Pavel Horký:

Splácet život utrpením  

Nedlouho po vydání své prvotiny A já pořád kdo to tluče (Petrov, Brno 2005) se nám Radka Denemarková jako prozaička představuje podruhé - románem Peníze od Hitlera (s podtitulem Letní mozaika).
     Přiznávám, že jsem při čtení její první prózy pociťoval jisté rozpaky, což jsem si snažil zdůvodnit tím, že ne vše, co čteme, i když si třeba předem pečlivě vybíráme, musí být zákonitě naše "krevní skupina". Nejen podle mého názoru je v knize příliš patrná snaha o efekt za každou cenu, projevující se velkým množstvím šokujících scén, v nichž jsou protagonisté zcela sevřeni v kleštích nespoutané démoničnosti, a tak nad sebou neustále ztrácejí kontrolu až na samou hranici únosnosti - i té čtenářské. Přestože román jako celek rozhodně špatně napsaný není, nepřesvědčivá psychologie postav patří k jeho slabinám. Přijetí ze strany kritiků a recenzentů bylo rozporuplné. Prošlo širokou škálou (kniha vzbudila velký ohlas) od poměrně kladného až po jednoznačně negativní, jehož pól reprezentoval literární teoretik Jiří Trávníček, když napsal, že kniha "končí v obou pastích moderního románu: v pasti rozumu (mudrování) i v pasti originality (načančanosti)" (in Host 7/2005, s. 12).
     Druhé autorčino dílo již svým "svádějícím" titulem, z hlediska reklamní funkce chytře zvoleným (podle názvu jedné z kapitol), přímo vybízí ke čtení. Prolog, v němž malé dítě nalezne na zahradě svých rodičů lidskou lebku, naladí dychtivého čtenáře ještě více a stává se příslibem očekávaného dramatu.
    V Návratu prvním (kniha je rozdělena do osmi částí: Prolog, Návrat první - šestý, Epilog) se ocitáme v parném létě roku 1945, jež ostře kontrastuje s niterným stavem hlavní hrdinky - šestnáctileté Gity Lauschmannové, která se vrací z koncentračního tábora domů do Puklic: "Po návratu odtamtud žiju jako pod tlustou vrstvou ledu, na kterém všichni ostatní dychtivě bruslí, s radostně rozpálenými tvářemi. Hluboko pod ledem. Neviditelná. Osamělá. Tušená. Bezmocná. Odsouzená čekat, kdo udělá poslední gesto, tečku za nepovedenou větou, zašlápne tenounkou, vysunutou slánku. Zatavenou v mrazivé krustě" (s. 19). Ač se zdá, že Gita, jež ztratila v koncentráku rodiče i sourozence, je, tělesně i duševně zdecimovaná, připravena téměř na vše, určitě nečeká, že bude nevítaným hostem v rodném domě, kde se ujali vlády bývalí laskaví služebníci jejího otce, nyní však "váleční hrdinové" se silným protiněmeckým cítěním, sprostě toužící po majetku. I když se celá situace zdá být absurdní (Gita je kvůli svému příjmení a údajnému germánství své rodiny považována téměř za nacistku), nakonec může být dívka ráda, že jí sestra místního samovládce zachrání život.Utrpení však ještě zdaleka nekončí. Gita se totiž ocitá ve skupině Němců, kteří jsou při svém odsunu z Československa hlídáni brutálními mstiteli válečného bezpráví. Zachraňuje ji až pražská tetička Ottla, jíž se podaří situaci objasnit a neteř si vyzvednout.
     Dalších pět Návratů nás přenáší o šedesát let později (léto 2005 - podzim 2005) a jejich ústředním tématem se stává hrdinčin pokus o vyrovnání se s prožitými hrůzami, mezi něž nepatří pouze události válečné a poválečné, ale také tragédie, která pouze zdánlivě s předchozími vůbec nesouvisí. Paní Lauschmannová, vystudovaná lékařka, je i přes svou duševní trýzeň a časté návaly vzteku schopna vdát se podruhé (poté co její první manžel spáchal sebevraždu), porodit dceru a pokusit se o nový život. Démoni z minulosti se ale často neohlášeně vracejí a dělají jí ze života doslova peklo. To vše se dovídáme z vnitřních monologů protagonistky, z jejích rozmluv se "vzdálenými" blízkými, z nichž se k ní paradoxně nejvíce podaří přiblížit člověku, jenž s ní není rodově spřízněn, a především z ostře vedených rozhovorů s potomky bývalých vesnických utlačitelů, od kterých Gita nevyžaduje vrácení majetku, ale uznání odpovědnosti za spáchaná příkoří a vybudování pomníku Rudolfu Lauschmannovi - svému otci. Pukličtí občané jsou však proti ženě naladěni na nepřátelskou až nesnášenlivou notu; považují ji za duševně nemocnou, tudíž za nesvéprávnou, a její nároky za neoprávněné. Tento postoj strhne Lauschmannovou k nenávistné litanii, v níž nadutým a bezohledným puklickým omezencům účastnícím se jednání o vyrovnání vykřičí své strastiplné a traumatizující zážitky. Následně se rozhodne postupovat nekompromisně, v čemž jí ale zabrání smrt, jež ji zastihne symbolicky nad rozepsanými deníkovými zápisky, uchovávající dávné bolesti stále čerstvé, v nichž se zrovna vrací do jediného šťastného období svého života - do dětství. Kniha na čtenáře působí velmi pestře. Dostalo se jí originální grafické úpravy, stejně jako v případě autorčiny knihy první, tentokrát v režii nakladatelství Host. Znovu nechybí bizarní, ale ladění knihy odpovídající fotografie Evy Fukové. Díky krátkým kapitolám četba plyne příjemně a rychle. V napětí nás udržuje napínavá dějová linie, plná dramatických událostí a využívající postupů detektivního žánru. Drama je soustředěno a retrospektivně odvíjeno především v nitru hlavní hrdinky, která na rozdíl od spisovatelky Birgit - jedné ze dvou ústředních postav prvního románu - prochází alespoň občasnými změnami psychického stavu, což jí dodává na životnosti, i když o plastickém vykreslení bohužel ani v románu druhém řeč být nemůže. Chování a monology paní Lauschmannové působí značně přepjatě i přes čtenářův soucit s ohavnostmi, které musela vytrpět a které samozřejmě určují její vulgární aroganci a přecitlivělou nesnášenlivost. Kniha je doslova prošpikována jejími nenávistnými výlevy, což postupem času začíná už trochu iritovat; zvlášť když čteme takovéto věty plné hrubosti a sadismu: "Stolař si mne lalůček. Propíchat mu zrezivělým hřebíkem několik otvorů, kulatých děr do uší. A těmi dírkami protahovat padesátikilová, lesklá, temně kovová závaží. Přidávat další a další ohmatané kusy, lesknoucí se jako psí kulky. Až by se ušní boltce neměly kam prověšovat. Utrhly by se. Urvaly by se nejenom ty robustně krásné, železné náušnice..." (s. 116)
     Pravda, je to otázka individuálního vkusu a omluvou i vysvětlením může být poznání autorského typu Denemarkové, která v obou svých románech tíhne k jakési černé komedii. Tato skutečnost je ostatně patrná i z líčení puklického koloritu, které groteskně karikuje mnohé stránky české malosti a zápecnictví, od trapné závistivosti až po nekritické adorování (pseudo)celebrit.
     Ve srovnání s některými díly současné české produkce je pak zejména patrná absence relativizujícího pohledu na otázku viny, například na rozdíl od možná i proto tak úspěšného a oceňovaného románu Jiřího Hájíčka Selský baroko. A to viny nejen na straně nacistických Němců, ale také na straně mnoha Čechů, kteří páchali zvěrstva sice až následně, ale to by je přesto omlouvat nemělo.
(Radka Denemarková: Peníze od Hitlera. Host, Brno 2006.)