečnil. Možná, že se mezi nás infiltrovala armáda Nočních orlů. Ostatně "je znám případ JEDNOHO OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO, kterého rozbolelo levé zápěstí zrovna pod náramkovými hodinkami. Když si hodinky strhl, vytryskla mu krev: v ráně byly patrné stopy jemných zoubků". (Julio Cortázar, Příběhy o kronopech a fámech, str. 12). Filipes
TOMÁŠ POSPISZYL: OKTOBRIANA A RUSKÝ UNDERGROUND Labyrint 2004; 1. vydání Polonahá divoženka se slovanskými rysy a rudou hvězdou? Progresivní politická pornografie v SSSR? Neuvěřitelný příběh šíleného manipulátora Petra Sadeckého? Rej tajných služeb? Jaroslav Foglar, Otakar Batlička, Bohumil Konečný a Zdeněk Burian? Ano, toto vše nalezneme v knize Oktobriana a ruský underground Tomáše Pospizsyla, redaktora kulturní rubriky časopisu Týden. Kniha má podtitul Neuvěřitelný příběh Petra Sadeckého. A jeho příběh je skutečně neuvěřitelný. Petr Sadecký (1943-1991), absolvent FAMU, pronikl do blízkosti ilustrátorů dobrodružných knih Zdeňka Buriana a Bohumila Konečného. Oba důvěrně znal a jejich tvorbu ctil od dětství. Využil jejich existenčních potíží a navrhl stvoření komiksu pro Západ. Burian s Konečným kývli (především z nedostatku jiných pracovních příležitostí) a začali tvořit komiks nazvaný Amazona. Vše podle Sadeckhého podrobných instrukcí. Amazona měla být jako "ženský Tarzan nebo James Bond". Sliboval obrovský úspěch na západ od hranic ČSSR a dušoval se objednávkou švédského nakladatelství. Celý podnik měl mít ryze komerční ambice. V lednu 1967 však Sadecký emigroval do NSR. Vzal s sebou veškerou jejich práci... Konečný byl nemile překvapen a chvíli se Sadeckým korespondoval. Brzy však poznal, že byl oklamán, a obrátil se na policii. V roce 1970 mu západoněmecká policie umožnila získání většiny kreseb zpět. Sadecký ovšem některé kresby ukryl. Jejich torzo vyšlo v Londýně jako Octobriana and the Russian Underground. Kniha přinesla šokující ukázky tvorby ruských disidentských autorů, sdružených do tajemné organizace PPP (Progresivní politická pornografie). Patronkou organizace byla Oktobriana (resp. překreslená Amazona s rudou hvězdou na čele).Tato polonahá divoška ze Sovětského svazu měla pomáhat utlačovaným a bojovat za nedeformovaný komunismus. Kniha se stala senzací - na důvěryhodnosti jí přidala i předmluva ruského emigrantského spisovatele Anatolije Kuzněcova o nezávislé kultuře v SSSR. Materiálu si všimly i naše sdělovací prostředky. Pozornost mu věnovalo Rudé právo, Svět socialismu a další. Čs. televize dokonce odvysílala pořad Skandál s Amazonou, kde se autoři původního seriálu o Amazoně distancovali od zpolitizované Oktobriany. Je otázkou, zda si Sadecký uvědomil, jaké potíže způsobil svým bývalým přátelům v normalizačním Československu. Octobriana začala žít svým vlastním životem. Stala se kultem. David Bowie plánoval v roce 1974 natočení filmu Octobriana a muž z hvězd (Oktobrianu měla ztvárnit Amanda Lear) a pop-punkový zpěvák Billy Idol si její podobiznu nechal vytetovat na paži. Protože postava Oktobriany nepodléhala žádnému autorskému právu, zmocnily se jí různé komiksové komunity. Stala se nejdřív vedlejší postavou zavedených komiksů, později i hlavní hrdinkou. Ve Finsku vznikl o Oktobrianě seriál a v roce 2002 dokonce film Octobriana a Leninův prst... Kromě téměř neznámého příběhu z naší nedávné minulosti je na knize zajímavá i netradiční grafická úprava od Petra Babáka (pochází z rodu Zdeňka Buriana a dnes má mj. na starost grafickou úpravu Sbírek zákonů České republiky). Do textu jsou kupř. formou koláže vloženy Sadeckého dopisy Koneč-nému. V jednom z nich Sadecký vyjasňuje zrod původní Amazony: "Já postavím děj, text, některé nápady, vám to bude pracovat ve směru sexuálních fórů dějových i textových a především kresebných. (...) Jak to ale udělat, aby to nebyla nevkusná pornografie? (...) Musím to prokonzultovat s Dr. Pondělíčkem." Pro ilustraci jsou důležité i Konečného dopisy Sadeckému po jeho emigraci: "... po patnáctiletém přátelství jsem Vám naprosto důvěřoval, a také jsem uvěřil Vašim plánům... (...) Odpustil bych Vám podvod, využití a zneužití mého přátelství /nevím, jaký máte ve svém slovníku název pro toho, kdo podvede přítele, který je v nouzi/..." A co provedl šílený mystifikátor - před nímž bledne i Cimrmanovská legenda - Jaroslavu Foglarovi a Otakaru Batličkovi? Odpověď naleznete v Pospizsylově pozoruhodné knize o Oktobrianě, komiksové hrdince českého původu. ing. Rena
PÁTÁ KORÓNA: ANTOLOGIE SEVEROČESKÝCH LITERÁTŮ Nakladatelství Kapucín, Duchcov 2004; uspořádala Mgr. Věra Bartošková ve spolupráci s Ladislavem Muškou a Patrikem Linhartem, 60 stran Na sklonku roku 2004, vyšla v duchcovském nakladatelství Kapucín antologie severočeských literátů 'PÁTÁ KORÓNA', která navazuje na pravidelné čtvrtletní přílohy 'Sluneční koróna' regionálního kulturního měsíčního zpravodaje Nové Ústecké Přehledy (informuje o kulturních a společenských akcích a programech kulturních institucí v celém regionu; kromě toho publikuje recenze, reportáže a ohlasy na proběhlé akce a události v minulém měsíci). Obsahuje básně a povídky severočeských autorů, předmluvu Věry Bartoškové a historickou sondu o kořenech 'Básníků severu' Pavla Koukala. Nezanedbatelnou součástí antologie jsou ilustrace studentů oboru učitelství výtvarné výchovy na PF UJEP, které vybral profesor Miloš Michálek. V Páté Koróně je zastoupeno 32 autorů (z toho 10 žen, což není nijak málo) z 'center' severočeského kulturního dění, tedy Děčína, Teplic a okolí (Ústí nad Labem by v této perspektivě bylo až na třetím místě, přestože je největším městem kraje!), autorů, kteří se znají a setkávají na společných autorských čteních, popř. již společně publikovali. Zásluhou rozptýleného zájmu editorů jsou však zastoupeni překvapivě i autoři, jejichž jména je v okruhu 'starých známých' slyšet poprvé. Jde vesměs o 'písmáky', nebo jak jinak nazvat více či méně naivní lokální umělce, jejichž origin speciae sahá snad až ke kořenům národního obrození. Že však možná právě tyto autory čeká v blízké budoucnosti sláva, napovídá boom okolo fenoménu naivních básníků, který se teprve postupně šíří z centra (okruh Radima Kopáče a Jana Nejedlého, resp. antologií nakladatelství Clinamen) do periferie; na severu je v tomto směru první vlaštovkou obliba kultovního poety-poplety Radka Háska z Teplic. Příznačné pro konzervativní výběr Páté Koróny je, že Hásek, ani příbuzní Radim Neuvirt či Mnoháček Zgublačenko zařazeni nejsou. Z výběru Páté koróny nad lokální zaměření vyčnívá především legendární Emil Juliš, který stál v 60. letech za nakladatelstvím a časopisem Dialog, dodnes nepřekonaným pokusem o literární časopis krajské úrovně. Ze známějších zastoupených osobností střední a mladší generace, které za sebou většinou mají jednu nebo více publikací prestižnějšího nakladatelství (Votobia, Host) jmenujme Svatavu Antošovou, Romana Szpuka, Martina Davida, Milana Hrabala, Radka Fridricha a Patrika Linharta. Žádná literární antologie nemůže postihnout svůj cíl tak, aby byli spokojeni všichni - je podmíněna osobou editora, který ji připravuje. Cílem Páté koróny bylo především vybrat literáty, jež sdružuje lokalita severních Čech a většinou i společná aktivita, např. na autorských čteních. V úvodníku naznačuje editorka Bartošková - příznačně poeticky - možný obecnější cíl výběru, když o zastoupených autorech tvrdí, že "cítí, myslí a také píší jinak než si vynucuje 'trh bez skrupulí' v televizi, novinách nebo populárních časopisech". Soudím, že jde o tautologii - literatura se přeci apriori proti konzumnímu čtení staví; málokterá si však bohužel uvědomuje, že přínosnější je dnes trh neignorovat a naopak využívat jeho strategie subverzivním způsobem. I další vymezení vybraných autorů, např. že "píší neučesaně po svém… Každý z nich však má svou tvůrčí auru a ta vzniká teď a tady. Ze živné půdy života…" celý almanach školsko-lyricko-angažovaným diskursem poněkud devalvuje. Srovnáme-li Pátou Korónu s prestižní a tentokrát absolutně nepřekonanou antologií "Od břehů k horám" (Votobia, Olomouc 2000, editor Milan Kozelka), dojdeme k lehce pesimistickému závěru. Kozelka měl díky tehdejšímu velkorysému edičnímu plánu Votobie nesrovnatelně lepší podmínky prezentovat toho co nejvíce, čímž se čtenářům jeho antologie odhalily ty největší marginálie chladného severu. Postupoval jako velký pán, autory hledal pomocí rozvětvující se hierarchické sítě s pomocí známých severočeských spisovatelů. Tento přístup, zdánlivě zavánějící podvratným lobbingem, se nakonec ukázal úspěšný, neboť každá osobnost kolem sebe sdružovala jinou paletu autorů. Výsledkem byla poutavá barevnost a pluralita antologie, podtrhnutá ovšem erudovanými teoretickými příspěvky. Nic takového se nekoná v případě Páté Koróny, která nakonec podlehla příliš autoritativní selekci hlavní editorky. Výsledkem nejasně položeného a nepřesvědčivě obhájeného cíle je neslaná nemastná publikace, u níž si nemůžeme být jistí, zda jsou ty nejreprezentativnější osobnosti severu v ní zastoupené za své zařazení vděčné. Na závěr ještě pokárejme Pátou Korónu za ediční nedostatky (chybí jména soubornějších cyklů, z nichž jsou vytrženy zastoupené kousky autorů, jakož i datum jejich vzniku) a nedostatky grafické (různá velikost fontu, což je dáno - zřejmě finančně motivovanou - snahou vtěsnat všechny autory na 1, resp. 2 strany). Naopak je třeba pochvaly za užitečný rejstřík na konci publikace. jarobal
Radim Kopáč: BAŽE NAIVISTÉ… | |
| |
|
I kdyby postmoderna skutečně znamenala éru individualizované prázdnoty, "bludnou a nepravdivou estetiku a filosofii opakování"(1), jak o ní smýšlí esejista Jan Suk, i kdyby opravdu tento antiromantický čas smetl z piedestalu produkci a nahradil ji reprodukcí, umění vytlačil tvorbou atd., nelze postmodernímu myšlení na poli slovesnosti, a možná i na polích jiných uměleckých kategorií, upřít jedno: sblížení vysokého s nízkým, rozmytí hranic mezi parnasistní literaturou, hýčkanou knižními vydavateli a kritiky, a generálně pomíjeným a despektovaným písmáctvím, bezelstnými nestylizovanými rýmovánkami typu: "K večeři včera jsme prostřeli,/ měli jsme velkého zajíce./ Myslivec mu hlavu prostřelil,/ u nás pak měl možnost najíst se." (2) Autor citovaného čtyřverší, pseudonymní autista Mnoháček Zgublačenko (nar. 1969), je jedním z několika slovesných tvůrců, kterým se v posledních letech podařilo skoro nemožné: se svojí průzračnou komikou, dětsky hravými moralitami pronikl na stránky literárních časopisů i do antologií, a kouzelně tak okysličil soudobou českou poezii lapenou v sítích holanovsko-skácelovských nápodob, spoutanou metodou variací a výpůjček; rozpustile vyplázl jazyk na papírovou masku, kterou si český básník 90. let a současnosti s gustem opětovně nasazuje, aby si alibisticky odpočinul od světa, aby si oddechl od hrůzně nesrozumitelné existence. Zgublačenkovy verše v kontrastu s básněním například Petra Borkovce(3), dnes už i v zahraničí bezmezně glorifikovaného autora, víc než kterýkoliv renomovaný kritik, případně filosof anebo sociolog ukazují, jak ona oficiální a ceněná poezie bezpečně zmizela sama sobě z dohledu, jak z ní vyprchal život, jak jí nezbývají jiné zbraně než cizí slova, ohlasovost, eklekticismus. A jak poetický pramen, který se po bílém papíře rozlije náhle a bezprostředně, z vnitřního přetlaku a bez jakéhokoliv úsilí o formální splavnost a důmyslně šifrovanou a mnohovýznamovou metatextovost, dokáže dokonale a jedinečně osvěžit. Skoro se chce říct, že budoucnost poezie snad ani nemůže patřit nikomu jinému než naivistům, literárnímu primitivismu a prostoduché upřímnosti. I. Termín naivita, který se prvně objevuje ve francouzštině ve 12. století, odkud se šíří do dalších evropských jazyků, pochází nejspíš z latinského nativus (tedy nativní, nezměněný, přirozený, v přírodním stavu) a byl až do konce 19. století podřazován humoru anebo ironii. Vymezení tohoto pojmu může znamenat jak hravou možnost pro samotné básníky, tak seriozní výzvu pro teoretiky komiky. Brněnský demiurg, poeta doctus Jan Novák (1925-1980), kterého mimo jiné monumentalizuje Pavel Řezníček v knize Hvězdy kvelbu(4), v jedné ze svých poetických hyperbol usuzuje, že "naivní je ten, kdo není geniální"(5). Pražský filosof a psycholog Vladimír Borecký (nar. 1941), snad jediná osobnost českého intelektuálního života 2. poloviny 20. století, která se problematice tak řečené kultury smíchu věnuje soustavně, diferencuje a onto-geneticky řadí čtyři komické konfigurace: naivitu, ironii, humor a absurditu. "Zjednodušený výklad by to mohl ukázat na postoji já k světu a k druhým," rozlišuje podrobněji Borecký v rozhovoru (6), "v případě naivity jsem to já, kdo je k smíchu, aniž bych si toho byl vědom. U ironie je mi k smíchu druhý, ale nepřipouštím si vlastní směšnost. Humor je sebeironie. Humorista je schopný vysmát se sám sobě. V absurdní komice ztrácí já poslední zbytky jistoty, které má ještě v humoru. Vše je komické, včetně toho, že se s tím nedá nic dělat. V absurditě se kruhem vracíme k naivní úrovni, ale zůstává nám reflexe komiky." Konkrétně o naivitě Borecký dále soudí, že její komická dimenze, "jak ji vytvořil již Theodor Lipps (1898), je doménou dětí, primitivů, simplexních osob a prosťáčků. Freud, který přejal Lippsovo členění komiky, uvádí jako příklady naivního vtipu právě bezděčné výroky dětí, které je nezamýšlely jako vtip, ale jsou směšné v kontextu srozumitelném dospělým." (7) A protože spontánní a samoúčelná naivita, eventuelně příbuzné termíny lidové nebo insitní umění mohou být a častokrát bývají směšovány s pojmem art brut, s oním poválečným dubuffetovsko-bretonovským a v českém kontextu teigovským označením pro imaginativní projevy tvůrců vnitřního modelu, zalistujme publikací Umělci čistého srdce(8) a připojme ještě jednu rozlišující citaci: "Je-li společným znakem všech… proudů vedle neškolenosti kvalita autenti-city a v různém stupni bezprostřednosti a neambicióznosti, kvalita, která bývá opisována slovy z oblasti citové…, pak rysů distinktivních je víc," uvažuje teoretička výtvarného projevu Alena Nádvorníková (nar. 1942), "lidový projev je povýtce mnohem prostší, ukotvený v řemeslných dovednostech a podobně jako u naivistů nemá jeho bezprostřednost spodní nutkavé vibrace jako je tomu u vizionářů či psychotiků; zpravidla je narativní, vyprávěcí, vycházející z popisu jevové skuteč-nosti, většinou nekomplikované, často pohádkové. Jeho protagonisté se s láskyplně urputnou i pokornou péčí snaží podat co nejvěrnější obraz toho, co vidí kolem sebe… anebo o čem sní. Oddanost vnějšímu modelu přitom bývá ve šťastném souladu se zpravidla extrovertním ustrojením tvůrců, s jejich intenzivní touhou předložit světu co nejpodrobnější oslavu jeho krás, včetně adorace konkrétních osob…" Abychom však sestoupili z výšin abstraktních formulací a půvabných epitet: co "číst" ve verších, případně na plátnech, naivních umělců? Jednak radikální ústup od metafory a obraznosti, na jejichž místo se navrací bezprostřední skutečnost, reálné události, postavy a věci. Jednak - a v tom mají naivisté nezpochybnitelně blízko k revoltnímu dada přelomu druhé a třetí dekády minulého století, případně k filosofii konkrétní poezie 60. let - analogickou vůli vrátit se ke smyslu, oloupat z cibule slov uschlé a hnijící slupky frází a klišé, které plní pouze roli baudrillardovských simulaker, tedy znaků pro znaky, a které nenesou žádný význam. Slovesnost naivistů, jak ukazuje publikace Bosé nožky(9), dodnes jediná antologie svého druhu, žánrově tíhne buď k vázanému verši, anebo k epistolární formě, přičemž precizní vnějšek básnické stavby, tedy především důrazný rým, mnohdy absolutní, bývá u naivních poetů zohledňován v prvé řadě - z jejich veršů nejdřív zaslechneme neučesanou hudbu v rytmu, který škobrtá a skřípe; až s odstupem k uchu dolehnou slova, leckdy vyšinutá z kanonizované podoby jazyka, mylná v pádu nebo ve skloňování, častokrát rozrušující lexikální, gramatické i syntaktické zákonitosti ve prospěch okamžiku: "Spadl kámen do voda/ napsal Václav Svoboda." II. Z historie českého naivismu, tedy toho zachyceného do proustovských sítí slov, vystoupilo několik jmen výrazněji na světlo právě zásluhou antologie Bosé nožky, kterou sestavil historik umění a kurátor Arsén Pohribný (nar. 1928) a v roce 1969 vydalo nakladatelství Mladá fronta. Ojedinělost počinu ale snižuje jak absentující vymezení kritérií ediční práce, tak nezřetelné rozlišení mezi tvůrci vnitřního a vnějšího modelu, tedy směšování kategorií art brut a naivní, případně lidová tvorba. V Pohribného knize s podtitulem Próza a poezie českých naivistů, titulu představujícím ukázky ze slovesné tvorby dvaceti autorů, se tudíž vedle sebe objevují na jedné straně známá jména vysokoškolského "modelissima" Josefa Mrázka Hořického (1906-1984) nebo kinooperátora Josefa Pánka (?-1954), jehož komický potenciál oceňovali už prvorepublikoví Recessisté(11), a na druhé straně jména Josefa Chwaly (1906-1985), jehož dílo "často osciluje na pomezí art brut, především proto, že důležité místo v něm hraje představivost"(12), případně Jarmily Kaplánkové (nar. 1930), kterou podle vlastních slov "k tvorbě přinutila zprvu hlavně bolest, nutnost svěřit alespoň papíru své city a zážitky…"(13); ostatně mezi ilustracemi k Bosým nožkám nalezneme i nedatovanou reprodukci díla Anny Zemánkové (1908-1986), dnes v zahraničí nejrespektovanější české surové malířky a kreslířky. Ve větší míře se pojem naivní básnictví začal usazovat v povědomí v 70. letech minulého století - i když v povědomí povýtce neoficiálním. Zásluhou tehdejšího intelektuálního undergroundu, sdruženého především v okruzích Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, Řimsologů, Skupiny surrealistů v Československu, Patafyzického kolegia Teplice aj., docházelo v duchu revolty proti absurdní dobové ideologii k mytizaci poezie i obecně mašíblovského přístupu k existenci Jakuba Hrona Metánovského (1840-1921), Stanislava Mráze (1864-1918) nebo Václava Svobody Plumlovského (1872-1956). Ještě před touto kuriozní popularizací, která po roce 1989 vyústila v řadu oficiálních knižních edic(14) a relativně velký zájem širší čtenářské obce, se začaly objevovat vědomé nápodoby básnického naivismu: cestou primitivní poetiky, dnes známé jako "trapná poezie" a "totální realismus", se na přelomu 40. a 50. let vydala dvojice autorů ze samizdatové edice Půlnoc, Ivo Vodseďálek (nar. 1931) a Egon Bondy (nar. 1930)(15) - v rozmezí mezi koncem světové války a komunistickým převratem obdivovatelé bretonovsko-dalíovského surrealismu, v jehož duchu napsali řadu textů. "My jsme obdivovali absurdní rozměr komunistického režimu," vzpomíná Vodseďálek na zrod poetiky trapnosti, "pro tehdejší oficiální literaturu v Československu byla nejdůležitější srozumitelnost… Dnes, když se na ta léta zpětně dívám, zjišťuji, že jsme byli naprosto srozumitelní. Zrušili jsme metaforu a vyprávěli příběhy těmi nejprostšími slovy. Čímž jsme oficiální požadavek srozumitelnosti postavili na hlavu…"(16) Vodseďálkovsko-bondyovský tvůrčí potenciál v normalizačních deká-dách rozvinuli v jeho tematické i stylistické rovině mj. Petr "Peťák" Lampl (1930-1978), Karel "Charlie" Soukup (nar. 1951) nebo Quido Machulka (nar. 1950)(17). III. Výše uvedená možnost i skutečnost cílené tvůrčí nápodoby, vědomý vstup na pozice naivní poezie, vede k nutnosti diferencovat a rozdělit naivní básníky do dvou kategorií: na primární naivisty, tedy tvůrce, kteří si svůj komický potenciál neuvědomují a pracují s ním bezděčně, a na sekundární naivisty, respektive naivistické stylizace, čili ty autory, kteří si osvojili umění přecházet mezi komickými konfiguracemi, umění dobrat se k naivitě z postu výchozí ironie, humoru nebo nejčastěji absurdity; případně k ní dojít úplně odjinud, z oblastí mimo komiku. Vít Kremlička (nar. 1962) se jak ve verších z první poloviny 80. let(18), tak ve svých novějších knížkách(19) kromě lyrických meditací a metatextových hádanek, příznačných pro jeho slovesnou tvorbu, osvěžuje i průzračným kouzlem naivismu. Podobně v sobě ukrývá několik rozličných faset - vedle naivisty také surrealistu, lidového vypravěče a dadaistu - Ivo Medek Kopaninský (nar. 1936). Záměrně naivní je také autor intelektuálních grotesek a expresivních, deziluzivních raportů Ivan Wernisch (nar. 1942), nejzřetelněji snad v minipříbězích o "jednom" Bedřichovi(20), ale předně v paralelně vznikajícím útlém díle heteronymního naivisty Václava Rozehnala(21). Jsou tu ale i další kultivované mystifikující naivismy a stylizace jako Jamkův Eberhart Hauptbahnhof(22), Kerbrův Rudolf Kubran(23) nebo Bohdan Vojtěch Šumavanský vulgo T. R. Field (1891-1969), autor sbírek Kosočtverce na ohradách, Kruhy pod očima a Lomikel na dlásnech(24). Jsou tu tvůrci básnického nonsensu(25), patafyziky(26) a surrealistického "modrého humoru"(27), je tu Pražská banalýza a jejich pojetí banalismu jako záměrně simplexní odpovědi na hermetičnost surrealismu, je tu nekonečně pestrá škála podivuhodných kouzelníků tancujících na ostří poválečného stalinismu(28) i pozdější normalizace, je tu dosud nedostatečně zbádaná kategorie "zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných"(29), tedy šuplík, který tisíci nových jmen a ukázek z díla především v posledních letech vytrvale zaplňuje zmíněný Ivan Wernisch. Jsou tu duševně nemocní tvůrci(30), psychotici a autisté - neboť také jejich slovesnou tvorbu mnohdy prozáří paprsek naivity. A je tu ještě mnoho jiných a dalších přesahů a přestupních stanic, souvislostí a rozmytých hranic, vratkostí a nezřetelností ve vymezování termínu naivita. Jestliže Wernisch v jedné své básni parafrázuje Eugena Brikciuse a tvrdí, že "onanisté/ ti mají své jisté", neboť "nehoní se kdovíkudy/ za chimérou, za přeludy"(31), naivisté, respektive jejich interpreti a analytici, jak naznačeno, nemají jistého skoro nic. Avšak přesto: Duchampův aforismus o velkých umělcích budoucnosti, kteří budou tvořit v podzemí, respektive daleko od spektakulárního středu, na periferii, platil nejen v časech stalinismu a normalizace, tedy v době, kdy byla naivním básníkům i naivistickým stylizacím přičítána neocenitelná katarzní funkce, ale platí i v posttotalitních devadesátých letech a v současné době: dnešní básnický naivismus znamená v rámci kanonizované literární estetiky ono "nečekané oživení v sále" - pomyslnou přítomnost rošťáka Jarryho, střílejícího ze svého "koketně učesaného revolveru", jak v jiné souvislosti píše básník Jan Řezáč(32). Vstupme tedy do sálu a rozhlédněme se kolem. Teď a tady vyčnívá několik známých tváří: písmák a kreslíř Jan Volf(33) (nar. 1955), "ten co neumí hrát golf", dále Vladimír Pavlovič(34) (nar. 1963), sociolog vlakové dopravy mezi Prahou a Čelákovicemi, nebo František Pánek (nar. 1949), podzemní poutník na trase od piva k oltáři(35). Nečekaně oživující je erbenovsky baladická Kamila Knotková (1921-1993), oživující je také Jiřina Marešová (nar. 1951) a její libertinské "skandované" pajány na "prdel", která jednou "bude svítiti", oživující jsou vitalita a pohádkový optimismus ve verších Kláry Stanislavy Trněné(36) (nar. 1958) stejně jako milostné hymny Jaroslavy Alfredové (nar. 1974) - té, která "s babičkou bydlí dva roky v Polském Těšíně/ a ten Těšín mnoho těší mně!"(37), anebo vlastenecky planoucí říkadla pražské Emilie Puldové(38) (nar. 1932). Dále jsou tu popletené miniatury Milana Krupy (nar. 1967), temná zaříkání Mnislava Šťavnatého čili Dana Žikeše (nar. 1966) a dobrodružné fekálně-masturbační komedie Michala "Míši" Salveta (nar. 1969). Je tu David "Kufald Indián" Janžura (nar. 1966) a jeho "postřehy z léčení", jsou tu v úvodu zmíněný Mnoháček Zgublačenko(39) (vlastním jménem Pavel Hlušička), rýmující "Ve studené válce / byla tady rušička./ Teď jsou tady válce,/ jezdí s nimi Hlušička.", a jeho přítel, "šumavský romantik" Karel Škach(40) (nar. 1952). Zmínku zaslouží také reinkarnace proletářského básníka Jiřího Wolkera - Jan Šustek(41) (nar. 1954) z Jilemnice, dále veršující politruk Bohuslav Sýkora (nar. ?)(42), anebo Radek Hásek z Teplic (nar. 1976), fixovaný podobně jako Marešová především ve sféře svobodomyslné sexuality, viz třeba jeho dvojverší: "Rukou boží posvětil otec tvoji duši / sundej si hábit, neb to mě vzruší…" (43). IV. Naivní básníci připomínají pomyslný ledovec, tajemně mlčenlivou oázu ryzí poezie. Ukrývají se mezi nimi tvůrci s uhrančivě originální senzibilitou, jenže na světlo, do oficiality, do literárních periodik, případně knižních publikací, je musí vytáhnout čísi ruka. Přimlouvám se za afirmativní akci: vyvolejme jménem i některé z těch zbývajících devíti desetin, které čekají pod hladinou. Mottem může být dvojverší Mnoháčka Zgublačenka z básně adresované Karlu Škachovi: "Vydat své básně se neboj/ spolupracuji přec s Teboj."(44). FILÉ, PANDORA A MLADÝ SÉMIOTIK Filosofická a literární tvorba mladých severských intelektuálů V únoru 2004 vydala poslední číslo FILÉ redakce ve stávajícím, převážně ženském složení z řad studentů třetího ročníku oboru Základy humanitní vzdělanosti-Estetika na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Další již má být v režii formující se redakce z řad studentů 2. ročníku ZHV-Politologie. Osmé číslo této "revue pro filosofii a umění" je věnováno tématu prostorů pro story, sprostotám a prostotě. Obsahuje příspěvky autorů, kteří k tématu přistoupili vážně (exodus a modlářství Ondřeje Lehkého, sekty Michala Vrby, Mona Lisa Hany Netrhové, interpretace Lolity Petra Petříčka ad.), ale i netradičně a s nadhledem (pokračování mystifikace o mistru teleshoppingu Horstu Fuchsovi Whorsta a Frosta, Civínovy verbálně-grafické koláže a mixáže apod.). Poměrně mnoho prostoru, tak jak se již ve FILÉ stalo zvykem, je věnováno původní básnické tvorbě. Zastoupeni jsou mj. regionální autoři Mnoháček Zgublačenko a Luděk Marks. Nedílnou součástí FILÉ bývá fotografický a výtvarný doprovod. Tentokrát byly zařazeny např. graffiti-komiksová dílka Milana Žáka, malby a satirické ilustrace amatérského výtvarníka Erkiho, se kterým Bínová udělala své autodidaktické okénko či fotografie Báry Kamarýtové. Jako přílohu k časopisu podávají vydavatelé kalendář BULDOK na rok 2005 z dílny Zuzany Musilové. FILÉ seženete ve studovně společenských věd na PF UJEP v Ústí nad Labem a v Univerzitním knihkupectví tamtéž, popř. po dohodě na e-mailové adrese. Zhruba o tři týdny později dokončila a zveřejnila editorka Kateřina Tošková své opus magnum, 10. číslo literárního sborníku PANDORA, který vychází na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem pod záštitou katedry bohemistiky. Na téměř 70 stránkách je zastoupena především původní, mnohdy poprvé publikovaná tvorba poetická, prozaická. Autoři se profilují z řad začínajících (např. Jakub Čermák, Milan Sochora ad.), ale i pokročilejších, kteří si již vydobyli uznání kritiky v rámci celonárodního literárního provozu (např. Lukáš Marvan). Tématem čísla je mikropovídka, která se v posledních letech prosazuje jako preferovaný žánr u početné řady autorů severočeské literární scény (František Řezníček, Radek Fridrich, Mnoháček Zgublačenko ad.). Naivní a insitní poezii se věnují stati Radima Kopáče a Radka Fridricha. V Pandoře nechybí zprávy z regionu, recenze a všelijaké hrátky. Je k dostání ve studovně bohemistiky a historie na PF UJEP v Ústí nad Labem, nebo v Univerzitním knihkupectví tamtéž, popř. po dohodě na e-mailové adrese. Jeden z velkých bossých šéfů nakladatelství a agentury GRAFOBAL PRES, Der Ryda, začal vydávat nový časopis MLADÝ SÉMIOTIK. 'Navazuje na Ročenky vědeckého studia Stará milenka, kterou v Duchcově vydává Lux von Dux s Evou Voglerovou. 'Podobně jako ony má za cíl obrátit naruby žargon určitého směru humanitního bádání,' řekl vydavatel na tiskové konferenci všetečnému Janni Vorlíčkovi z Ústeckého týdeníku. S Linhartovými para-vědeckými žurnály má Mladý sémiotik společnou i formu a grafickou úpravu, využívající možnosti programu MS-Word až na dřeň. 'Připojujeme se tím k překvapivému retro-trendu současného grafického designu', vysvětlil k vydání prvního čísla MS Násoír, který má grafiku tohoto časopisu v pácu. Na otázku Radka Strnada z Ústeckého deníku, proč vybral jako logo a ústřední grafický motiv postavu Supermana, odpověděl: 'Eko si myslí, že když si poslechl dvě funkový desky a píše do Lidovejch novin, tak je superman. My si to myslíme také.' Otázkou zůstává, jak se k Mladému sémiotikovi dostanou čtenáři. Pracovník GP, Fukó, zodpovědný za distribuci tiskovin, totiž před nedávnem zemřel na mor homosexuálních intelektuálů ajcvajdraj. Přestože je cena časopisu velice vstřícná (2,50 Kč), nemůžeme tedy čtenářům PrÚLetů pomoci v tom, kde by ho mohli sehnat. Jediný způsob, který můžeme doporučit, je napsat na e-mailovou adresu. jarobal
GRANDHOTEL Autorské čtení JAROSLAVA RUDIŠE v ČINOHERNÍM STUDIU v Ústí nad Labem a scénické čtení připravované inscenace NEBE POD BERLÍNEM V novém dramaturgickém plánu Činoherního studia je poměrně široký prostor věnován literárním akcím. Po lednovém čtení mladé autorky Kateřiny Rudčenkové se v únoru ústeckým představil Jaroslav Rudiš, autor, který na severu rozhodně nebyl poprvé (četl např. v Circuse, v bývalém klubu Metro nebo v děčínské knihovně). Rudiš se v průběhu několika minulých let stal hvězdou českého literárního nebe, především kvůli prestižnímu ocenění Cenou Jiřího Ortena a úspěchu dnes již kultovní novely 'Nebe pod Berlínem'. Nutno poznamenat, že bez péče vydavatele Joachima Dvořáka (Labyrint), který při propagaci svých 'koní' a jejich děl používá chytrých marketingových tahů, by se Rudiš do povědomí tak široké veřejnosti asi nedostal. Na druhou stranu i on sám ví, co platí na diváky, kteří by jinak na klasické autorské čtení přišli jen jednou. Rudiš miluje kromě železnic i rock, a jím inspirován čte podmanivým zvučným hlasem, nestydí se, doprovází se gesty, zvyšuje hlas a někdy i zpívá! Navíc je výstavba jeho juvenilií vcelku nekomplikovaná. Jak 'Nebe pod Berlínem', tak i načrtnutá novinka 'Grandhotel', z které 15.2. četl vyprodanému sálu foyer ČS, má silný a jednoduchý příběh, který se skládá z jednotlivých mikro-příběhů, nesoucích se na vlně pohodového humoru, plného odkazů na sdílené socio-kulturní povědomí jeho současníků okolo 20-35 let (např: v holandských coffeshopech se Čechům neřekne jinak než potápěči, protože, jak jsou zvyklí na špatnou trávu, drží ten brutální skunk v plicích půl hodiny, jako lovci perel, kteří se pouštějí do hlubokých vod se zadrženým dechem…). Pokračuje tedy v tradici Haška a Hrabala, která tak platí na Čecha, odkojeného hodinami prosezenými u piva, kde se to pábitelskými příběhy jenom hemží. Po Rudišově čtení následoval inscenační náčrt hry 'Nebe pod Berlínem'. L. Noha, N. Gáčová, M. Matějka a K. Rímský četli a gestikulovali výborně, bylo to však trochu dlouhé. Kdyby se četly jenom vybrané kousky, asi by to diváci ocenili více. jarobal
MICHAELA JANEČKOVÁ: TAK TO VIDÍŠ, KLÁRO. Městská knihovna Varnsdorf 2004, 1. vydání, 40 stran Jednou za dva roky se ve Varnsdorfu koná literární klání nazvané stroze Literární Varnsdorf. Soutěž zaštítěná městem je pořádána tamní městskou knihovnou a jejím dobrým duchem a andělem strážným je ředitelka knihovny Olga Domorázková, editorem a kustodem pak básník Milan Hrabal. Porotu soutěže tvořívají osobnosti naší literární scény, např. držitel ocenění Magnesia Litera prozaik Antonín Bajaja, básníci Vl. Křivánek, M. Huptych, K. Erbová, básník a literární kritik Ivo Harák a další. V soutěži se za dobu jejího trvání objevily výrazné osobnosti (třeba děčínský básník-oprašovatel Radek Fridrich, mladí básníci Milan Šedivý a Kateřina Rudčenková, z prozaiků v posledních letech velmi plodný Petr Kersch s týmž původem jako Fridrich), ale zná také chudší léta: nejlépe se takový planý rok pozná, když ve Varnsdorfu nevydají vítězi knihu. Chvála Kristu, takový rok letos nenastal a v soutěži zazářila a celkový primát si odvezla mladá paní Michaela Bartošová-Janečková, absolventka filologie z Olomouce, kterou nenapadlo nic lepšího… než se profesně ponořit do kalných vod českého c&k školství. A právě na její knihu bychom měli nyní zaměřit svou pozornost. Stejně jako zmíněný Kersch, také Janečková ve svém vyprávění sází na přesnost, autentičnost a značnou dávku sarkasmu - vše navíc bezprostředně oživeno tím, že s autorkou trpíme, jako bychom byli do mystického školního prostředí vrženi jaksi neprávem, neočekávaně; je zkrátka zjevenou pravdou o paní učitelce její vlastní výrok: "Klářin orientační smysl nebyl slabý - její schopnost se orientovat šla do mínusu." Otázka, kde se to nešťastné dítě v tom školním blátě vzalo, je nasnadě po přečtení jakékoliv z osmnácti mikropovídek, ze kterých je mozaika děje vystavěna. Nemíním v žádném případě tvrdit, že je kniha autobiografií - ačkoliv se Michaela explicité neomlouvá, jistě by mnoho kolegů ranilo, kdyby se na stránkách knihy našli… A nebo se jedná o knihu-pomstu; tak jako je tomu v případě Jandourkovy Bomby pod postelí: zde pouze z nezkušenosti anebo z "nepřiměřené skromnosti" mladé filosofky nalézáme přeci jen malý rozmach, pohled ven ze školních škamen. Přesto je sarkasmus v knize použitý a reálie jím okořeněné dostatečně katarzívní: z kapitol typu "Učitel učiteli vlkem II" jde nám, kolegům paní spisovatelky, mráz po zádech. Neznalým poměrů a vztahů v pokřiveném školství pak asi nebude příliš jasné, proč starší kolegyně té, která začíná, "u věšáčků v malé šatničce" říká: "Paní Marečková, potřebovala bych s vámi mluvit. Jako žena s ženou." (zde se Klára zalekne, že leze paní profesorce do zelí. Netřeba, je hůř, o mnoho…) "Jedná se o Artura. Váš syn se dneska počůral na vycházce. V pěti letech, paní Marečková! … Má velmi špatný úchop" (psychologismus škole vládne, pozn. recenzenta), "kresbu na úrovni čtyř let a nevyvinutou jemnou motoriku… Mimochodem, má doma nějakou dětskou hru!? (…)" Kniha je však naplněna také celou řadou příhod, které jsou zjevně příznačné pro mladé absolventky: jsou to nevinné průšvihy, pochybení a drobné něžné katastrofy, z nichž se obecná představa o mladých lidech skládá. Kniha tak potvrzuje určitý obraz společnosti o poměrech ve škole, jenž je spíš konzervativní. Nedomnívám se ale, že by si to autorka neuvědomovala. Její snaha o pseudo-objektivní zobrazení často přerušovaná naprostým sebeodevzdáním se čtenáři je mi návodem k zamyšlení: autorku můžeme nazvat spisovatelkou, protože používá realitu jako onu pověstnou osnovu, do níž vetkává varianty a posuny možného. Jako takovou možno pak knihu přijmout jako zajímavý experiment. Na závěr bych si proto dovolil doušku: v žádném případě se nebojte dát děti na osmileté gymnázium, není to zase až taková hrůza. Koupit jim ale knihu paní Janečkové by mohla být vhodná předškolní terapie. Petr M. Koubek
Jan Nejedlý: HVĚZDNÁ PĚCHOTA POESIE Kdo dnes hýbe českým básnictvím? Děti, blázni, naivisté. Kdyby někdo vyhlásil soutěž Česko hledá SuperBásníka, těžko bychom tipovali finalisty. Zato Hvězdná pěchota poezie je známa už dnes - a má se čile k světu. A na rozdíl od české Dajdou může být své disciplíně užitečná. Tzv. vysoká poezie, opečovávaná nakladateli, literárními časopisy a kritiky, má u nás tradičně podobu téměř hermeticky uzavřené tvrze. Na její brány buší - většinou marně - stovky adeptů básnického slova. Okresní veršotepci, puberťáci, podivíni všeho druhu, ale i skuteční nezavedení básníci, duše citlivé i bláznivé, ti všichni chtějí zpívat publiku stejně jako uchazeči o mikrofon v Do-re-mi, Carusošou či SuperStar. Mohou sice do aleluja vystavovat své rýmy na internetu, jenže básník chce "být i kýmsi čten a pochválen". A hle, v poslední době se vrata oficiální literatury pootevřela a vpuštěni byli - ta poťouchlost! - tvůrci, jejichž verše skřípají, prostomyslně povykují či předpotopně kulhají. Cembalo a čerpadlo Čtvrtletník Intelektuál hostí verše naivní vlastenecké básnířky Emilie Puldové. Revue Analogon tiskne říkánky autisty Mnoháčka Zgublačenka. V literárním časopise Tvar pravidelně publikuje "fekální humorista" Míša Salvet či dětská punková skupina Tři kastróly, která rýmuje stylem "Byla půlnoc, byl jsem vzhůru / stalo se to v Singapúru / v baru hrálo cembalo / my jsme si koupili čerpadlo". Ústečtí studenti vydávají sbírku "poetovi-popletovi" Radku Háskovi, zatímco Honza Volf, "ten co neumí hrát golf", slaví úspěchy se svými vlastnoručně kreslenými moralizujícími veršíky. Nakladatelství Clinamen vydává básnické almanachy, v nichž se seriózní básníci setkávají s totálními naivisty či psychicky nemocnými tvůrci (což nemá v naší poezii obdoby!). Již zmíněný Zgublačenko je zastoupen v připravované antologii současné české literatury Jezdec na delfíně, jejíž internetovou verzi odkoupilo Ministerstvo kultury. A koneckonců, Tomáš Kafka na stránkách MF DNES také nepublikuje zrovna sofistikovanou poezii, ale prostinké časové deklamovánky. Zkrátka: Co bylo dříve drženo v ohradách kulturního pábitelství či patafyziky, to teď jako by proniká do oficiální produkce. Buď může jít o postmoderní zálibu v kuriozitách, kolektivní recesi literárních redaktorů, anebo…? Trapná poezie Než se pokusíme odpovědět, zalistujme sbírkou jednoho ze současných, kritikou oceňovaných básníků Petra Fabiana: "Polesí K.: Dvůr jitřní hvězdy křešou tmou, (středník) / dvůr: popluhy v trávě kolen / panny, klečíce stanné: řkou: / přelet. Van poté zříš jen oble. // Kůl varu létu vlasy čte. / Přechází konvoj očí vodu / spěchu, a pak už hlasité / hoří: tvář padlá na anodu." (Autor nechť promine, že se stal obětním beránkem, lze citovat dvacet dalších básníků.) Ona totiž současná poezie nabízí kromě nesrozumitelnosti ponejvíce odvary - z Holana, Skácela, surrealismu, dekadence etc. Zatlačena do kouta nezájmem čtenářů uzavřela se poezie do sebe a živí se vlastním masem - nic na tom nemění ani nějaká ta básnička ve vagónu metra či básnický "fesťák". Za této situace pak docela chápu, že kulturní redaktor občas sáhne místo po x-té kopii Holana po verších typu "Na poště / spadlo koště" jako po osvěžující limonádě. Návrat k naivismu či primitivismu ovšem není v dějinách české literatury žádnou novinkou. Podobný pohyb se v poezii odehrál už např. za normalizace v undergroundu. Tehdejší alternativci nejenže zbožštili naivního poetu V. S. Plumlovského ("Spadl kámen do voda / napsal Václav Svoboda"), ale sami se cestou jednoduché poetiky vydali - viz Magor-Jirous, Peťák Lampl, Charlie Soukup ad. A před nimi se k podobnému aktu odhodlali autoři samizdatové edice Půlnoc Egon Bondy a Ivo Vodseďálek. Jejich "trapná poezie", jež zrušila metaforu, vypadala v praxi třeba takto: "Všechno je v prdeli / ve všední den i v neděli / Jen ty filmy sovětský / ty jsou vědecký". Samozřejmě, autoři undergroundu reagovali na ideologicky pokřivené umění a dobu vůbec. Dnešní vlna "básnických trpaslíků" takové ambice ani potřeby nemá. Svou invazí do literární estetiky nepřináší očištění, jen osvěžení. A co na tom, že se tak většinou neděje vědomě, nýbrž jako kouzlo nechtěného. Ostatně kladů této invaze je povícero. Hra, žert a hlubší význam Naivista vrací do poezie hru. Hru slov, hru rýmů, hru humoru. Jako bychom už zapomněli, že básničkám se můžeme i smát. Vrací poezii také dětsky bezelstné vnímání světa: "Pipa, pupa, pípa pou, / dva vrabci si jdou. / Pipa, pupa, pípa pou, / cvrčka vrabci najdou…" (R. Hásek) Naivista zkrátka okysličuje vážnou poezii podobně jako Ivan Mládek občerstvoval normalizační pop texty typu Můj švagr má bagr či Mravenci v kredenci. A možná činí naivista ještě víc. Vrací poezii k současnosti, ke konkrétním událostem, ať už to jsou války, povodně nebo třeba fotbalové Euro. A hlavně: Nabízí poezii znovu vyslovit velká slova (Svoboda, Láska, Bolest…) bez ironie či kuběnovského patosu. Když píše Zgublačenko o Bohu nebo Puldová o vlastenectví, můžeme se smát jejich stylistické topornosti, ale ne jejich opravdovosti a zaujetí. A není v záplavách ujetých postmoderních rafinovaností nakonec nejoriginálnější Radek Hásek, který napsal křehkou sbírku o své mamince? "Po setkání s básníkem Háskem," říká kritik Jaroslav Balvín, "se pro mne naivita a bezprostřednost staly užitečným ochranným štítem proti diktátu racionality a normality okolního světa. Hásek se svými básněmi vyklíčil na mé zahrádce jako konopě mezi suchým pichlavým křovím vážné poezie, kterou jsme si navykli chápat jako tu jedinou, jež tvoří ducha umění a kultury." A ještě něco nám tato Hvězdná pěchota sděluje: Bez poezie se nedá žít. Možné ukázky: Mnoháček Zgublančenko Tři kastróly Básnický trpaslík Píši básně v kamrlíku, já, básnický trpaslík, každou z nich mám na papírku a pak se jdu napít. Kutloch můj se v šero noří, píši zde svůj testament, za chvíli si sundám kožich, těžký on je jak dement. Píši básně na á čtverku, já, básnický pidižvýk, pak se koukám na veverku, jak jí chutná buližník. Píši jen životní pravdy, ocucávám propisku, za oknem je Jiří Mavdy, hraje si tam na písku. Básně jako ze škatulky kumbálem se vznášejí, ve skříni mám ňáké hůlky, pěkně se tam válejí. A to nám to hezky končí, samé hezké slabiky. Anča v ponču kočku venčí v podpaží dva žebříky. (ze sbírky V lesním lese, 2003) Zajíc K večeři včera jsme prostřeli, měli jsme velkého zajíce. Myslivec mu hlavu prostřelil, u nás pak měl možnost najíst se. (ze sbírky Hlubší pohled na život, 2000) Emilie Puldová Údolí raků (…) V lese též si potůček bublá a stále si něco mumlá. Posadím se vedle něho na mechovou lavičku a poslouchám jak si zpívá tu překrásnou naši, českou písničku. (Z rukopisu) |